HUSITÉ

NA KONCILU V BASILEJI

R. 1433




Napsal FR. LOUBAL

Roku 1933

Nákladem pokrok. revue "Červená a bílá" v Brně

Tiskla Knihtiskárna
a nakladatelství Pokorný a spol.

K
č 1-

-- -- -

Vyjednávání s Čechy před koncilem basilejským.

Husitská vítězství začala přesvědčovati krále Zikmunda a také katolické kruhy církevní, že po zlem s Čechy mnoho nesvedou. Proto se odhodlali pokusit se o jednání smírné. Šlo to s počátku těžko. Nedařilo se jednání Zikmundovi a nedařilo se hned ani jednání církevnímu. 24. května 1431 začalo se jednání na sněmu chebském o možnosti smíru s Čechy. Ale nedospělo se zatím ještě k žádnému kladnému výsledku, poněvadž Češi žádali nejdříve dostatečné záruky, nežli se odhodlají jíti na církevní sněm k jednání. Zikmund v dopise polskému králi vysvětloval, že se chebskému sněmu zdálo nemožné diktovati zákony koncilu a církvi. Čeští poslové přišli z Chebu do Prahy 31. května a hned oznámili lidu, že ničeho nepořídili, poněvadž jim Zikmund odmítl dáti dostatečné záruky pro české slyšení na koncilu.

Zatím kardinál Julian objížděl německá území a sháněl velkou křížovou výpravu proti Čechům. Jest to známá velká křížová výprava, která tak neslavně pochodila u Domažlic, že stěží našla si cestu z Čech. Palacký krásně pochopil význam tohoto slavného vítězství pro Čechy, když napsal: »Vítězstvím u Domažlic octly se Čechy na vrcholu světodějné moci a působnosti své. Nikdy zajisté dějiny světa nevisely v té míře od směru českých dějin, jako v době této, a také nepřemožitelnost probuzeného národa nedokázala se nikdy skutky patrnějšími a skvělejšími; dvanáctileté namáhání celé téměř Evropy nemělo účinku znamenitějšího, nežli že Čechové ke konci stáli mnohem mocnější a neodolatelnější, nežli byli na počátku. Nejlepší toho věku vůdcové polní pozbyli v Čechách slávy své; největší vojska, která svorným úsilím moci světské i duchovní a s napnutím všech sil do pole vypravena jsou, netroufala si konečně ani dočekati husitův a potýkati se s nimi. Pohromami u Stříbra i u Domažlic, kterýchž podobných nezná dějinstvo, přesvědčil se celý svět, že by marné bylo, strojiti ještě nové proti Čechům výpravy, ba zpozdilé, dovážeti jim snad na kořist onoho zboží, kteréhož cestou kupeckou dosahovati ani nemohli.« Proto se nepřátelé husitských Čech rozhodli pokusiti se o nové jednání a tak dostati Čechy tam, kam je chtěli dostati pomocí zbraní - ovšem dosud marně. Sbor basilejský začal jednati s Čechy sám, třebas oklikou přes chebské, norimberské a Zikmunda. K přímému jednání bylo třeba zrušiti klatbu pro ty, kdož by se jali s Čechy vyjednávati. V dopisech, určených Čechům, psali basilejští velmi obezřetně a úlisně. Prý »Bůh jen proto dopustil různici mezi nás, abychom poznajíce zkušenosti, jaké zlé pochází z rozbrojů mezi bratřími, vrátili se tím vroucněji a bedlivěji k lásce a k jednotě. Nepochybujeme, že i vám nemilé jest viděti tolikeré záhuby a neřesti, které z různic a u bojův se rodí, a že toužíte i po pokoji své vlasti i po šíření se pravé víry po celém světě«. To všechno mohou Čechové dosáhnouti od svého jednání s koncilem a slibováno Čechům, že »každému bude, volno navrhovati, cokoli víře křesťanské za prospěšné uznávati bude; každý budiž zde raden a pomocen; neodvrátíť se duch svatý, v jehož jménu sbor se sešel; on bude vůdcem i ředitelem, osvěcujícím srdce lidská, aby chodili po cestách pravdy a pokoje. Slyšeli jsme, že ste stěžovali sobě častěji, že vám není dáno slyšení volné, jakéhož ste si žádali. Teď mizí příčina stížnosti; již máte příležitost úplnou, a slyšení podává se vám, jakékoli sobě žádáte. Sám duch svatý bude soudcem nejvyšším; onť ustanoví, co v církvi věřiti a zachovávati se má. Dvéře ke všemu dobrému vám již otevřeny jsou: nemeškejte vejíti s důvěrou. Prosíme pak vás, abyste vyslali muže takové, na nichž by spočívala naděje ducha páně, muže mírné, bohabojné, pokorné srdcem, žádostivé pokoje a hledící prospěchu ne svého, ale prospěchu církve Kristovy; a pán ať dá vám i všemu lidu křesťanskému na tomto světe pokoj a na onom život věčný, amen«. Jak se koncil bál husitů, patrno z toho, že v dopise není ani zmínka u Julianovi, třebas dopis byl pečetěn jeho pečetí. Tak působilo na koncil husitské vítězství u Domažlic.

