KRISTŮV SVĚDEK MISTR JAN HUS

 

ÚVODNÍ SLOVO
 k věřícím v náboženských obcích CČSH

Brožurka, kterou máte před sebou, nechce v žádném případě nahradit daleko důkladnější studium Husova života a díla z odborných pramenů. Pokračuje jen v tradici, která byla u nás neobyčejně živá za Masarykovy první republiky, kdy vycházely takových brožur desítky. Jejich cílem bylo vždy Husa aktualizovat, ukázat, v čem je jeho odkaz živý i ve dvacátém století. I naše církev vydávala takové tisky, jejichž aktualita již ale dávno minula. V padesátých letech byla tato tradice násilně přerušena a národu i církvím bylo nuceno jen marxistické hledisko. Doba reálného socialismu a komunismu je již díky Bohu za námi. A proto se hlásíme k tradici populárních brožur a vydáváme toto dílko, které má přispět k posílení husitského vědomí v našich náboženských obcích. Dá se předpokládat, že o Husa bude opět na ekumenické i obecně kulturní české scéně sveden - pokolikáté už? - opět nový zápas. Možná dojde i k přehodnocení jeho díla katolickou církví. To vše bude vyžadovat nejen odbornou zdatnost specialistů, ale také kultivovaný přístup našich církví i celé veřejnosti. Přítomná brožura vychází na počátku nového českého zápasu o Husa a husitství a má být v našich náboženských obcích popudem k tomu, aby se CČSH ve světle svých současných teologických názorů opět zabývala dědictvím Husovým i celého husitského teologického myšlení.
Malý rozsah brožury je dán technickými a ekonomickými možnostmi. Za přehlédnutí rukopisu děkuji paní Doc. Dr. Noemi Rejchrtové.

V Praze 1. září 1990

Dr. Jan B. Lášek


KRISTŮV SVĚDEK MISTR JAN HUS

Bez nadsázky je možno říci, že vztah k M. Janu Husovi je pro nás pro Čechy určující jak pokud jde o církevní příslušnost, tak o postoj k našim národním dějinám.
Mohli bychom zde široce pojednat o dějinách husitství i o tom, jak se tyto dějiny promítají
- jako tradice bezesporu nejvýraznější - v celých českých dějinách. To však naším cílem není. Chceme připomenout Husa samého. Toho, který byl onou jiskrou, která způsobila ze všeobecné krize 14. století (krize společenské i duchovní) požár husitství i celé české reformace.
Všimneme si podrobněji situace, do níž Hus vstupuje, oživíme si Husův životopis a závěrem se pokusíme
- i když jen v hrubých tézích - zrekonstruovat nosné pilíře jeho myšlení, které nám je postaví do světla, v jakém Husa v našich reformačních církvích vidíme: jako Kristova svědka.


DOBOVÉ POZADÍ

V našich myslích obvykle vystupuje Hus jako karatel špatných mravů a zesvětštění církve. To je jistě pravda, stejně jako je pravda, že navazuje na reformní církevní hnutí, které v Čechách vzniklo koncem vlády císaře Karla IV. Avšak kořeny jsou ještě hlubší a souvisí s celkovou duchovní situací v tehdejší křesťanské Evropě. Zhruba 100 let před Husovým narozením umírá vůdčí duch vrcholné scholastiky Tomáš Akvinský (+1274), jehož dvě nejznámější díla Summa contra gentiles (Suma proti pohanům) a Summa theologica (Suma teologická) přijímají logické myšlení Aristotelovo, využívají je pro teologické myšlení a tvoří určitý ucelený systém. Tento systém - tomismus je zavrcholením dlouhého vývoje, usilujícího o vysvětlení biblického poselství pomocí výrazů antické filozofie: Vznikl systém, ale biblické poselství tím bylo deformováno. Pod vlivem právního myšlení římského - resp. jeho dědictví - nejde více o spásu v Kristu, jako spíše a pouhou příslušnost k církvi, jejímž viditelným znamením je křest, ne o poslušnost Krista ve víře, ale o poslušnost kněžstva a římského papeže především. Zůstává tajemstvím církve, že vždy, když se dostala do krize, nachází sílu k tomu, aby vstala a vrátila se ke svému poslání. Nejinak tomu bylo ve světové církvi koncem 13. a začátkem 14. století. Evropské události i myšlenkové směry odrážejí velmi živě duchovní a politickou situaci. Předně: roku 1309 dochází k tzv. avignonskému zajetí papežů. Proti neomezené papežově moci - duchovní i politické - která sice nebyla ve středověku prohlášena za dogma, avšak byla skutečností, vzniká hnutí zvané konciliarismus.

Konciliarismus míní, že nejvyšší autoritou v církvi nemá být papež, nýbrž obecný koncil. Mezi duchovní otce konciliarismu patří např. M. Jan z Paříže (zemř. 1306) svým spisem De potestate regia et papali (1302) - O moci královské a papežské. Marsilius z Padovy (1275-1347) ve světoznámém a dodnes čteném spise Defensor pacis (Obránce míru - 1324) učí, že ve věcech duchovních i světských náleží plná moc světské autoritě. Popírá jako jeden z prvních platnost kanonického práva a vyslovuje v předjímce k české i světové reformaci tezi, že církev je congregatio fidelium, shromáždění věřících, spojených společnou vírou a účastí na svátostech.
V této víře jsou si všichni věřící rovni, kanonické právo a světské panování církve nelze podle Marsilia odvodit z Kristova příkazu. Právnímu chápání pozdní scholastiky odporují další dva významní myslitelé: Wiliam Occam a Duns Scottus (zemř. 1308). Zejména Scottus zdůrazňuje nadřazenost Kristovy lásky a lidské vůle k následování nad právem a rozumem, které zdůrazňoval Tomáš z Akvina. Sluší ještě připomenout, že poslední dva učenci
byli zastánci filosofického směru nominalismu - učícího, že obecné pojmy jsou pouhá jména. Abychom neztratili pojem o časové souvislosti s českými zeměmi, uvedeme jen, že když se všechny tyto myšlenky v Evropě objevily, narodil se v roce 1316 jako syn českého krále Jana Lucemburského a poslední Přemyslovny Elišky syn Václav, který přijal později při biřmování jméno Karel a do českých i světových dějin vstoupil jako císař Karel IV. (1316-1378). Poté, když Karel přijel po vychování v cizině jako šestnáctiletý do Čech, nalezl tu - jak přiznává ve své autobiografii - velkou spoušť. Mladý markrabě moravský se stal později českým králem a římským císařem. . .

