Vozáryho Déva a boj na cestě duše

V poslední době mě oslovila kazeta Dušana Vozáryho "Déva". Popisy těžkého boje na vnitřní duchovní cestě, zklamání i naděje budou lidem prožívajícím podobné životní nálady určitě blízké. Texty jsou uvedeny níže. Na nahrávce spolupracovali Lenka Dusilová, Petr Muk, Jitka Charvátová, A. a Z. Coufovi, J. Malšovský, K. Holas, M. Ambrož a J. Vozáry.

Little John

=========================

VŽDYŤ STAČÍ

Vždyť stačí jen obyčejný
smutek a pláč,
bezmezná samota
a hluboký vryp
do rozechvělé duše
a touha
přes všechna slova,
přes všechna písma,
přes všechno dané,
přes všechno nehybné,
prohlédnout
až na dno,
kde věčností
vine se nejčistší bystřina.

SOBĚ BLÍŽ

Nad ránem přicházím, odvracíš tvář
z tvých letmých pohledů touha se ztrácí
zkus aspoň na chvíli být trochu sobě blíž.
Z extází závratí a probdělých snů
vracím se bolestí do země stínů,
když předstírám a toužím se vzdát,
nedovol mi jít.
Odcházíš, chceš být sám,
nevnímáš můj tichý pláč,
odcházíš, nevnímáš,
odpuštění nehledáš,
procházím se pamětí,
k tvým břehům sám se sebou se vrátím.
Zas v duši pálí ten otázek žár,
dojdeme smířením až k nejzazším dálkám,
zkus aspoň na chvíli být trochu sobě blíž.
S nadějí vrátím se do očí tvých,
soumrakem prosvítá už nejenom zdání,
napořád zůstanem obráceni trochu sobě blíž.

NEVĚŘÍM UŽ SLOVŮM

Když poprvé se dotknem dlaní
dávných tůní v nás,
otvírá se průhled krajem
vzácných prvních rán.
Za tebou se dáme jako tolikrát
už každý sám,
bez konců je písem,
neodpoví za nás nám.
Nevěřím už slovům, pouhým stínem jsou,
vážností se propadnou, samy sobě lžou.

DEN ZA DNEM

Tak den za dnem za tebou jdem,
chodíme po cestách cizích i tvých,
tak den za dnem sebe se ptáme
jak navždy procitnout ze spánku dní.
Když nocí zdáme se přijít ti blíž,
zas ráno pohledy do sebe zebou
a dny se nevrací pro uši zavřené,
s námi i bez nás dál jdou.
Tak den za dnem ze srdcí svých
voláme do ticha tušením snů,
tak den za dnem v slovech se ztrácí
odpověď slyšená semknutím rtů.

A TAK DÁL

A tak dál se zdá, že bouří oceán,
opilej koráb je tou smrští hnán,
snad zázrakem už drží jen
a nikdo neví, je-li noc či den.
Nic nevím já a nic nevíš ty
a jsme tu spolu takhle zakletý
ten příboj, který vlny přihání
snad připlaví k nám jednou poznání.
A tak se prodíráme temnotou
ke světlu, který hoří jako troud,
zahoří, zasvítí a zhasne zas
a potom tma, co vždycky křísí nás,
a tak dál,
a tak dál,
a tak dál,
a tak dál...

Články na podobné téma:

Roman Dragoun zpívá o Bohu

Georgi Harrisonovi s láskou

nahoru