Jednání směřovalo nyní k cíli. Češi přistali a podmínky českého vystoupení na koncilu měl opět sjednati sjezd chebský. Koncil jmenoval k jednání své zástupce, jimž uložil - ovšem tajně, aby jednali s českými posly teprve, až poznají, že jsou k tomu zplnomocněni. Směli se s českými posly stýkati, ale nesměli choditi na jejich bohoslužby. Češi mohli si své bohoslužby odbývati ve svých příbytcích při zavřených dveřích. Počet husitských zástupců pro Basilej co nejmenší. Měli sjednati s Čechy příměří od vyjítí českých poslů přes hranice a až do návratu jejich z koncilu. Čeští poslové měli jeti na koncil beze zbraní a určenou jim cestou beze vší agitace. Na koncilu měli míti slyšení před osobami duchovními, ale nikoliv před laiky. Při jednání měli pak užívati takového způsobu řeči, aby to nikoho neuráželo. Totéž sliboval českým zástupcům i koncil. Tak došlo k jednání v Chebu, kde se shodli na těchto 11 článcích:

»1. Poslům z království českého a markrabství moravského ke sboru do Basileje přijdoucím dáno bude slyšení plné a svobodné před celým shromážděním, kolikrát koli jeho žádati budou, vždy bez odkladu a takové, jaké k jejich potřebám a zvláště k vedení čtyř článkův, o něž se zasadili, hoditi se bude; a nic nebude mezitím na sboru předsebráno ani jednáno, coby slyšení a vedení věcí jejich překážeti mohlo.
2. Budou-li žádati, vydají se ode sboru někteří mužové hodní a učení, kteříž by s nimi o věcech v jednání jsoucích laskavě a bratrsky smlouvati se mohli.
3. Před sjednocením stran vykáže se jim ve shromážděni místo počestné a slušné; po sjednocení pak užívati budou míst náležitých dle povahy poselství svého.
4. Propůjčí se jim čas jednoho, dvou nebo více dnův, aby mohli uvážiti s rozmyslem cokoli budou chtíti předložiti sboru na odpor.
5. Vše, co proti ním předneseno bude, dá se jim také psané, kdykoli toho požádají; nápodobně i oni podají písemně, co na nich bude žádáno.
6. Nižádná práva kanonův, dekretův, dekretalií a statutův od kohokoli vydaná, žádné nálezy znějící proti lidem od víry jakkoliv se odchylujícím, žádné kruciaty a klatby proti panům Čechům a Moravanům a proti přídržejícím se jakéhokoliv stavu od koho koli a jakkoli vynešené, nižádná ustanovení zvláště sboru Konstanského a Sienského, aniž kterékoli jejich výklady, nemají a nemohou způsobem jakkoli vymyšleným býti na překážku aneb k ujmě a k zemdlení jejich listův průvodních a svobody slyšení jejich.
7. Ve pří o čtyři články, o něž se zasadili, zákon boží a praxis Kristova, apoštolů i prvotní církve, spolu s konciliemi a doktory v nich právě se zakládajícími, přijaty budou za nejpravdivějšího a nestranného soudce na sboru basilejském.
8. Volno jim bude jakož i nám, nerušíc pokoje ani počestnosti, kárati před sborem a vytýkati jakékoli stavů výstupky, a způsobem stoudným předstírati sobě vady pozorované.
9. Jakož páni čeští poslové žádali, aby hříchové zjevní v církví a zvláště při sboru vymítání byli: my poslové ode sboru přičiníme se dle možnosti, aby ty i jiné opravy v církvi s boží pomocí postupně a příležitě ve skutek uvedeny byly.
10. Po celý čas trvání listův glejtovních, na jakémkoli místě se octnou, přicházejíce, meškajíce neb odcházejíce, nikde nepřestanou služby boží, aniž interdikt zachováván bude pro jejich přítomnost.
11. Přičiníme se zjednáním poctivým, aby při dobývání služeb božích ve svých hospodách nikterak nepokojeni aneb rušeni nebyli.
«