V zájmu objektivity si musíme připomenout, že poznámka ve Vita Caroli (v Karlově životě) o zpustlém stavu českého království je pravdivá a platí nejen pro oblast kultury materiální. Po vymření Přemyslovců (a již dříve předtím, zhruba od smrti Přemysla Otakara II. [+ 1278]) u nás stav vzdělanosti hluboce upadl. Vše se začíná obnovovat teprve působením Karlovým. Jeho hlavní činy: založení pražského arcibiskupství - 1344, založení university - 1348. Čechy se opět stávají - po více než sta letech - jedním z center evropské politiky a posléze i kultury. Aniž bychom ztráceli ze zřetele panovníkův státnický a politický realismus, můžeme říci, že Karel byl velmi zbožným středověkým křesťanem. Přál si rozkvět církve, jejímž byl oddaným členem a v níž neviděl jen nástroj ovládání svých poddaných. Vývoj však nemohl s sebou nepřinést jen stránky pozitivní. Vše o čem jsme se zmínili výše, začíná ovládat pražský kulturní a politický obzor již od druhé poloviny padesátých let 14. století. Reformní myšlenky se objevují sice pozdě, zato ale ve vyzrálé podobě.

Výrazný ohlas v této době rozkvětu, nazývané některými historiky raným humanismem, má hnutí, šířené původně z města Deventeru v Holandsku a nazývané devotio moderna - nová zbožnost. U jeho zrodu stojí Holanďan Geert de Groote (1340-1384) zvaný též Gerardus Magnus a Jan v. Ruysbroeck. Groote propagoval myšlenku náboženských bratrstev společného života, která měla usilovat a obnovu církve tím, že jednotliví jeho členové vedli bohatý vnitřní a modlitební život. V Praze pět let studoval jeho žák Florens Radewijns (od r. 1378). Členy těchto bratrstev byli zejména světští kněží a laici, jimž velmi záleželo na tom, aby se církev dostala z tehdejší tíživé krizové situace. Duchovními vzory těchto společenství byli sv. Augustin, sv. Bernard a sv. Bonaventura. Zejména silný byl vliv Augustinův se svým důrazem na Boží milost. Mladší současník Husův Tomáš Kempenský (1380 -1471) také náležel k tomuto směru. Programovým spisem nové zbožnosti je spis Následování Krista, pocházející ovšem až z doby pozdější a připisovaný právě Tomášovi. Tento spis uvádí všechno, oč hnutí šlo. Již názvy kapitol mnohé napovídají: Užitečná napomenutí pro duchovní život, Napomenutí k vnitřnímu životu, O vnitřním potěšení, O svátosti oltářní.

Všechny zmíněné myšlenkové proudy našly v Praze živý ohlas: vzniká opravné hnutí, u jehož počátku stojí Němec Konrád Waldhauser a které vrcholí Husem, pokračuje v husitských a bratrských bohosloveckých snahách až do r. 1620. Psát o kazatelském působení Waldhauserově, o Milíčovi z Kroměříže, jeho kázáních i činnosti sociální (Jeruzalém pro prostitutky), či o jemném bohoslovci české reformy Matěji z Janova (Pravidla SZ a NZ, přijímání) či o vnímavém laiku Tomáši Štítném ze Štítného tu nebudeme. Tato historie je naší církevní veřejnosti známa. Musíme jen připomenout, že snaha o opravu církve nezachvátila jen uvedený směr, ale že se o ni - bohužel bezvýsledně - snažili i vedoucí představitelé duchovního života. Jako příklad nám může posloužit např. pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (arcibiskupem 1379-1396), či Karlův dvorní kazatel Vojtěch Raňkův z Ježova.

