Život i pohádky zlem překážek vždy přetékají, aby je kdosi překonal.

Proč jenom pohádky vždy dobrý konec mají?

Kdo jméno Boži v nich nadarmo kdy vzal?!

 

Z Říše světla a temnoty



pohádky

Přátelé duchovních nauk, 1993
ilustrace Pavla Spurná
ISBN 80-901062-5-0

Úvod:

Vážení rodiče a milé děti:

Touto knížkou málo známých, ba téměř neznámých pohádek, otevíráme novou ediční řadu pod značkou "VM", kterou Vás chceme znovu uvést do světa. z něhož byly celé generace na dlouhá léta vyloučeny. Tato ediční řada je zahájena číslem "1", nadepsaném vpravo dole na barevné titulní straně a bude pokračovat aritmetickou řadou tak dlouho, dokud nás kníže tohoto světa neumlčí, nebo tak dlouho, až Vám navrátíme vše, o co jste byli až dosud oloupeni.
Pohádky, které zde naleznete, byly kdysi i poměrně nedávno rozesety mezi národy Evropy z mystérií, a to rozsévači přicházejícími ze dvou stran:
Z Východu i ze Západu přicházeli v průběhu tisíciletí zasvěcenci, odvozující své duchovní rodokmeny od praindických Rišijů a praperského Zoroastra, aby s rozdělenou moudrostí pravěku, neustále rozvíjenou jako den a noc se střídajícími impulsy východního a západního vývoje, formovali z nitra i zvenčí vývoj člověka, jeho sociálním společenstvím počínaje a jeho individualitou konče. Přirozené svévolné hospodářské pokrevní komunity přetvářeli v nevolné kulturní národy, ty pak v nadnárodní státy nadané politickou volností, aby nakonec z této vývojové řady povstal svobodný duch individuality člověka občana, jenž si sám vytváří ideální prostředí v samosprávní obci, v dvakráte trojčlenně uspořádaných poměrech sociálního organismu, jenž byl Janovi zjeven jako město Filadelfia.

Od Východu sestupovali mudrcové z hory. Sestupovali dolů, z horní říše světla, aby národům snesli imaginace hromového nebeského slova, oděného do obrazů pohádek starověké Svatojánské moudrosti těla. Tyto zjevené patristické (pater = otec) pohádky pak velmi rychle zlidověly a byly po generace předávány ústně z otců na dcery. Poznáte je snadno. Patristické pohádky rozvíjejí ideje, jejichž pojmy jaksi vrcholí v abstraktním učení prvních křesťanských Otců na počátku nového letopočtu. Jsou to ideje oděné do těch nejvšednějších a nejběžnějších výrazů, zaujímajících v hierarchii lidských hodnot neutrální postavení, obsahujících však věčná tajemství času, tajemství vývoje stvoření.
Jsou to např. pojmy:
"vše", "někdo", "nikdo", "kdo"
"vše", "něco", "nic", "co" atp.
Patristické pohádky poznáte také podle toho, že jejich hrdina velmi snadno, takřka darem, získává to, co vzápětí ztrácí (např. nevěstu), aby to znovu těžce dobýval zpět s podstoupením nesmírné námahy a mnohé úzkosti.
To, co takto znovu hledá, mu tedy není neznámé, ví o tom, ví, že to je, ví jaké to je, vpravdě však neví, co to je, neboť s tím žil, ale měl o tom nesprávnou představu. Zvykl si na to a nyní to postrádá. Proto ví, proč to hledá. Nechápe však, proč musel ztratit své štěstí právě v okamžiku, kdy se chtěl přesvědčit, co vlastně má.
Ač varován, odhodlal se k projevu vlastní vůle. Dosud to však neumí. Pozoruje vše v závislosti na obsahu nebo neobsahu věci. Tak např. v kontrastu k obsahu kruhu je jeho okolí neobsahem (prázdnotou bez obsahu).