Na základě této dohody vyjednána pak průchodní cesta husitů Německem, což se také neobešlo bez rozporů. Češi žádali, aby na koncilu byl přítomen i Zikmund, což pak Prokop Holý dopisem sám po Zikmundovi žádal. Dopis Prokopův Zikmundovi jest ze dne 21. května 1432. Psal: »Nejjasnější kníže a pane! Služba má Vaši Milosti napřed, s žádostí věcí spasitelných! Oznamuji Vám od sebe i od jiných našich poslův království českého a markrabství moravského, kterak nyní v Chebu s posly Vašími a s jasnými knížaty Friedrichem, markrabí braniborským i Janem, knížetem bavorským a s doktory od sboru poslanými již umluvili jsme se o průvody a způsoby, jak do Basileje jeti a tam státi máme. Protož snažně žádáme, abyste také na tom sboru osobně býti ráčili a toho nezameškati; neb o tom s námi často ste mluvili, že chcete ovšem na tom sboru přítomen býti. Dále prosím, přikažte pánu Půtovi, panu Zdeslavovi, panu Vilémovi z Měčína, Janu Štěpanovcovi a jiným, kteří nás dříve k Vaší Milosti provodili, aby také nyní skrze naši zemí a tak dále až do Basileje k Vaší Milosti nám průvod dáti si neobtěžovali. Také když Vaše Milost nám glejty své pošle, prosíme, aby nám u pana Půty aneb pana Zdeslava položeni byli.« Jak vidno, psal Prokop Velký Zikmundovi důstojně a stručně.

Zikmund Prokopovi Velkému také odpověděl, ač ve své pýše a nenávisti musel se asi hodně přemáhati. Psal: »Prokope! Jakož jsi nám nyní psal od sebe i od jiných vašich poslův, kterak s knížaty a s doktory od sboru do Chebu vyslanými umluvili jste se o jetí Vašem do Basileje, a o průvodu i způsobu, jak se při tom zachovávati mají: věz, že sbor svatý také poslal k nám nábožného Jana, řádu Cisterského, kterýž na tom sjezdu chebském přítomen byl, aby nás zpravil o všech věcech tam ustanovených. I dobře jsme všemu porozuměli a slyšeli o tom, s velikou radostí, nadějíce se k Bohu všemohoucímu, že to poslouží k jeho chvále, ku pro- spěchu křesťanstva i k upokojení koruny království českého. A cokoli sbor svatý požádal od nás v glejtech i jiných věcech potřebných, to již vše vypraveno jest a bude vám posláno. Také psali jsme Čechům strany naší, aby vám dali průvod po Čechách bezpečný. Kdež pak žádáte osobní naší přítomnosti na sboru: o tom vyjevili sme jasně oumysl svůj řečenému bratru Janovi, jenž vás šířeji zpraví, nežli my psáti můžeme. Ve všem zajisté, co směřuje k dobrému a ku pokoji řečeného království, námi nikdy nic scházeti nemá, nýbrž chceme vždy chovati se jako milostivý král a pán.« Z dopisu Zikmundova jest patrno určité uspokojení, že chebské jednání vedlo k výsledku.