ŽIVOTNÍ OSUDY MISTRA JANA HUSA

Přejdeme nyní k samotnému Husovi. Narodil se za posledních let vlády Karlovy - v době, kdy stav církve i společnosti byl u nás velmi povážlivý. Rok narození přesně znám není, podle jedné zmínky v jeho spisech o vlastním stáří se dnes všeobecně usuzuje na rok 1371. Narodil se snad v Husinci u Prachatic. O jeho raném mládí neznáme nic jistého. Bezpečnější zprávy pocházejí až z roku 1393. Víme, že v témže roce se stal Hus bakalářem a v roce 1396 mistrem svobodných umění. V letech 1397 -1398 byl spolu se dvorem krále Václava IV. ve Francii. Po návratu počal přednášet na univerzitě, v roce 1400 byl vysvěcen na kněze a v zimním semestru 1401-1402 byl děkanem artistické (dnes filozofické) fakulty pražské university. Husova velká chvíle nastává v r. 1402, kdy se stal kazatelem v kapli Betlémské. Kazatelský úřad zastával nepřetržitě celých 10 let. První léta 15. století byla v Praze, stejně jako na většině evropských universit, léty zápasů o Viklefa. Jan Viklef (1330-1384) byl anglický reformátor, který měl na Husa vliv ze všech jeho "předchůdců" největší. Z hlavních věcí, které zastával, je třeba zmínit: filozofický realismus, právo světských pánů dělat v církvi pořádek - tvrdil, že světská i církevní autorita závisí na stavu milosti: kdo v tomto stavu není, nemůže vládnout (De civili domino - spis z r. 1376 o světském panování). Dále předjímá formální princip reformace, že jediným měřítkem církevní nauky je Bible (De Ecclesia - O církvi, De veritate secrae scripturae - O pravdě Písma svatého, De potestate Papae - O moci papežské, 1377-8). V díle De Eucharistia - O eucharistii zastává tzv. remanenci proti transsubstanciaci. Podstata učení o remanenci spočívá v tom, že nezdůrazňuje přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, ale klade důraz na duchovní přítomnost Ježíše Krista, která je těmito živly symbolizována. Kromě toho napsal řadu filozofických spisů. Vztah Viklefa a Husa je vztah složitý. Kdo by se chtělo něm dovědět víc, mohu ho odkázat na pěknou knížku prof. M. Kaňáka: "J. Viklef - život a dílo anglického Husova předchůdce".

Hus i Viklef byli tedy velcí a originální, každý jinak a svým způsobem. Jeden druhého nezastiňuje, nýbrž dějinně dotváří a dokresluje! Hus by asi nebyl býval bez Viklefa dospěl až do svého stupně myšlenkové zralosti a rozhodnosti a naopak Viklef by asi nebyl býval bez Husa dosáhl své evropské proslulosti. Jen v tomto vzájemném, osudovými souvislostmi, dobovými okolnostmi i společensko-ekonomickými zákony podmíněném vztahu, stali se Hus i Viklef velkými dějinnými osobnostmi". (John Viklef. Život a dílo anglického Husova předchůdce, Praha 1973, str. 81). Ve zkratce možno dodat, že Hus zastával všechny názory Viklefovy, kromě názoru na Večeři Páně. Hus remanenci nepřijímal a věřil v přepodstatňování. S většinou Viklefových teologických spisů se Hus seznámil díky svému příteli M. Jeronýmu Pražskému (+ 1416), který přinesl - pravděpodobně r. 1402 - z Oxfordu jeho spisy: Během r. 1403 docházelo v Praze ke sporům o Viklefa: čeští mistři ho hájili, zatímco cizinci poukazovali na to, že Viklef je kacíř. Hus se k Viklefovi hlásil stále více přesto, že pražský arcibiskup to r. 1406 zakázal. Protože však Hus nedržel Viklefova učení o Večeři Páně, jak vyplývá z jeho spisu De corpore Christi (O těle Kristově) z r. 1402, byl u arcibiskupa v jisté oblibě a byl v r. 1406 a 1407 dvakrát za sebou synodálním kazatelem.

Pro Husa osudnou se stala Betlémská kaple. Pokud svou kritiku církve zaměřoval do vlastních řad kněžstva a psal latinsky, byl pro arcibiskupa i krále nejen únosným, ale i žádaným kritikem. Když však začal veřejně kritizovat církevní poměry z betlémské kazatelny česky a vyzýval k oprávněnému jednání lid, počal být nepohodlný. Z doby kolem roku 1408 pocházejí Husovy české mešní písně a srozumitelné české spisy: Devět kusů zlatých, O sedmi smrtelných hříších, Zrcadlo hříšníka menší.

Odklon arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka od Husa nastává někdy v roce 1408. Arcibiskup sice konstatoval, že ve své diecézi viklefských bludů neshledává, avšak Husovi nepřátelé Mistra stále více obviňovali ze šíření Viklefových myšlenek.
V té době byli dva papežové - jeden v Avignonu a druhý v Římě (Benedikt XIII. a Řehoř XII). Husovi velmi záleželo na tom, aby církev byla bez poskvrny a vrásky; usiloval proto nejen o její reformu zdola, tj. mezi kněžstvem a věřícími, ale i v její hlavě, tj. o reformu papežství. Pařížská universita navrhla, aby se oba papežové vzdali moci a byl zvolen jeden nový papež. Tento návrh podporoval i francouzský král Karel VI. a český král Václav IV. Bohužel na universitě se nemohli dohodnout čeští mistři s mistry jiných universitních národů, kteří měli převahu (zejména Němci). Václav IV. si dohodu přál, to bylo příčinou toho, že v lednu roku 1409 vydal tzv. Dekret kutnohorský, kterým bylo přiznáno právo většiny hlasů na universitě českým mistrům. U zrodu Dekretu stál aktivně Hus, se kterým se král o situaci radil. Následkem Dekretu odešli němečtí mistři do Lipska, kde v témže roce byla založena "konkurenční universita". Na podzim r. 1409 se Hus stává rektorem celé university. Celková situace byla příznivější - papežové byli sesazeni, na koncilu v Pise byl zvolen papež nový - Alexandr V.