Tu kružnici můžeme pozorovat z nitra kruhu (z vnitřního dceřinného prostoru), nebo z vnějšku kruhu (z vnějšího mateřského prostoru). V obou případech se na kružnici díváme jako na něco, co je mimo nás. V tom tkví tajemství bloudění nejen pohádkových hrdinů. Vtip věci tkví v tom, že pozorujeme-li takto sami sebe, nutně se sami sobě ztratíme, neboť se považujeme za něco cizího, za něco jiného než skutečně jsme, jen ne za sebe sama. Naše bloudění skončí, až se začneme sebevědomě prožívat mezi obsahem a neobsahem, až na sebe přestaneme pohlížet zvenčí nebo z nitra. Náš duch se tedy musí prožívat jako lineální obvod kružnice sám o sobě, jako čistá idea kružnice, nikoliv jako obsah vnějšího (tzv. "go", "gott", atp.) či vnitřního (tzv. "ego") prostoru. Takový je princip zmrtvýchvstání ducha v těle.
Je-li např. neobsah (světlost) uvnitř a obsah (temnota) vně, pak posvítíme-li si v noci, tj. díváme-li se na neobsah z obsahu (zvenčí do nitra), nalezneme vedle sebe "ležet" prázdnotu, naprosté nic. Totéž se nám stane, bude-li obsah uvnitř a neobsah vně. Zděšeni tímto objevem ztratíme půdu pod nohama a s ní vše, co jsme se domnívali až dosud mít.
Díváme-li se naopak z prázdnoty na obsah (např. klíčovou dírkou, škvírou či jinou mezerou v obsahu), nalezneme vedle sebe sice obsah, avšak v jeho přirozené podobě, tj. ve tvaru jaký má obsah, je-li duch mimo něj. Zvenčí (resp. z nitra) dává duch obsahu nesebevědomý (nelidský), tj. přirozený, zvířecí tvar (tvor), např. v podobě kozích nohou jeho ženy (duše). Zděšeni tímto objevem ztratíme jistotu a s ní vše, co jsme se domnívali až dosud mít.
Mezi ztracením a znovunalezením ztraceného prožívá strádající hrdina jen svírající úzkost a do nebe volající žal. Vším opuštěn a proto vším tísněn, tísněn i obsahem vlastního těla, nemůže zmatený duch nalézt cestu, kudy vytrysknout ven, aby se svobodně realizoval v obsahu. Nemůže se zevně projevit bez toho, co ho vězní, bez závislosti na obsahu a neobsahu, dokud nepozná pravdu, dokud nepochopí, že je to on, kdo vše dělí na obsah a neobsah, že se musí zříci všeho, co obdržel darem z vůle svého nebeského Otce, vůle obětované výchově Syna.
Dar Otcovy vůle vymezuje v prostoru volnost v podobě ničeho (tj. prázdnota-mezera v obsahu). Volnost, kterou Syn získává, tedy není jeho vlastní vůlí, ale vůlí jeho Otce. Vlastní volnost je proto závislá na obsahu ohraničujícího prázdnotu (neobsah), na omezení neobsahu (např. ohradou, přírodními či sociálními zákony atp.). Má-li Syn projevit vlastní vůli, musí se zříci darovaného vlastnictví, své ohrady, svého pole, svého domu, svého těla, slovem všeho, co ho činí závislým na darovaném uspořádaném obsahu a neobsahu, aby nalezl na ničem nezávislou svobodu vlastního projevu! Vůlí Otce vymezená volnost, v níž byl Syn vychováván a na kterou si navykl jako na železnou košili, ho nyní svírá obsahem i neobsahem svých mezí jako těžké okovy. Tyto okovy musí být nyní zpřetrhány, ohrady zbořeny, varování a zákazy nerespektovány, vše darované musí být rozkotáno, nesmí z toho zůstat kámen na kameni. S tím je však ztraceno i to, co Syna dosud formovalo. Překročením zákazů získává Syn svobodu, avšak ztrácí sám sebe, svoji vlastní tvář (tvar), která mu byla dána prostřednictvím toho, co rozkotal. Má-li být znovunalezeno to, co bylo až dosud závislé na obsahu a neobsahu, musí to být znovuvybudováno nezávisle na nich, a to tak, že obsah a neobsah bude znovu uspořádán v závislosti na svobodném, na ničem nezávislém projevu Synovy sebevědomé vůle (viz. např. sebevědomí ideje kružnice atp.), že to bude On, kdo dá (obětuje) svou vlastní vůli, svůj tvar obsahu a jen jím bude vše formováno. Pak bude vše znovu získáno, avšak tak, že to bude projevovat svobodnou vůli a obětavou lásku Synovu, nikoliv Otcovu. Stvořitelem je však vždy vůle Otcova. Tzn., že se zde Syn stal Otcem!

Tak vesmírná moudrost Otců, doléhá v pravý čas na Syny svými dary, aby se s nimi nesmiřovali a nespokojovali se s volností darovaného vězení, ale naopak, aby tísněni berlou Otcových Pastýřů usilovali o vysvobození z dočasných žalářů do věčného svobodného života, o projevy sebe sama, obětující svou vlastní vůli nové generaci Synů.
Na této cestě ke svobodě nás vede láska a žal!
Ústním podáním a hlavně pozdějším písemným zaznamenáváním se leccos z obsahu těchto pohádek vytratilo, neboť se mnozí domnívali, že pohádkám prospěje, budou-li převyprávěny do vznešenějšího slohu, pro který se výše uvedené pojmy jevily být příliš obyčejné. Nahrazováním obyčejných pojmů "vzletnějšími" bylo ovšem velmi mnoho smazáno z původní moudrosti, přičemž dalším a dalším převypravováním se nakonec vytratila i ona povrchní vznešenost a sloh pohádek nakonec upadl do velmi primitivní formy, aniž se ovšem vrátil k původním pojmům.
Dokonalá kompozice patristických pohádek má však natolik samosvornou konstrukci, že přes veškeré zásahy se jejich duch nevytratil. Pouze této skutečnosti dnes vděčíme za to, že je nám možno pokusit se po staletích o jejich pojmovou rekonstrukci. Překážky, které nám tu stojí v cestě, tedy nemají svůj původ v dochované podobě pohádek, ale jen a jen v naší osobní způsobilosti porozumět jim.

Nuže, pohádky, které Vám zde opět předkládáme, jsme převyprávěli tak, abychom jejich idejím vrátili původní pojem (obsah) a pokud možno přiměřeně kultivovaný sloh. Tam, kde to duch času vyžadoval, aniž jsme se dotkli kompozice díla, připojili jsme k pohádce jej{ pokračování, jak ho Otcové ve své době zamýšleli, avšak jejich realizaci přenechali Synům. Tak např. v orientální pohádce "Skříňka se štěstím " se v moudrosti konečně vyučený Mutavakil nevrací od Kálího domů jen tak s bohatými dary pro své nevědomé poddané, ale přináší jim dar téže kvality, s jehož pomocí sám dospěl k moudrosti. Mutavakil tedy vyměnil dary, jež by jeho poddané vedly k závislosti na něm, za dary vedoucí je k nezávislosti, neboť pochopil, že v pravý čas může být "nic" (nic = volnost = štěstí tím nejlepším darem. Pochopil, že svobodný je ten, kdo volnost daruje {nikoli ten, kdo ji přijímá. Mutavakil vnitřní kvalitu svého daru ve svých poddaných mnohonásobně rozmnožil, aby příležitost k poznání pravdy a z ní pramenící svobodu dostal bez výjimky každý, kdo se na své cestě nedá ničím odradit.