Podobně byl spokojen i kardinál Julian, který výsledek dohody oznamoval papeži. Psal: »Již počínají se otvírati dveře, jimiž ovce ztracené do ovčince zase navrátiti se mají. Aj poslové sboru tohoto (totiž koncilu basilejského) vrátivše se z Chebu s radostí a s plésáním vypravují, kterak z milosti ducha svatého pevně sjednali s posly českými, Pražany totiž, Sirotky a Tábory (mezi nimiž byli také vůdcové vojsk onoho národu a zvláště Prokop), že slavné poselství všech stavů toho království má přijíti ke sboru basilejskému, jakmile bezpečnostní původní listy v umluvené formě jim budou dodány, což bez meškání se stane.« Tedy i koncil basilejský se domníval, že vítězství v Basileji bude patřiti koncilu, to jest Římu. Bylo ovšem třeba ještě hodně času, než Češi dostali do rukou potřebné glejty a záruky pro svou cestu do Basileje. Češi z opatrnosti před svým odchodem do Basileje vyslali Mikuláše Humpolického a Jana Žateckého do Basileje, aby sami zvěděli, jaké jsou poměry na koncilu a v Basileji. Koncil se k oběma poslům choval velmi slušně, ba je vzal i v ochranu, když bylo na ně útočeno. Patrno, že koncilu záleželo velmi na tom, aby dostal husity k jednání do Basileje. Koncil zařídil, aby Čechové při svém příchodu do Basileje nebyli vůbec uráženi, zakázáno nevěstkám objevovati se po čas pobytu Čechů v Basileji na ulici, také hry v kostky, tance, hudby nesměly se odbývati, aby mravní cit českých zástupců nebyl tím urážen. Koncil jim určil byty a také všechen personál, který jim měl býti po všech stránkách k ruce. Všichni dostali od koncilu pro styk s Čechy příslušné instrukce, hlavně po stránce náboženské.

Cesta do Basileje.

Čeští poslové sjížděli se podle usnesení sněmu kutnohorského ze dne 5. září 1432 6. prosince roku 1432 do Domažlic. A tak se vypravili do Basileje tito zástupci českých husitů: Vilém Kostka z Postupic, Beneš z Mokrovous, Jiří z Řečice, Jan Velvar z Prahy, Matěj Louda z Chlumčan, Řehoř z Králové Dvoru a Laurin z Tábora, všichni stavu světského. Z kněží pak M. J. Rokycana, M. Petr Payne Anglický, Prokop Veliký, Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, Oldřich ze Znojma, Markolt ze Zbraslavic, Martin Lupáč z Chrudimě a Petr Němec ze Žatce. Z nařízení Zikmundova připojil se k tomuto patnáctičlennému poselstvu Zdeslav Tluksa z Buřenic. - České poselstvo doprovodila ochranná stráž nejdříve do Kouby a odtud spěli pod ochranou řezenského biskupa Kunrata do Norimberka. Před Norimberkem vztyčil na svém voze Matěj Louda táborskou korouhev s nápisem: »Veritas omnia vincit.« (Pravda všechno přemůže.) Také ostatní vozy měly na pokrývkách podobné znaky, což německý lid pobuřovalo. takže české poselstvo raději znaky uschovalo. - Jinak bylo české poselstvo přijato všude přátelsky a se zvědavostí.

Nejvíce byla zvědava sama Basilej, což dělalo koncilu a zvláště legátu Julianovi značné starosti. Legát papežský Julian obával se totiž nějakého demonstračního vjezdu českých poslů do Basileje a proto vyslal jim vstříc svého důvěrníka, který měl obratně Čechy přemluvit ke klidnému vjezdu do města. Vítací deputace v Basileji však byla oficielně legátem Julianem připravena. Než čeští poslové udělali starostem Julianovým trochu čáru přes jeho rozpočet. V městě Schaffhausenu vstoupili na lodi a tak připluli do Basileje 4. ledna 1433 právě v předvečer. Bylo to v neděli a nikdo je v Basileji ještě neočekával. Přes to však, jakmile se rozletěla zpráva městem, že Češi jsou již v přístavu, bylo za chvíli všechno na nohou a nikdo si nechtěl nechati ujíti příležitost podívati se, jak ti stateční Čechové vlastně vypadají a zvláště jejich vůdce Prokop Veliký. O této české cestě Basilejí máme zprávu očitého svědka, v níž čteme: »Ženy, děti, děvečky z oken a krovův se dívaly, jedni na tohoto, jiní na onoho prstem sobě ukazovali, cizím způsobům, nevídanému před tím kroji se divili, na hrozné obličeje a divoké oči patřili, pravíce, že není nepodobné, cožkoli o nich pověst rozhlásila. Avšak nejvíce na jednoho Prokopa všickni zření své měli, připomínajíce sobě, že on jest ten, kterýž tolikrát veliká vojska věrných porazil, tolik měst podvrátil a zbořil, tolik tisíc lidí do záhuby uvedl; kteréhož se spolu domácí i nepřátelé strachují, jakožto vůdce nepřemoženého, smělého, nelenivého v pracech a nelekavého v nebezpečenstvích.«