Zdálo by se, že se bouře uklidní. To však nebylo již možné. Jeden z pražských farářů - Jan Protiva - Husa u arcibiskupa opět obvinil z viklefísmu. K samotnému pronásledování Husa dochází teprve od r. 1410. Papež vydal příkaz, ve kterém se zakazuje kázat mimo pražské hlavní chrámy - namířeno proti Husovi v kapli Betlémské. Arcibiskup dal spálit ve svém dvoře Viklefovy spisy. A Hus k tomu nemlčel. Povstal k obhajobě Viklefa: napsal spis (traktát) De libris heretikorum legendis - O čtení kacířských knih (1410), ba co víc, svolal na Viklefovu podporu velkou universitní disputaci. Neuposlechl také příkazu papežova a kázal dál v Betlémské kapli. Psal dál latinské odborné spisy na obranu Viklefa - např. Replika contra occultum adversarium (Replika proti skrytým nepřátelům - 1410). Arcibiskup klatbu Husovu ztížil, dal si ji potvrdit papežem, již novým Janem XXIII. (Baltazarem Cossou) a dat jí vyhlásit v březnu 1411 ve všech pražských kostelích.
Prchlivý král Václav IV. se snažil požáru zabránit po svém: vyhnal arcibiskupa z Prahy (na cestě do Bratislavy za Zikmundem zemřel). Interdikt, jím vyhlášený, neměl prozatím žádné účinnosti.

Lid v Betlémě zatím pod vedením svého kazatele spěl - abychom řekli politickým termínem - ideově k revoluci.
Situace se ještě zkomplikovala tím, že nový papež poslal v květnu r. 1412 do Prahy prodavače odpustků, protože potřeboval peníze na válku s neapolským králem Ladislavem. 7. června 1412 byla uspořádána na universitě veřejná disputace, kde Hus vystoupil s řečí proti odpustkům a použil k tomu opět Viklefových myšlenek. Questio de indulgentis sive de cruciata papae Joannis XXIII fulminata contra Ladislaum Apuliae regem - Kvestie o odpustcích aneb o křížové výpravě papeže Jana XXIII. vyhlášené proti Ladislavovi, králi neapolskému. Jednota českých mistrů však netrvala dlouho. Proti Husovi povstali - odsouzením Viklefa - někdejší jeho přátelé, mistři teologické fakulty Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma. Hus vystoupil na Viklefovu obranu řadou traktátů, dochovaných ve sbírce Defensio quorundam articulorum Joannis Viclef (Obrana některých článků Viklefových) z téhož roku. Hus ovšem nemlčel ani na betlémské kazatelně. Postavil se plně proti odpustkům, stejně jako z universitní katedry. Mělo to ovšem za následek nedovolené srocování lidu. Za porušení tohoto zákazu byli tři mladí posluchači Husovi z Betléma - tovaryši Jan, Martin a Stašek 10. července 1412 popraveni. Byla to první krev, která pro pravdu Boží a v zápase o církev bez poskvrny a vrásky v Čechách vytekla.

Hus se prokázal jako pastýř - mrtví mučedníci byli pohřbeni v Betlémské kapli a jejich památky vzpomněl M. Jan zvláštním kázáním 24. 7. 1412. Je samozřejmé, že Husovi nepřátelé nemlčeli a papežská kurie byla neprodleně zpravena o tom, co se v Praze událo. Byl vyhlášen nad Prahou interdikt, tentokrát papežský, a klatba nad Husem zostřena. Hrozilo, že papež vyhlásí za kacíře i krále. Hus musel odejít z Prahy.
Než však odešel, učinil krok, který z něho udělal v pravdě reformátora "velkého stylu". Svoji při nesvěřil ani králi, o jehož vrtkavé a pochybné povaze věděl, ani papeži, který jej pronásledoval, ani koncilu, v jehož objektivitu nevěřil. Odvolával se k instanci, která je pra křesťana rozhodující, kterou však nezná tehdejší kanonické právo. Odvolává se ke svému osobnímu Spasiteli a soudci, k Ježíši Kristu. A právě v tomto bodě ruší tradici, ruší symbiozu římského právního dědictví, antického myšlení a římské církve. Navrací se k víře novozákonních svědků zmrtvýchvstalého Ježíše. Odvolání z 18. října 1412 má pro reformaci ve světovém měřítku asi stejný význam jako Lutherovo přibytí 95 tezí 31. 10. 1517 na dveře ve Wittenberku. V tomto odvolání se praví. "Hle, opíraje se o . . . nejsvětější a nejúčinnější příklad Vykupitelův, z těžkého útlaku, z křivého rozsudku a z předstírané klatby velekněží, zákoníků, farizeů a soudců, sedících na stolici Mojžíšově, k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při. . . Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské university, kněz a kazatel potvrzený při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka". (Husova výzbroj do Kostnice, ed. Do
biáš- Molnár, Praha 1965, str. 30-32).

Hus odešel z Prahy a zdržoval se na venkově, zejména nejdříve na Kozím Hrádku u pana Jana z Ústí. Prahu však tajně navštěvoval: na vánoce 1412, po Novém roce 1413 a na velikonoce 1413. Hus stále káže venkovskému lidu. Nechci zde romanticky zdůrazňovat, co již bylo zpracováno v české literatuře, zejména v beletrii mnohokrát, avšak toto kázání bylo opravdu velmi důležité. Připravovalo venkovský lid, který si později, když byl nucen vzít do rukou zbraně, uvědomí zcela jasně, za co bojuje. Mnohá z těchto kázání se nedochovala, jejich obsah se však dá odhadnout. Klid v ústraní byl pro Husa dobrý v jednom důležitém ohledu. Na konci roku 1412 a v roce 1413 píše celou řadu spisů, které mají pro pochopení jeho myšlení a reformátorská díla zásadní smysl: Výklad víry, desatera a páteře, Provázek třípramenný, O svatokupectví, Zrcadlo člověka hříšného větší, Dcerka aneb o poznání pravé cesty ke spasení, O šesti bludech, Postily. Tyto spisy se staly obecným majetkem prostého českého lidu. Hus psal i spisy latinské, kterými se bránil proti útoku svých nepřátel. Mezi tyto spisy patří Odpověď na spis M. Štěpána Pálče, Odpověď na spis M. Stanislava ze Znojma a hlavně jeden z jeho spisů nejdůležitějších - De ecclesia (O církvi), čtený veřejně 8. 8. 1413 v Betlémské kapli.