Od Západu vystupovali mudrcové ze skály. Vystupovali z dolní říše temnoty skalních poustevnických slují, či z jeskyň svatográlových stolových menhirů keltské církve Druidů, aby národům vynesli inspiraci jako zvon dunícího echa podzemních kovkopů, do obrazů pohádek "tisíce a jedné noci", středověké Mariánské moudrosti. I tyto vytěžené matematicko-logické, (mate = matka) mytologické pohádky velmi rychle zlidověly a byly po generace předávány ústně z matek na syny. Poznáte je snadno. Mytologické pohádky rozvíjejí ideje, jejichž pojmy jaksi vrcholí v abstraktním učení prvních pohanských filosofů na konci starého letopočtu. Jsou to ideje oděné do nevšedních a odborných výrazů zaujímajících v hierarchii lidských hodnot to nejvyšší postavení, obsahujících ta nejhlubší tajemství stvoření.

V obrazné formě jsou to např. pojmy:
"král", "královna", "drak", "saň", "obr", "rytíř", "černokněžník", "ježibaba", "kouzelný dědeček", "divotvorný meč" atp.
Mytologické pohádky poznáte také podle toho, že jejich hrdina nezíská nic snadno. Darem získá jen nezbytné prostředky, s nimiž si musí vydobýt to, co nikdy předtím neměl. Od samého počátku musí neustále překonávat překážky s vynakládáním nesmírného úsilí a s mnohým strádáním.
To, co takto hledá, je mu naprosto neznámé. Nic o tom neví, hledá jen proto, že se o tom něco doslechl, popř. mu to bylo ukázáno v pouhém obraze (portrét krásné princezny atp.), o němž neměl jistoty, zda vůbec vypovídá o realitě. Hledá tedy to, o čem pouze věří, že to je, neví však jaké to je, kde to je, ba neví ani pořádně co to je. A vlastně ani neví, proč to hledá!
Touží však po tom a nemá bez toho pokoje, hledá to, hnán právě probuzenou touhou.
Probuzená touha nenachází sama v sobě nic než vnitřní nenaplněnou a bezútěšnou prázdnotu. Cítí se být vyháněna z nitra ven, tam do vnějšího světa nebeské Matky (viz. např. obsah prostoru vně kružnice), překypujícího bohatstvím obsahu projevů,jež však nejsou než jen mrtvými strnulými tvary a formami, snad jen pouhými představami, poklady rozumu uloženými v klenotnici paměti jako sněhové vločky v říši Zimní královny. Co je tu zmrzlé, to je zde něčím, co není zmrzlé, to je zde ničím. Mrazivé bohatství nebo vnější bída (mezery ve vnějším obsahu), tolik připomínající vnitřní prázdnotu, před níž duše prchá. Mrazivé bohatství nebo bezútěšná chudoba, to je vše, co duše ve vnějším světě nalézá. Jaký div, že přilne k bohatství, byť ani to nemůže trvale naplnit její touhu.
Mezi probuzením touhy a nalezením předmětu touhy prožívá hrdina mytologické pohádky jen němé utrpení z neustálého střídání úpěnlivě trýznivých nadějí a nemilosrdně drtivých zklamání. Tak bloudí mezi chladnými projevy něčeho a vyhýbá se prázdným projevům ničeho a marně hledá to, po čem touží, neboť neví, co chce, přece však nebude mít pokoje, dokud toho nedosáhne.
A bude bloudit tak dlouho, dokud si neuvědomí, že se musí oprostit od lpění na bohatství obsahu vnějších projevů pečující oběti nebeské Matky a od strachu z vnitřní prázdnoty i z vnější chudoby.
Obrátí-li se duše do vnějšího světa projevů, nalézá všude něco. Obrátí-li se duše do vnitřního světa projevů, nenalézá nikde nic.
Její bloudění a hledání nikdy nepoznaného předmětu touhy tedy skončí, jakmile pochopí, že to není ani něčím, co si ve své obrazotvornosti představuje jako bytosti dobré, ani ničím, co ve své fantazii pokládá za bytosti zlé, ale právě cosi mezi nimi. Duše musí pochopit (tj. uchopit, přijmout oběť), že to, co hledá, je projevem svobodného ducha, projevem vnějšího tvaru a vnitřní formy v obsahu a neobsahu, který mu ona sama musí dát k disposici, má-li ho -ducha - nalézt. Musí pochopit, že je to živý tvor (tvar), jehož forma je s to naplnit její vnitřní touhu, aby se to společným vývojem v čase mohlo jednou projevit i zevně ve vnějším tvaru. Je to pramen věčného života (duch vznášející se po kružnici nad horními vodami Matky i dolními vodami Dcery), jemuž se musí duše cele odevzdat, jehož vůli musí z vlastní touhy přijmout, má-li se jí jeho láska svobodně projevit, má-li svobodě umožnit projev a mít na ní podíl!