Také ubytování českých poslů způsobilo koncilu hodně starostí. Podle úmluvy chebské směli husité konati ve svých bytech bohoslužby podle svého. Pokud se dály bohoslužby česky, tu koncil proti zvědavcům, kteří se přišli podívat na české bohoslužby, nezakročoval, ale když Sirotci konali i německá kázání, tu z toho bylo hned pobouření a koncil se snažil příměti české posly, aby konali jen české bohoslužby a nikoliv německé. Ale Sirotci se proti tomu ohradili s odůvodněním, že mají mezi svým služebnictvem také Němce a tudíž, že pro ně plným právem ve smyslu chebských dojednání konají německá kázání. Basilejské zvědavce nikdo na bohoslužby nezve. Koncil musel tedy couvnouti a zakázal všemu basilejskému obyvatelstvu jakoukoliv účast na bohoslužbách českého poselstva.

Ještě před zasednutím českého poselstva na koncilu pří oficielních a také polooficielních společenských stycích docházelo k horlivé výměně názorů mezi českými posly a jejich hostiteli. Však pří prvním ofícielním uvítání litováno, že Češi nepřišli do města po suchu, aby mohli býti řádně uvítání, ačkoliv víme, jaké to právě dělalo koncilu nemalé starosti. Ze všeho bylo patrno, že boj na koncilu nebude lehký. Českému poselstvu zdála se hned v počátcích škoditi určitá jejich názorová nejednotnost po stránce náboženské. Po prvé objevili se husité na koncilu 10. ledna 1433. Jaký rozdíl od vstupu Husova do Kostnice a na koncil kostnický! Tenkráte koncil byl natolik mocný, že se odvážil zacházeti s Husem tak, jak učinil a přes ochranný glejt dodýchal Hus za svou pravdu bez řádného slyšení na hranici. Roku 1433 jsou už zástupci českých husitů oficielně vítáni pří příchodu do města a zúčastňují se jednání koncilu za zcela jiných podmínek než M. Jan Hus. Tolik dokázali husité svou neohrožeností a svou důsledností v boji za pravdu. I hrdý a všemocný koncil musel se před nimi skloniti a musel s nimi jednati jako rovný s rovnými. Husova pravda, kterou nedovedli spáliti na kostnické hranici, vítězila i nad svými odpůrci. Víme ovšem, že koncil tak jednal jenom z donucení a nebýt připomenutého slavného husitského poučení u Domažlic, tu by bývali takto kardinálové s husity nejednali.

Na koncilu.

Čeští poslové byli na koncilu usazeni uprostřed síně hned proti sedadlům papežského legáta a předsedy koncilu Juliana a kardinálů, takže odpůrci seděli tu pěkně přímo proti sobě. Sněm zahájil Julian dojemnou řečí a nabádal české husity výmluvně k návratu do lůna matky církve. Dotkl se také všech příkoří, které museli Češi snášeti a přiznal, že všechno to kaceřování a zlořečení, které se na jejich hlavy sypalo, spíše Čechům prospívalo, než škodilo. - S úlisností jemu vlastní sliboval českým poslům, že jest jim koncil kdykoliv k jednání ochoten, a stanoven 16. leden za první den jednání. Bylo to v pátek. Za české posly ujal se slova nejdříve Matěj Louda. Děkoval všem, kdož se o to přičinili, aby se Češi mohli ospravedlniti před celým světem ze všech křivd, které byly na jejich hlavy snášeny. Přečetl ujednání chebské a žádal od koncilu odpověď, zda s ujednáním souhlasí. Legát připustil, že přečtené je správné, neboť sám listiny o dojednání neměl u sebe. Po oficielních formalitách ujal se slova M. Petr Payne, který plamenně vychvaloval učení husitské. M. Jan Rokycana začal pak věcmi věroučnými a tak následovaly potom řeči českých delegátů, jednoho po druhém. 20. ledna mluvil Mikuláš z Pelhřimova, 23. ledna Oldřich ze Znojma a jiní. Koncem ledna skončily řeči českých poslů. Byly vyslyšeny bez překážek až na řeč Mikuláše z Pelhřimova, jemuž se na koncilu začali někteří smáti, jiní spílati, takže se Mikuláš proti tomu velmi ostře ohradil a žádal, aby chebské ujednání bylo dodrženo. Legát papežský Julian zjednal klid a zabezpečil jemu i ostatním další volnost projevu a jen ironicky žádal, aby pan Mikuláš mluvil pomaleji, »aby lidé sobě odchrknouti mohli«, čímž asi chtěl zatušovati nepříjemné intermezzo.