Spis o církvi má dvě části: v části první (kap. 1-10) podáví M. Jan výklad církve jako souhrn lidí, předurčených ke spasení. Už z výroků svatých jasně vyplývá, že svatá církev obecná jest počet všech předurčených a Kristovo mystické tělo, jehož on jest hlavou, a Kristova nevěsta, kterou pro své tak velké milování vykoupil svou krví, aby byla jeho slavným vlastnictvím až do konce, bez vrásky hříchu smrtelného a poskvrny hříchu všedního, ale aby byla svatá a neposkvrněná a navždy objímala ženicha, Krista".
V části druhé (kap.
11-23) ukazuje, co ho vede k tomu, že se staví proti stávajícímu řádu. Vyslovuje se proti papežství, které se zpronevěřilo svému úkolu, proti odpustkům, proti papežskému povolání do Říma. Ve viklefském smyslu chápe duchovní autoritu. "Každý křesťan má věrně věřit svatou církev obecnou, tak, jako má milovat Pána Ježíše Krista, ženicha té církve i církev samu, jeho nevěstu; ale nemiluje svou duchovní matku, nepozná-li ji přinejmenším vírou; má ji tedy vírou poznávat, a tak ji jako přední matku ctít" (J. Hus: O církvi. Přel. F. M. Dobiáš a A. Molnár. Praha 1965, str. 23, 27). Spis o církvi se stal jedním z nejčtenějších spisů Husových vůbec, k čemuž nemalou měrou přispělo i to, že jeho původním jazykem byla vzdělancům všech zemí tehdy srozumitelná latina.

Byla tu snaha dokázat, že De ecclesia je vlastně plagiátem Viklefa. Pokusil se o to v minulém století J. Loserth spisem Hus u. Wiclif, Zur Genesis einer Lehre - (Hus a Viklef - Ke zrodu jednoho učení, Praha 1884). Není to však pravda. Hus pracuje s prameny - tedy s Viklefovým dílem zcela obvyklým středověkým způsobem - opisuje třeba celé odstavce, ale dává svému spisu zcela nový smysl, podmíněný společenskou situací, zcela jinou, než byla zhruba před 40 lety za dob Viklefových. V roce 1414 dochází ke svolání koncilu do Kostnice (Konstanz], který měl udělat konečně v církvi pořádek. Hus byl vyzván, aby se dostavil. Doufal, že se ve veřejném slyšení obhájí, zatímco jeho nepřátelé se těšili, jak bude jednou provždy zlikvidován. V létě roku 1414 přesídlil M. Jan z Kozího Hrádku na hrad Krakovec u Rakovníka pana Jindřicha Lefla z Lažan. Opět zde kázal a hlavně si připravoval řeč, kterou chtěl proslovit na kostnickém koncilu. Má název Řeč o míru - Sermo de pacem. Základní myšlenkou řeči je, že veškeré nepořádky a deformace vznikají ze sváru a z nepokoje; končí ji slovy: "Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a podle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastýřů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme se před nejlaskavějším Pánem své duše a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: "Nadevše laskavý a mocný Pane, buď mír v tvé síle. Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol, a buď mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem sv. požehnaným na věky věků".

Shromáždění, které chtěl Hus takto pozdravit, jej nejen v míru nepřijalo, ale předalo jej světské moci k upálení.
Těsně před odjezdem z Království českého do Kostnice navštívil
Hus Prahu a dal si veřejně potvrdit, že otevřeně nikdo proti němu zde nevznáší žádná obvinění. Král Zikmund slíbil Husovi ochranu, na jejíž potvrzení mu vydal - pravda až později - 18. 10. 1414 ochranný glejt. Hus se již 11. října 1414 vypravil v doprovodu Jana z Chlumu, Václava z Dubé a Jindřicha Lacemboka na cestu přes Sulzbach, Norimberk a Ulm do Kostnice, kam dorazil 3. 11. 1414. Nejprve byl na svobodě, avšak po provokaci, když nepřátelé rozšiřovali zprávu, že chce uprchnout, byl zatčen a 28. listopadu 1414 uvězněn. Nejprve byl vězněn v dominikánském klášteře, od března 1415 ve tvrzi Gottlieben na Bodamském jezeře. Díky tomu, že se českým pánům podařilo podplatit jeho strážce, mohl i ve vězení odborně pracovat. Tam vznikly některé traktáty, jako např. De poenitentia - O pokání, De peccato mortali - O smrtelném hříchu a hlavně De sanguine Christi sub specie vini - O krvi Kristově pod způsobou vína a De sacramento corporis et sanguinis Christi - O svátosti těla a krve Kristovy.