Všudepřítomná péče Matky, na níž Dcera lpí jako na svém životě, se jí tady stává těžkou překážkou na cestě. Dcera se musí vzdát mateřské péče, aby sama mohla svobodně pečovat, aby byla překonána cizí péče o ni ve prospěch vlastní péče o projev ducha, aby bylo nalezeno vše, co je zakleto v kontrastu obsahu a neobsahu, co z něj (kontrastu) však může být vysvobozeno jen vlastní toužící a chápající láskou.
Tak nesmírná moudrost Matek překáží v pravý čas Dcerám svými dary i nedary, aby v nich neprožívaly pouhou libost a nelibost a nezůstaly jimi pohřbeny v neplodné nevědomosti, ale naopak, aby zahrabány esencí cizího obsahu, essenskou lopatkou rozumných Zahradníků nebeské Matky, vědomě usilovaly o přijetí čisté ideje ducha a o její naplnění obsahem (např. naplnění ideje obvodu kružnice obsahem tuhy, když ji nakreslíme na papír). Aby usilovaly o vyjití z hrobů tak, aby svými klíčky vyrazily vpřed ve smyslu přijaté ideje (např. ve smyslu pohybu na kružnici), nikoliv ve svém přirozeném smyslu napříč ideji, tj. svými kořeny dolů, a svými klíčky nahoru, aby rostly napájeny věčnými prameny duchovního života.

Jde tedy o to, aby duše nebyla obsahem přirozenosti "koz" (k-o = k "o" = tj. směrem zvenčí k obvodu kružnice, oz = "o" z = obvod kružnice směrem z nitra, tzn. v obou případech směr kolmý ke kružnici), ale aby dala obsah umělé schránce úmluvy, svatému zmrtvýchvstalému tělu (san "Tau "), umělé skříňce ze santalového dřeva, skříňce se štěstím, kterou dostává Mutavakil (duch který svobodně usiluje, v souladu se svým osudem) od Kálího (jméno obsahující bohyni zla "Kálí", hněvající se božskou Matku).
Na této cestě ke svobodě nás vede touha a utrpení!
Vzhledem ke své vznešenosti byly mytologické pohádky uchovány v poměrně původním stavu. A tak proti nim namířil kníže tohoto světa tzv. "modernizaci", která z pozitivních i negativních darů temnoty dělá přihlouplé blbečky a z hrdiny, který se má od nich poučit, poučujícího a drzého pragmatického chytráka.

Jak už to ani nemůže být jinak, tam, kde se střetává Východ se Západem, kde se setkává Svatojánský proud Mojžíšův s Mariánským proudem Hermovým, tam musí zákonitě vzniknout proud třetí, vykazující jaksi spojení obou proudů předchozích, jako ona jihoamerická řeka, složená z pravého proudu "bílého" a levého "černého". Tomuto třetímu proudu, složenému z otcovského kříže a mateřského věnce růží, říkejme "Rosekruciánský". Je napůl Svatojánský a napůl Mariánský. Poznáte ho snadno. V jeho pohádkách hledají, bloudí a nalézají oba principy (princ a princezna), jako Jeníček s Mařenkou společně. Zde je vnitřní cesta jaksi mechanicky intuitivně spojena s reflexivní cestou vnější. A právě na tuto "nebesko-pozemskou" mechaniku kladou rosekruciánské pohádky důraz. Ani se nechce uvěřit, že by bylo možné "kosmickou mechaniku" učit ty nejmenší děti. Podobenství Rosekruciánů jsou ovšem všemocná. V nich je již těm nejmenším předkládána moudrost o mechanismech stvoření světa v prostinkých, milých, avšak hlubokých a současně vznešených obrazech. Např. pohádka" O Budulínkovi", "O Smolíčkovi", "Otesánek", "Paleček", "Hrnečku vař", "Perníková chaloupka ", atd., atd., či ona pohádka, usmívající se pošetilosti lidského učení o tzv. "tření" a pod nenápadným názvem" O veliké řepě" předkládající pravdu v prosté, střízlivé a přece překrásné podobě.

-zmp-


 

Skříňka s osudem



z Orientu.



Daleko za horami v zemi, kde vládne půlměsíc oázám roztroušeným v poušti, v nichž ve dne zrají olivy a za večera zpívá písek hnaný větrem, žil chudý derviš, který proslul velikou moudrostí. Ze všech oáz k němu přicházeli o radu a říkali mu "moudrý Kálí".
Jednou přišel ke dveřím jeho chýše neznámý cizinec a žádal pomoc. Není prý na světě šťastný, spokojenost v životě nenachází. Kálí se ho proto zeptal, co mu ke spokojenosti chybí, po čem touží.
"Nic mi nechybí, moudrý Kálí!" pravil cizinec. "Můj otec je mocným vladařem, a já, jeho syn, princ Mutavakil, mám všeho dostatek. Přece však nejsem šťasten, neboť cokoliv podnikám, nic se mi nedaří, jako by se proti mně spikli mocní džinové a mařili mé úsilí. Vůli otcovu jsem poslušně plnil, mnohé zkoušky podstupoval, činil jsem vše, jak žádal, avšak v ničem jsem nebyl úspěšný!"
Kálí se hluboce zamyslel. Tak těžký úkol ještě nikdy neřešil.