Po projevech českého poselství zahájil repliku několika otázkami k poselstvu legát Julian. Češi žádali formulaci písemně, aby se mohli o ní poraditi. A nyní začalo nejvážnější údobí celého jednání, v němž se koncilu nejednalo o husitské učení, ale daleko více o to, jak by svou obratnosti přiměl Čechy k povolnosti. České poselstvo muselo vyslechnouti mnohé útoky a ještě několikráte se muselo dovolávati chebských ujednání, aby byla dodržována. Nejútočněji si počínali vůči Čechům Jan, opat cisterský, který žádal, aby se Češi zřekli všeho a vrátili se do církve, a pak M. Jan Stojkovic z Dubrovníka, který mluvil několik dní. Postavil se proti užívání pod obojím způsobem a také jinak dotkl se několikráte náboženských citů českých poslů. Čeští poslové proti oběma útočníkům prudce protestovali. Zvláště Prokop Veliký prohlásil nebojácně: »Urážíte nás, pravíce, abychom se vrátili do církve, jako bychom byli z ní vystoupili; my nejen nevystoupili, nýbrž sami snažíme se přivésti k ní všechny křesťany a vás také.« Koncil se dal Prokopu Velikému do smíchu ale ten mužně pokračoval dále: »1 dokažte nám jen pravdu svou a my se jí podrobíme; bude-li pak pravda na straně naší, také jí bohdá odbíhati nebudete.« Prokop žádal, aby koncil prohlásil, zda mluvčí koncilu mluví za sebe anebo za koncil a hned bystře namítl: »My nepřišli k několika toliko doktorům do Basileje, aniž by nás obce naše k nim byly vypravily; a proto žádáme, aby pouze jménem sboru nám se odpovídalo.«

Větší vůle k dorozumění byla na konec na straně české než u koncilu. Vyjádřil to velmi jasně M. Rokycana ve své replice, řka: »Vy pravíte, že církev jest ve sboru tomto: my pak, ačkoli dobře víme, jak sama vaše hlava, papež Eugen IV., o vás smýšlí a čím vás jmenuje, však nevážíme toho velice, anobrž přišedše sem s upřímnou žádostí míru a jednoty, nadějeme se jí vždy ještě. - Konečně koncil sám uznal, že nájezdy na husity, jak činil velmi břitce M. Jan Stojkovic z Dubrovníka a jiní, k ničemu se nedospěje, a rozhodl se k jiné taktice: Neudělil více slova těm, kteří husity podpalovali k hněvu a volil raději ty, kteří dovedli nalézati cesty smířlivější, ale zato účinnější. Než ani tak se nedospělo v Basileji k dohodě a na konec ujednáno, aby koncil vypravil si posly do Čech, kteří by v Čechách pokračovali v jednání, jež Basilejí započato. Zatímco bylo voleno poselstvo do Čech, bylo pokračováno v teologických diskusích dále. České poselstvo spolu s posly koncilu mělo odejíti do Čech po velikonocích, to jest 14. dubna 1433. Koncil ustanovil 10 poslů do Čech a vzal je 8. dubna do přísahy.

Návrat z Basileje.