Mezitím Husův přítel v Praze a jeho nástupce na kazatelně Jakoubek ze Stříbra dospěl k závěru, že viditelným znakem reformy církve by mělo být přijímání pod obojí způsobou - tedy kalich. Tázal se listem Husa, jak se na věc dívá. Hus napsal ve vězení latinský traktát Utrum expediat laicis fidelibus sumere sanguinem Christi sub specie vini - Zda má být vysluhována věřícím laikům krev Kristova pod způsobem vína, ve kterém se staví za přijímání pod obojí. Koncil přijímání pod obojí zamítl a odsoudil. Hus trvá na jeho správnosti, i když Jakoubkovi radí, aby počkal, až se on, Hus, vrátí do Prahy. Dlouho M. Jan věřil, že se mu podaří ze spárů koncilu dostat... Veřejného slyšení se Husovi nedostalo. Sice se objevil 5., 7. a 8. června před plénem koncilu, avšak koncil jednoznačně požadoval, aby odvolal. Toho se však jeho mučitelům dosáhnout nepodařilo. Znovu byl předveden před koncil 1. 7., kde učinil toto prohlášení: "Já, Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, boje se uraziti Boha a boje se upadnouti v křivopřísežnictví, nechci odpřísáhnouti v celku ani jednotlivě článků, které proti mně předvedli v svědectvích křiví svědkové, protože jsem jich - Bůh je mi svědek - ani nekázal, ani netvrdil, ani nehájil, jak řekli, že jsem jich hájil, je kázal neb tvrdil atd. Dále: o článcích, vybraných z mých knížek, alespoň o těch, které byly správně vybrány, pravím, že kterýkoliv z nich obsahuje nějaký křivý smysl, toho se odříkám. Boje se však uraziti pravdu a mluviti proti mínění světců, nechci kteréhokoliv z nich odpřísáhnouti. A kdyby bylo možno, aby byl nyní hlas můj celému světu zjevný, jakož zjevna bude každá lež a každý hřích v den soudný, každou nesprávnost a každý blud, jejž jsem kdy pojal k vyslovení nebo vyslovil, velmi rád bych odvolal před celým světem. To pravím a píši svobodně a dobrovolně. Psáno vlastní rukou dne 1. července" (Sto listů M. J. Husi, ed. B. Ryba, Praha 1949, str. 243).

Samostatnou kapitolu v Husově životě tvoří jeho listy; napsal jich za svého života stovky. Snad nejkrásnější jsou listy z vězení, ať již to jsou listy universitě, věrným Čechům (se známou větou: Také vás prosím, abyste se milovali, dobrým násilím tlačiti nedali a pravdy Boží každému přáli) či jednotlivým mistrům nebo českým šlechticům. Za všechny budiž zde uveden alespoň jeden list - list poslední, napsaný ve vězení 5. července 1415:
"Bóh s vámi! A rač vám dáti odplatu věčnú, že jste mi mnoho dobrého činili. . . Také prosím, aby dobře živi byli a Boha poslúchali, jakož ste slýchali. Králové, mé milostivé paní, děkujte ode mne ze všeho dobrého, jež jest mi činila. Čeledi své pozdravte, i jiných věrných přátelóv, jichž nelze jest popsati. Prosím také všech, aby za mě Pána Boha prosili, u jehož svaté milosti skóře se shledámy s jeho svatú pomocí, Amen. Psán list v čakání odsúzenie na smrt v žaláři, v ókovách, jež ufám, trpím pro Boží zákon. Pro Boha, nedajte hubiti dobrých kněží! Mistr Hus, v naději slúha Boží" (Sto listů M. J. Husi, str. 248).
Pak následovalo 6. 7. odsouzení, odsvěcení a smrt. Jeden z Husových přátel, M. Petr z Mladoňovic, sestavil o Hugově pobytu v Kostnici podrobný popis, který nazval "Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici". Tam jsou zachyceny všechny dokumenty i podrobný průběh Husova procesu. Zpráva sama má pět částí: 1. Události před cestou do Kostnice
2. O Husově uvěznění
3. Následují slyšení slovem, ale vpravdě výsměchy a urážky
4. Slyšení 8. 6. 1415
5. Konec o svatém a ctihodném mistru Janu Husovi, horlivém milovníku pravdy Ježíše Krista a jeho utrpení, jež pokoru vytrpěl - zpráva a pašije M. Jana Husi".

Právě tato pátá část byla později na Husův svátek čtena utrakvistickou (podobojí) církví jako čtení liturgické na místě čtení ze života svatých. Připomeneme si tedy poslední Husovy chvíle podle svědectví Mladoňovicova:
"Přišel pak na popraviště, poklekl a rozepjav ruce a zdvihnuv oči k nebi, velmi zbožně se modlil žalmy a zvláště: "Smiluj se nade mnou, Bože", a "V tebe, Pane jsem doufal", "V ruce tvé Pane", opakuje verš, takže ho okolo stojící slyšeli modliti se vesele a s tváří radostnou. . . Vstav pak na příkaz biřice z místa modlitby, silným a srozumitelným hlasem, že ho i jeho přátelé mohli slyšeti, pravil: "Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti". Hned ho chtěli voditi vůkol k okolo stojícím; povzbuzuje pak je prosil, aby nevěřili, že on články, od falešných svědků jemu přičítané, jakýmkoliv způsobem držel, kázal nebo učil. . . . biřici zapálili a mistr hned silným hlasem zazpíval nejprve: "Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi!"; a podruhé "Jenž jsi se narodil z Marie Panny".

A když potřetí začal zpívat, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. Ve chvíli mlčení pak bylo vidět, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, za kdy bys rychle mohl odříkat dva nebo nejvíce tři Otčenáše. Když pak dříví řečených svazků a provazy byly spáleny a ještě trup těla stál, vise za krk na řečeném řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili k zemi, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel. A naleznuvše hlavu, kyjem ji rozbili na kousky a opět vhodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, je naň jako na rožeň nakonec narazili a zvláště opékajíce a spalujíce kyji rozbíjeli a konečně celou onu masu obrátili v popel. A sukni biřici. . . hodili spolu s obuví do ohně se slovy: "Aby to snad Čechové neměli za relikvii a my ti dáme tvou náhradu za to". A to i učinili. A tak spolu se všemi řečenými popely oharků na jednu káru naložili a do řeky Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili". (Petr z Mladoňovic: Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici, v souboru: Kroniky doby husitské, Praha 1981, str. 158-9).
Husovo upálení vyvolalo v Čechách ohlas. Do Kostnice byl poslán protestní list 452 českých pánů a rytířů, ale to již nebylo nic platné. Čechy a celý tehdejší křesťanský svět stály před bouří, kterou nebylo možno zastavit.