Kde hledat kořen princovy nespokojenosti? Kde vězí příčina jeho neúspěchu? Kde počíná cesta k úspěchu?" Dlouho Káli přemítal, dlouho řešení hledal, až princ nabyl přesvědčení, že na něho Kálí zapomněl. Pak se Kálí náhle zvedl, přistoupil k polici a podal princi skříňku ze santalového dřeva.
"K čemu je mi, Kálí, zapotřebí obyčejné skříňky? podivil se princ. "To není obyčejná skříňka," řekl Kálí, "neboť věz, že v jejím nitru je ukryto štěstí."
"Štěstí?" zapochyboval princ.

"Ano, štěstí! Nic nepodnikej bez této skříňky, neustále ji nos při sobě. Cokoliv podnikneš dobrého, štěstí ukryté uvnitř ti dopomůže k úspěchu. Cokoliv podnikneš zlého, štěstí ukryté uvnitř ti dopomůže k neúspěchu. Avšak pamatuj si, že skříňku nesmíš nikdy otevřít. Štěstí by zmizelo a nikdo by ti víc nepomohl. Dosáhneš-li úspěchu, a skříňku nebudeš potřebovat, vrátíš mi ji. Já budu vidět, že moje pomoc nebyla marná a skříňka bude moci posloužit někomu jinému..."
Princ poděkoval, vzal skříňku se štěstím a odešel do své země.
Když třetí rok dokonal a slunce dosáhlo rovníku, zastavila před Kálího chýší karavana velbloudů, a mezků plně naložená zbožím, doprovázená početnou družinou. Z ní vyšel jeden muž, který vešel dovnitř.
"Zdráv buď, moudrý Kálí, nechť Alláh obdaří tvou chýši věčným mírem!"
"Pokoj s tebou, pane, nechť jsou úmysly s kterými přicházíš, dobré." "Zdá se, Kálí, že mne nepoznáváš."
"Zřím tvůj vladařský turban, tvůj meč posázený drahokamy, i šerpu zřím, leč nevím, kdo jsi!"



"Což se tolik změnila moje tvář, že neuhádneš kdo jsem? A nepoznáváš-li mne, snad poznáš alespoň toto!" pravil cizinec a sáhl do záhybu pláště, odkud vyňal skříňku ze santalového dřeva. "Zde, moudrý Kálí, vracím, co již nebudu potřebovat. Jen o jedno tě ještě prosím, abys ji otevřel, neboť hořím zvědavostí, abych viděl, jak vypadá štěstí, jaká je jeho pravá podoba!"
"Jakže, ty chceš spatřit štěstí, jež skříňka ukrývá? A jsi opravdu tak šťasten, že bys je mohl postrádat?"
"Ano, jsem, moudrý Kálí! Jsem šťasten a spokojen. Zdědil jsem říši svých otců a uhájil jsem ji proti loupeživým nájezdům. Podnikl-li jsem kdy něco, vše se mi zdařilo a nic jsem nepokazil. Neboť štěstí, jež tato skříňka ukrývá, doprovázelo veškeré mé konání. Když jsem pak pojal za manželku nejkrásnější květ pouště, jaký kdy spatřilo lidské oko, naplnilo se mé nitro štěstím, jež má své zřídlo v úsměvu mé milované ženy. Štěstí, radost a spokojenost mých poddaných naplnily také můj život. Rozhodl jsem se tedy vrátit skříňku, aby jí někdo jiný mohl zase užít."
Tu řekl Kálí:
"Přišel den, abys poznal pravdu. Poklekni princi a otevři skříňku!" Rozechvělý princ uvolnil víko skříňky a dychtivě ji otevřel. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že skříňka je prázdná. Princ polkl naprázdno a pohlédl na Kálího. Jeho zděšené oči žalovaly, že tu štěstí není, a kladly úzkostlivou otázku "Proč?"
"Upokoj se princi. Štěstí ze skříňky nezmizelo!" pravil Kálí. "Ve skříňce nikdy nebylo nic! Když jsi za mnou přišel prosit o něco, co by ti dopomohlo k úspěchu, věděl jsem, že nepotřebuješ nic než trochu sebedůvěry, odhodlanosti, důslednosti a trpělivosti. Domníval jsi se, že vše je uloženo v této skříňce, kterou jsi nosil stále u sebe a na tebe že už nezůstalo nic. Takto jsi, oproštěn od obavy z neúspěchu, přece jen udělal alespoň něco, a tvá vůle začínala postupně sílit. S každým sebemenším úspěchem rostla tvá sebedůvěra a odhodlání k dalším činům. Drobné nezdary tě neodradily a nesnáze tě poučily. Naučil jsi se důslednosti a trpělivosti. Tvé zdravé sebevědomí, tvá dobrá vůle a tvůj zdravý rozum tě konečně přivedly ke tvé lásce, která je tvým štěstím. Máš pro koho žít, máš komu co obětovat a míra tvé spokojenosti s dokonaným dílem je mírou prchavého štěstí jiných! Poznal jsi, že pravé štěstí není v pouhém přijímání, ale v účelném sebeobětování! Vezmi proto své dary a rozdej je svým poddaným, přeješ-li i mně pravého štěstí..."
Dlouho ještě princ klečel s otevřenou skříňkou v ruce, než ji vrátil Kálímu. Víc už nepromluvil, aby Kálího nepřipravil o pravé štěstí. Konečně se zvedl, uctivě se uklonil a beze slova rozloučení vycouval z chýše. Karavana se dala do pohybu na zpáteční cestu domů. Cestou princ vyměnil veškeré zboží za bezpočet skříněk ze santalového dřeva...



Kálí, který vyprovodil prince z chýše ven, si v duchu pravil:
"V pravdě jsi teprve nyní Mutavakil, tj. ten, který svobodně usiluje, ale umí se smířit s osudem!"