Poslední zasedání koncilu s českými posly bylo určeno na 13. dubna 1433, kde se měl koncil s Čechy oficielně rozloučiti. Došel také dopis Zikmundův koncilu, ale čten teprve po slyšení českého poselstva. Rozloučil se s koncilem M. J. Rokycana řečí velmi hladkou a nadějnou, děkoval za dodržení glejtu a ubezpečoval koncil, že se o své posly v Čechách nemusí zhola nic obávati. Po podobné odpovědi Julianově vymohl si ještě slovo Prokop Veliký, který velmi ostře odmítal pomluvy o sobě a prohlásil, že vlastní rukou neprolil ani krůpěje lidské krve a nabádal koncil, aby upustil od hříšných obyčejů a navrátil se ke starodávní církevní prostotě a čistotě. Vytýkal, že mnoho lidských obyčejů dostalo se do církevního zřízení. - Pak se Češi ze zasedání vzdálili, aby si mohl koncil přečísti poselství Zikmundovo. Zikmund sliboval příjezd do Basileje a žádal, aby ho čeští poslové dočkali. Když to poselstvu oznámili, tu po poradě Rokycana odpověděl, že nemožno jim déle v Basileji setrvati, neboť již učinili v Čechách disposice pro svůj příjezd a nemožno již je měniti. - Nato se Julian rozloučil s posly a po vzájemném požehnání skončeno poslání českého poselství v Basileji. Na oko se zdálo, že jednání nebylo zbytečné, ale celkově neustoupila od svých zásad ani jedna a ani druhá strana. 14. dubna 1433 vyjeli z Basileje a 30. dubna dorazili do Chebu.

Jak patrno, jednání na basilejském koncilu nevedlo k cíli a nevedlo k němu ani další jednání v Čechách. Koncilu se podařilo jedno - získal čas pro sjednocení svých lidí v českém prostředí. Ale na druhé straně koncil basilejský přes neúspěch českého poselstva po stránce smíru s Římem znamená ohromný úspěch husitské ideje. Autorita koncilu a slepé poslušnosti církvi musela ustoupiti zásadě dorozumívání. Češi byli na koncilu jako rovní s rovnými. Kdykoliv řeči aneb činy odpůrců husitů vybočily z mezí, muselo se jim zástupcem papežovým - stal se později sám papežem - dostati zadostiučinění a řádné omluvy. Idea osobního přesvědčení razila si cestu světem a musel před ní aspoň formálně kapitulovati i církevní sněm, Nesmíme si však zapírati i nevýhody, které z jednání na koncilu vyplynuly pro české husity. Ukázalo se, že nejsou po stránce náboženské tak jednotni, jak dovedli býti jednotni a svorni, stáli-li proti společnému nepříteli se zbraní v ruce. To postřehl také koncil a na tom založil další svůj poměr k Čechám.

Boj Husův koncilem basilejským dostal zásadně značné zadostiučinění. Ukázalo se, že »vývoj dějin valí se bezohledně vpřed; v jeho proudu mnohdy beze stopy zanikají ti, kdo na chvíli svého života zdáli se na jeho vrcholu, a jenom málo vyvoleným přáno jest i v tomto přívalu podržeti své místo. A nelze si mysliti skvělejšího údělu posmrtného, než získati trvalý pomník v dějinách tím, čím ho získal Hus, obětovav, když ho mohl zachrániti, svůj život v tak bezvýznamnou chvíli za to, čemu celý byl zasvěcen - úsilí o mravní obrození, povznesení a uvolnění člověka«, svědčí prof. V. Novotný. - Hus zůstal důsledný, neustoupil ani nepovolil. Zdá se, že po této cestě nekráčeli zplna již ti, kdož zastupovali český husitský národ na koncilu basilejském. Pravda, národ byl dlouhými válkami unaven a odtud úsilí mnohých o mír a také smír. Nebyl možný, neboť žádná strana nechtěla od svého zásadního stanoviska ustoupiti. Začalo se diplomatisovat, poznávaly se slabiny, z nichž nakonec více těžil a vytěžil Řím než národ český. Rok 1934 bude rokem vzpomínek, kam se dospělo před 500 lety diplomatisováním s tak obratným nepřítelem husitským, jako byli kardinálové a jejich spojenci. Porozumí tomu národ československý aspoň nyní? – Nevěřím, že porozumí, dostatečně porozumí.