 

HUS REFORMÁTOR  A JEHO PRAVDA

Než vraťme se k Husově myšlenkovému dílu. Dnešní člověk si musí položit otázku, co vlastně byla pravda Husova, za kterou se bil, která ha odvedla až na hranici a za kterou tam umřel. Jaké jsou hlavní principy, kterých se Hus drží? Hus  -  v předjímce ke světovým reformátorům  - se drží dvou principů, principu formálního i materiálního, a řekl bych, že důsledněji než světoví reformátoři. První a hlavní autoritou je mu princip formální  - Písmo svaté. Písmem rozumí Hus slovo boží pravdy, které se v Kristu stalo tělem. Bible je pod inspirací Ducha sv. autoritativně vyjádřený výraz tohoto Božího slova. Ježíš je pochopen jako živý Pán Písem. Můžeme souhlasit s tvrzením, že "veškerý zákon víry života, podle Husa v Písmu plně vyjádřený, stává se zákonem živého Krista, Pána církve i světa". (Z. Trtík: Husův odkaz a oba principy reformace; sborník Hus stále živý, Praha 1965,   str. 39). Písma však nestojí u Husa  -  a to je rozdíl třeba od Luthera - v rozporu s tradicí a rozumem. Podle Husa tradice církve vykládá Písma. A to je pohled jistě teologicky správný. Hus si váží hluboce christologického trojičního a soteriologického dogmatu, starých křesťanských vyznání, ale i výroků církevních otců, mezi nimiž jsou nejvíce citováni Augustin, Jan Zlatoústý, Jeroným, Řehoř, Ambrož, Lombardus i Tomáš Akvinský. Tuto tradici Hus přijímá, odmítá však kanonické právo a papežské rozkazy. Papež je člověk a jako takový je hříšníkem a ne náměstek Boha na zemi. U Husa se projevuje i materiální princip reformace, jímž je ospravedlnění (spása) pouhou milostí a vírou.

Hus požaduje, aby tato víra byla "víra skutky dělající". Z víry musí nutně skutky plynout, jinak víra není vírou. Věřiti ve smyslu pouze za pravdu míti nevede podle Husa ke spáse. Hus říká: "je víra, jíž z lásky dobře činíme, skrze níž Kristus přebývá v našich srdcích, a ta víra nedá zahynouti: ale prvá (ve smyslu za pravdu míti, bez této k spasení jest neplatná" (Výklad víry). Je celkem jednoduché stanovit  -  po všem, co jsme si již řekli a přečetli  -  co byla ta pravda, za kterou Hus zápasil a zemřel. Tou pravdou je pravda živého Boha  -  Ježíš Kristus. Pod moc této pravdy spadá veškerý kulturní, národní, sociální, mravní i politický význam Husův. Výrok našeho předního husitologa prof. Molnára je opravdu případný: "Husův pojem pravdy není prvotně předznamenán intelektuální zkoumavostí . . . nýbrž mravním zaujetím ve vztahu k postavě novozákonního Ježíše, jak ji dále tradovalo patristické a později křesťanské bohosloví, . . . Právě po své osvoboditelské stránce je pravda Boží Kristovým a kristovským činem. Bůh je pro Husa jejím původcem, on ji říká a jeho slovo jednou vyřčené a od té chvíle nás stále znovu oslovující, je s Kristem totožné. Díváme-li se na Krista jako lidé a jako na člověka, jenž přišel mezi nás, je postavou, která nám učinila dostupnou a srozumitelnou pravdu nestvořené Trojice. To Kristus učinil přiblíživ se k nám ve svém lidství, které je schopno následování a mravní nápodoby a touto cestou i pochopení. Proto je etické zaujetí zároveň principem noetickým. Odmítat Kristovu víru v důvěrném následování znamenalo by podle Husa usvědčovat Boha a celou Božskou Trojici ze lži". (A. Molnár: Na rozhraní věků. Cesty reformace. Praha 1985, str. 12-13).

U Husa najdeme desítky definic trojičního dogmatu. Všechny však lze měřit charakteristikou shora uvedenou. Zbývá si ještě všimnout, jak ve světle zjevení vidí Hus rozum a vědu. Vidí je zcela v závislosti na první pravdě, jíž je svatý, milující a zjevující se Bůh. Hus není předchůdcem moderního racionalismu  -   tím jsou spíše jeho soudci, nominalisté Gerson a Pierre ďAilly. Jeho pojetí vědy a víry ještě nevybočuje z obvyklého rámce scholastiky, jak ho klasicky formuloval Tomáš Akvinský. Hus učí, že "zjevená pravda nemůže odporovat rozumu, neboť rozum, má-li zůstat v pravdě, stejně tak jako zkušenostní poznání, nemohou než potvrzovat obsah víry" [A. Molnár: Na rozhraní věků, str. 17).
Pravda, která se Husa zmocnila, milost Boží, která mu byla zjevena, vede Husa k činu: k boji proti nešvarům v církvi, ve společnosti, k tomu, aby vždycky stál při těch, kteří to potřebují. To, že stojí v poznané pravdě, jej dovede až na hranici. O tomto dopadu poznané pravdy Hus rád citoval komentář k Matoušovu evangeliu, připisovaný arcibiskupu konstantinopolskému Janu Zlatoústnému: "Jakož kněz dlužen, aby pravdu, kterúž od Boha jest slyšel, směle kázal, též laik, to jest člověk nekněz dlužen jest, aby pravdy, kterúž jest slyšel od kněze vynešenú z Písma, bránil doufajně; pakli toho nečiní, zrazuje pravdu". Kdo poznal pravdu, musí pro ni nasadit i život, aby ji přivedl k budoucímu vítězství. Uvědomíme-li si tyto Husovy názory, pak budeme snadno rozumět pathosu táborských "Božích bojovníků", kteří hájili poznanou pravdu.