 

Nejkrásnější nevěsta


Před mnoha a mnoha lety žil jeden hospodář, který měl tři syny. První se jmenoval Kryštof, druhý Filip a třetí Bohumil. Se dvěma staršími syny byl otec vcelku spokojený, neboť byli pilní a pomáhali mu v hospodářství, jak jen mohli. I když byl nejmladší Bohumil ke všem



velmi přívětivý a nikomu neubližoval, všichni se mu vyhýbali a nikdo se s ním nestýkal. Ne snad proto, že by byl tak hloupý, i když byl prostého ducha, ale proto, že když se do něčeho pustil, tu se do toho hned vložili jeho starší bratři a chtěli po něm, aby všechno dělal jinak, jen ne tak, jak by chtěl. A tak Bohumil raději nedělal nic a celý boží den seděl na peci.



Když otec zestárnul, chtěl svoje hospodářství spravedlivě rozdělit mezi své syny na tři díly. Nikdo ze synů s tím však nesouhlasil. Jeden chtěl to, druhý zase ono.
"Jen počkejte, "pravil otec, "však vy ještě přijdete s prosíkem, nelíbí-li se vám pečené, bude vám za čas dobré i vařené!"
"Ten z vás," pokračoval otec, "kdo si přivede nejkrásnější, nejbohatší a nejmoudřejší nevěstu, ten dostane všechno! Ostatní dva tvrdohlavci nedostanou nic a tím to bude odbyto.
Jakmile to uslyšel nejmladší syn, slezl z pece, pěkně se umyl a svázal si svůj batůžek.
Jeho bratři se hlasitě rozesmáli a dobírali si ho: "Ty hlupáčku, ty bláhový sedmispáči. Ty se nám chceš rovnat? Zůstaň raději doma



a zabíjej šváby za pecí, aby ti nerozkousali tvoji lenivou kůži!" Nejmladší se však nedal odradit, právě naopak, ještě směleji vykročil do světa. A ti dva na něho jen koukali.
Bohumil měl ve svém batůžku jen kousek černého chleba, kozí sýr a svoje sváteční šaty. Dlouho tak putoval, až po nějakém čase přišel do hlubokého lesa, v němž rostlo mnoho rozmanitých bylin a omamně voněly malebné květy. Unavený Bohumil se posadil ke vřesové studánce, když tu najednou, kde se vzal tu se vzal, stojí před ním malý mužíček, který měl na sobě dlouhý šedý kabát a na hlavě naraženou zelenou čepici. Mužíček si přisedl k Bohumilovi a požádal ho, jestli mu by nedal něco na zub. "Jen si vezmi, možná ti to bude chutnat," pravil Bohumil.



Když se oba nasytili, otázal se šedý mužíček, kam že to má vlastně Bohumil namířeno. Hospodářův synek mu povyprávěl o svém životě, i o tom, jak s ním nemůže nikdo vyjít.
"To je mi velmi líto, že máš takový strastiplný život," odpověděl šedokabátník a začal Bohumila česat hřebenem, až mu začaly kadeře pěkně spadávat na hruď. Potom mu mužíček přikázal obléci nádherné bohatýrské šaty, které mu podal, a z Bohumila se rázem stal švarný šohaj.



Mužíček mu ještě ukázal, kterou cestou by se měl dát, a zmizel.
Bohumil se tedy vydal tím směrem a odvážně kráčel hlubokými, temnými hvozdy. Když se začalo stmívat, zaslechl zpěv, který byl tak líbezný, že chudák Bohumil nevěděl, co se s ním děje, jak se s ním zatočil svět. Zrychlil krok, až uviděl čarokrásnou zahradu, jejíž brána byla otevřena dokořán. Dlouho se nerozmýšlel, vešel dovnitř a v úžasu zůstal stát.



V zahradní besídce, odkud přicházel zpěv, spatřil dívku nevídané krásy. Přiblížil se totiž potichounku k besídce a snažil se nalézt skulinu mezi listím, aby mohl nahlédnout dovnitř. Dívka však v besídce zaslechla šustění trávy a vyšla se podívat, co se děje. Když spatřila mládence, velice se ulekla. Bohumil k ní přistoupil a dobrosrdečně jí vypověděl, jak se sem dostal. Po chvíli se děvče stalo přístupnějším, takže se mohli začít bavit přátelsky. Netrvalo dlouho a Bohumil děvčeti vyznal, že se mu převelice líbí, a zeptal se jí, zdali by se nechtěla stát jeho nevěstou,



