Vůdcové hnutí Haré Kršna jsou často nezkušení

říká v rozhovoru pro Lidové noviny Miloš Mrázek, autor knihy Děti modrého boha

Miloš Mrázek (1974) je autorem první české monografie věnované hnutí Haré Kršna; úsporným a překvapivě čtivým způsobem v ní mapuje nejen krátkou historii netradičního náboženského společenství, ale také tisícileté dějiny uctívání Kršny. Publikaci nazvanou Děti modrého boha vydal letos v pražském nakladatelství Dingir.

LN: Materiál k této knize jste sbíral dlouho; s členy hnutí Haré Kršna jste se začal stýkat před sedmi lety.

Především na ekologické farmě v Chotýšanech u Benešova jsem mezi nimi nalezl řadu přátel, s některými se setkávám podnes. V knize tedy stavím na osobní zkušenosti, zároveň se ale snažím o maximální nadhled. Nepokouším se hnutí propagovat; sám mám svou víru, jsem pravoslavný, vystudoval jsem teologii a momentálně studuji religionistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. V knize přistupuji k problému z religionistické pozice - bez snahy o soudy a hodnocení z hlediska jiné víry. Nijak ovšem nepopírám, že především ekologické farmářství je mi sympatické pro onen symbolický návrat k půdě. Vztah k potravinám v průmyslové společnosti pokládám za nepřirozený.

LN: Mají "Kršnovi oddaní" výhrady k vašemu textu?

V určitých otázkách jistě. Rozhodně neprojevili nadšení, kdyz jsem o nich napsal, ze při některých svátcích omývají svá božstva vodou smíšenou s kravskou močí - a tu vodu pak oni i jejich hosté pijí. Asi bych měl zdůraznit, že jde jen o symbolické kapky a že se tak děje pouze při výjimečných příležitostech: kráva je pro ně posvátné zvíře. Tradičně v Indii znamená kráva více než žena, což ovšem v Haré Kršna neplatí. Kastovní uspořádání společnosti zbořila již tradice bengálského višnuismu, z níž vzešel i zakladatel hnutí Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda (1896-1977).

LN: Ačkoli má Haré Kršna po světě pouze desetitisíce aktivních příslušníků, náleží k nejznámějším náboženským skupinám. Dříve se o to přičinila éra hippies a sympatie legendárních Beatles, dnes spíše pouliční tance a prodej haré-literatury. Jak je ale hnutí přijímáno v současné Indii?

Pokud vím, Indové chápou hnutí jako autentický proud bengálského višnuismu, zároveň je však vnímají jako poněkud cizorodý prvek. Stoupenci Haré Kršna jsou totiž především Američané a Evropané, což představuje v dějinách hinduismu dost nezvyklý jev. Mnohým Indům připadá organizace hnutí příliš komercializovaná, nepředstavitelný je pro ně například prodej vstupenek či pevný poplatek za vstup do chrámu.

LN: Zkoumal jste Haré Kršna jako sociologický útvar; jak se podle vás hnutí změnilo během pětatřiceti let své existence?

Zarazilo mě, v jak krátké době i přímí žáci zakladatele Prabhupády dokázali těžit z jeho díla pro svůj osobní prospěch. Od jeho smrti se hnutí štěpí, přes mírumilovné učení se změnilo v několik znepřátelených skupin. Počáteční nadšení vystřídala rutina, formalizace i v tom špatném slova smyslu. Pro mě je zajímavé sledovat jistou vývojovou shodu s dějinami velkých náboženství, kde k podobným jevům dochází v nesrovnatelně delších časových úsecích. S podobně zrychleným vývojem se však setkáváme i v jiných moderních - a nejen náboženských hnutích.

LN: V knize jste zaznamenal, že donedávna existovaly jisté rozpory také mezi pražským Centrem pro védská studia a Kršnovým dvorem v Chotýšanech...

Chotýšanská komunita byla v některých ohledech liberálnější. Její vůdce Turija dása byl ovšem nakonec vyloučen pro závažná porušování pravidel.

LN: Prý šlo o mimomanželské styky s různými ženami, což je v očích kršnovců těžký přečin.

Nejde mi o senzace, a už vůbec nechci někoho odsuzovat. Podrobnostmi jsem se příliš nezabýval. Vím, že na čas došlo téměř k rozvrácení této komunity, mnozí členové odešli a zbývající se přiklonili k striktnějšímu vedení pražského centra.

LN: V textu publikace se důsledně vyhýbáte osobním soudům, zde je však můžete vyslovit: co vám na hnutí Haré Kršna vadí?

Duchovní učitelství lidí naprosto nezkušených, kteří sami ještě před pár lety žili zcela nenáboženským způsobem života - a náhle získali moc někoho duchovně vést. Přitom nemusí jít přímo o zneužití, spíš jen o špatné použití staré duchovní metody.

Lidové noviny 15.8.2000

nahoru