Závěrem položíme otázku, v čem je význam Husův dnes a pro nás. Zodpovědět tuto otázku není lehké. Pro nás znamená následovat poznanou pravdu, která je úplně stejnou pravdou, jako byla pravda Husova. Má jen jinou polohu. Hus je svědkem této pravdy na počátku 15. století, my jsme svědky této pravdy koncem století dvacátého.
Nedá se říci, že by naše situace byla jednodušší. Je stejně
komplikovaná. A to jak situace vnitřní - zápas o vlastní totožnost CČSH a o tvář ekumenického společenství - tak i vnější: svět čeká nejen na naše slovo, ale také na naše svědectví. To svědectví nejenže nebylo, ale mnohdy není husovské: tj. ve smyslu pravdy, která se nás údajně zmocnila. Církev Československá uctívala M. Jana od svého počátku. Byla to stejná pravda jako pravda M. Jana, která vedla katolické české reformní kněze - Dobrovského, Bolzana, Nahlovského, Zahradníka. Stejná pravda se stejnou touhou po větší míře lidskosti se zmocnila i Karla Farského, Matěje Pavlíka, Františka Kováře, Gustava A. Procházky a dalších, když stáli před tak nelehkým rozhodnutím pro kněžské svědomí v lednu 1920. K Husově pravdě jsme se přihlásili i změnou názvu církve v roce 1971. Nechť to není pro nás pouhou deklarací, ale odkazem a závazkem zároveň pro život, dílo a svědectví Církve Československé husitské v našem národě. Pravda, kterou M. Jan Hus kázal a obhajoval, se osvědčila po jeho smrti v Čechách jako jedinečný výraz touhy zástupů po větší míře lidskosti a jako ospravedlnění jejich společenské odpovědnosti" (A. Molnár: Na rozhraní věků, str. 21).
Nechť se osvědčí také v našem bytí mezi lidmi, v naší sociálně-teologické orientaci a v našem svědectví.

K DALŠÍMU ČTENÍ

Je snad ironie osudu, že dobrá populární a přitom současná a čtivá monografie o M. Janu Husovi v českém jazyku chybí. Ještě více je paradoxní, že takové monografie existují italsky (Molnár), německy (Friedenthal), anglicky [Spinka), popř. i v jiných řečech. Se zájmem, avšak ne souhlasně si přečteme knížku J. Macka: M. Jan Hus (Praha 1963), kde je CČSH hrubě napadena; stále dobrým zdrojem poučení je velké dílo V. Novotný - V. Kybal: M. Jan Hus. Život a učení. 5 sv., Praha 1919 - 1931. S vlastním dílem Husovým jsme na tom trochu lépe: spis O církvi vyšel v krásném překladu A. Molnára a F. M. Dobiáše v roce 1965; Vydavatelství Kalich a Blahoslav vydala za posledních 40 let řadu Husových drobných spisů, v Blahoslavu mimo jiné vyšel vědecky cenný sborník prací o Husovi "Hus stále živý" (Praha 1965). Nakladatelství Academia vydalo jako 1. svazek Husových sebraných spisů v r. 1975 Výklady kreda, desatera a modlitby Páně, jako IV. sv. téže řady v roce 1985 některé Husovy drobné české spisy (Provázek třípramenný, Dcerka, Knížky o svatokupectví, O šesti bludech, O manželství, Knížky proti knězi kuchmistrovi atd.). Ne bez užitku budeme i dnes číst na svou dobu významné vydání Sebraných spisů Mistra Jana Husi, které vyšlo v šesti svazcích péčí M. Svobody a V. Flajšhanse (Praha 1904 a násl). Bohužel Svobodovy překlady latinských Husových děl do češtiny jsou zastaralé a dnešní čtenář je čte jen namáhavě.
Nehledě na tento výčet se jeví potřeba dobré Husovské antologie s případným komentářem. Zajímavou a pravdivou sondou do dějin české i světové reformace je v naší brožuře častěji citovaná kniha A. Molnára: Na rozhraní věků, Cesty reformace, Praha 1985, zejména její první kapitola, která se týká Husa. V nedávné době vydalo nakladatelství Svoboda ve výpravné edici českých kronik tři důležité svazky, které se týkají Husa a doby husitské: Ze zpráv a kronik doby husitské (Praha 1981)
- obsahuje mimo jiné celé svědectví Mladoňovicovo; Husitská kronika Vavřince z Březové (Praha 1979); Ze starých letopisů českých (Praha 1980).



Mistr Jan Hus káže z kazatelny v Betlémské kapli v Praze. Miniatura z konce 15. století.



Protestní list 452 českých pánů proti Husovu upáleni ze září roku 1415. Originál listu je uložen v Edinburgu.



Prodej odpustků - německá rytina ze 16. století.

 






Husova rytina z bratrského tisku z roku 1576.

Hus je veden na hranici
- rytina ze druhé poloviny 15. století.




 
Hus na hranici. Z kroniky Ulricha z Richentalu (1492).
Katovi pacholci shrabují popel z Husovy hranice.
Z kroniky Ulricha z Richentalu.


===========================================
KRlSTŮV SVĚDEK MISTR JAN HUS
Napsal ThDr. Jan Lášek
Obálku navrhl a graficky upravil Václav Konečný
K tisku připravil Ladislav Bartoš

Vydal Blahoslav, účelové zařízení CČSH, Praha 1991
Počet výtisků 5000 ks
Vytiskla Grafia Prostějov
Vyšlo v edici "Rozhledy viry" jako třetí publikace.