že on by chtěl u ní velice rád zůstat.
Když však přišla matka té dívky, mocná to víla, a uviděla vedle své dcery cizího mladíka, velmi se rozhněvala. Avšak i jí se posléze sličný mladík zalíbil, a když ji požádal o dceřinu ruku, svolila. A tak vystrojili svatbu, na kterou byli pozváni všichni jejich přátelé. Dokonce i Smrtonoš a Smrtonoška tu byli! Šaty všech svatebčanů se tak třpytily zlatem a drahokamy, že z té nádhery šla Bohumilovi hlava kolem, ani nevěděl, kam se má podívat dříve. Výborné jídlo mu náramně chutnalo, neboť tak dobré buchty ani jeho vlastní matka neuměla upéci. A tak jedl, jako kdyby se měl sedm týdnů postit, a téměř při tom zapomínal na svoji krásnou ženu.
Poté spolu žili šťastně, po celé dlouhé roky. Ne nadarmo se však říká, že: "Když se oslovi dobře daří, začne chodit po ledě!". Bohumil totiž byl už dlouho zvědavý, co vlastně jeho žena dělá ve tmavé komnatě, do které se vždy jednou týdně sama zavírala. Zvědavost jej natolik sžírala, že svoji ženu často prosil, aby mu přeci jen sdělila, o co tu vlastně jde. Ona mu však vždy odpovídala, že jejich štěstí by bylo zničeno, kdyby se to dověděl.
Na nějaký čas se Bohumil sice uklidnil, nikdy to však netrvalo dlouho. A tak když se manželka zase jednou zavřela v tmavé komnatě, neodolal, vydal se za ní a podíval se klíčovou dírkou. Tu uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Jeho žena měla namísto lidských noh nohy kozí. Mráz mu přeběhl po zádech, když si uvědomil, jakou příšeru to má za ženu. Ale vzápětí se opět zaradoval; když si představil, že to nebude dlouho trvat a bude zase tak krásná jako předtím.
Avšak přepočítal se. Hodina, ve kterou manželka obvykle vycházela z komnaty, už dávno uplynula, avšak dveře zůstávaly stále zavřeny. Bohumil tedy přistoupil ke dveřím a poslouchal. Zaslechl v komnatě vzlykání a naříkání, které by muselo obměkčit i srdce z kamene. Nevydržel to a otevřel.




"Ano, přistup ke mně," pravila mu žena, "a podívej se, co jsi ze mně udělal. Nyní v této podobě musím zůstat a našemu štěstí je konec. To vše jen proto, že jsi mě takto jednou uviděl. Teď odtud musíš odejít a jen pravá láska a věrnost může napravit chybu, které ses na mně dopustil."
Když to Bohumil uslyšel, zůstal stát jako omráčený. Když pak chtěl ještě jednou obejmout svoji ženu a vztáhl k ní ruce, vše rázem zmizelo: manželka, zámek, zahrada i besídka...
Nešťastný Bohumil začal naříkat, avšak nic mu to nebylo platné. Zůstal sám, zoufalý a bezradný...
"To ses dostal do pěkné kaše!" oslovil ho šedý mužíček, který se před ním náhle objevil. "Avšak nezoufej, já ti pomůžu! Musíš být ovšem trpělivý, neboť zkouška bude těžká, a bude to trvat dlouho, než budeš moci svou ženu opět spatřit. Ze všeho nejdříve se snaž, abys našel její zámek. Já sám ti nesmím ukázat správnou cestu, ale vyhledáš-li slunce, to ti jistě poradí."
Človíček domluvil a zmizel stejně rychle, jak se objevil.
Bohumil se tedy vydal na cestu v naději, že brzy bude všechno zase v pořádku. Tak putoval neúnavně dál a dál, jednou sem a jednou tam, slunce však nalézt nemohl. Už celý rok takto cestoval, aniž jedl a pil, svůj cíl však nenalezl. Unavený a zklamaný bezvýsledným putováním si konečně povzdechl sám k sobě: "Bohumile, Bohumile, ten človíček si z tebe dělal asi blázny!" Jak to řekl, cítil, že je mu stále tepleji a tepleji. V lese, kterým právě kráčel, se mezi stromy něco zablesklo a čím více se k tomu světlu blížil, tím mu bylo tepleji.
"To bude určitě slunce!" pomyslel si, a skutečně tomu tak bylo. V průzračném křišťálovém zámku sedělo na svém trůnu slunce a předlo ty nejkrásnější zlaté nitě. Jeho ozářená hlava hořela jiskřivým plamenem. Jeho plášť nachové barvy byl směrem k nohám stále tmavší a tmavší, až konečně jeho obutí bylo černé jako uhel.
Bohumil však nemohl jen tak ke slunci přistoupit, neboť v jeho blízkosti bylo nepředstavitelné horko. Postavil se tedy, jak jen nejblíže mohl, a zavolal na něho:
"Sluníčko, nevědělo bys mi říci, jak se dostanu ke své ženě, která je v zámku se střechou z ryzího zlata, uprostřed lesa v nádherné zahradě, jejíž stromy mají zlaté plody a stříbrné květy?"
Slunce mu odpovědělo:
"Bohumile, lehni si pod strom, vyspi se, já se zatím podívám na všechny strany a povím ti, kam máš jít!"
Slunce začalo svítit a pálit prudčeji, aby prosvítilo každý koutek světa, nikde však zámek se zlatou střechou nespatřilo.
Když se Bohumil od slunce dověděl, že nic nenašlo, velice posmutněl a začal si zoufat. "Počkej přece, na zoufání je vždy času dost!" pravilo slunce. "Já přece svítím jenom ve dne, můj bratr měsíc však svítí v noci, možná, že on bude něco vědět. Jen se dej touto cestou vpravo a dojdeš k němu."
Opět uběhlo několik týdnů, v nichž musel Bohumil pod stoupit různé zkoušky, než k měsíci došel.
Jednoho dne zvečera však konečně spatřil v dálce bílé stříbrné světlo.




Když k němu přistoupil blíže, uviděl křišťálový zámek a v něm starce se stříbrnými vlasy a bradou téže barvy, oděného v šedém plášti se stříbrnými knoflíky, v obutí se stříbrnými přezkami. V měsíční komnatě bylo mnoho stříbrných mušek, které poletovaly sem a tam, a svítily krásněji než mušky svatojánské. Bylo zde však velice zima, až se Bohumil třásl po celém těle jako osika.
Jakmile ho šedobradý stařec uviděl, zeptal se, co chce.
Bohumil mu vše vyprávěl a prosil měsíc, jestli by se nemohl podívat po zámku jeho milované ženy. A jak si naříkal, proklínal svoji předešlou hloupost a zvědavost.
"Utiš se!" pravil měsíc, "udělám vše, jak jen budu moci. Prozatím si odpočiň a já se rozhlédnu po okolí."
A tak i měsíc prosvítil kdejaký koutek, zatímco mušky vyděšeně poletovaly, jako by se blížil konec světa.
Ale ani měsíc zámek nenašel. Bohumil zesmutněl a jeho nářek neznal mezí.
"Nic si nezoufej," pravil měsíc, "dám ti alespoň dobrou radu. Jdi k mému kmotru větru, pozdravuj ho ode mne a vypověz mu své hoře. Najdeš ho, vydáš-li se opačným směrem než vane vítr." Nešťastný Bohumil se dal opět na cestu. Putoval mnoho a mnoho dní a stále šel proti větru, až jednoho dne vystoupil na horu, která měla čtyři otvory. Jeden nahoře, druhý dole, třetí vpravo a čtvrtý vlevo. Vítr se proháněl uvnitř hory a každou chvíli vyletěl z jiného východu. Když chtěl Bohumil vstoupit do dolního otvoru, vítr vál Bohumilovi do tváře a vzápětí ho odmrštil tak mocně, až ho všechny kosti bolely a hlasitě zasténal.
Vítr se podíval ven a když uviděl naříkajícího Bohumila, zeptal se ho:"Co tam děláš, brachu?"
Když mu však Bohumil vyřídil pozdravy od měsíce, stal se vítr přívětivějším a přiměl Bohumila, aby k němu vstoupil do hory. Šli spolu temnou chodbou, až přišli do komnaty, kterou osvětlovala olejová lampa. Nyní si Bohumil mohl lépe prohlédnout postavu kmotra. Vítr byl oděn do zeleného kabátu, který mu splýval až na paty.




Na hlavě měl čepici téže barvy. Místo břicha měl obrovské měchy, kterými foukal vždy jedním ze čtyř otvorů. Bohumil se posadil na lavičku a začal větru vyprávět svůj smutný příběh. Nakonec ho požádal, aby mu pomohl manželku najít.
"Přebývá-li opravdu na tomto světě," pravil vítr, "tak ji určitě najdu. Jenom si musím zavolat na pomoc své tovaryše, kteří provanou každý koutek světa. Jeden z nich by ji musel spatřit."
Vítr hvízdnul tak mocně, až Bohumilovi zahučelo v uších. A kde se vzali tu se vzali, stanuli před větrem jeho společníci. Žádný z nich však nic nevěděl o zámku se zlatou střechou. Vítr se zachmuřil, vložil hlavu do dlaní a po chvíli pravil:
"Vzpomněl jsem si, že mám ještě na cestách jednoho hrbatého učedníka. Jestli ani ten nám nebude moci poradit, pak ti už nikdo na světě nemůže pomoci!" A ještě jednou ze všech sil hvízdnul na všechny čtyři strany.
Bohumil bezmocně svěsil ramena v přesvědčení, že tím všechno skončilo. Naděje umřela a tak se odevzdal do rukou osudu. Vtom se přihnal poslední tovaryš.
Vítr se ho otázal: "Neviděl jsi náhodou zámek se zlatou střechou, obklopený překrásnou zahradou, v němž přebývá zakletá víla?" "Jdu právě odtud," pravil tovaryš, "sušil jsem tam zrovna prádlo, když se v zahradě procházela krásná dívka. Měla však kozí nohy!" Bohumil, když to zaslechl, vyskočil od radosti jako mladý býček a poprosil kmotra: "Nemohl by mě tvůj tovaryš dovést k mé ženě, abych byl u ní co nejdříve?"
Vítr přikázal svému poslednímu tovaryšovi, aby mládence k té ženě odnesl.
"Rád tě tam donesu, " pravil tovaryš, když sestoupili s hory, "nemohl bys mi stačit, protože zámek leží až ve dvanáctém království, za sedmero horami a desatero řekami."
Bylo by skutečně nemožné, aby Bohumil stačil větru. Hrbatý tovaryš si však věděl rady, mnoho se nevyptával, posadil si Bohumila na sebe, a dal se odvanout větrem, svým mistrem. Dva dny a dvě noci se vznášeli mezi nebem a zemí, a teprve třetího dne za úsvitu stanuli na pevné zemi.
Bohumil chtěl poděkovat svému průvodci. Když se však otočil, spatřil namísto svého větrného společníka svou milovanou ženu, stojící před ním se slzami v očích.
A jak byl Bohumil překvapený, když ji konečně po dlouhé době opět spatřil, že je ještě krásnější než dříve, a že už kozí nohy nemá. Když ho jeho spanilá choť objala a políbila, pravila:
"Svojí zvědavostí jsi vše zničil. Svojí láskou, věrností a vytrvalostí jsi vše zase napravil. Nyní jsme už pouze šťastní a náš život v radosti a blaženosti potrvá navěky!"




Podivní žebráci



ruská pověst


Žil jednou jeden kupec jménem Marek, který měl přezdívku "bohatý". Byl to člověk kamenného srdce, který nemohl nikoho vystát a ze všeho nejvíce nenáviděl žebráky. Když nějakého žebráka uviděl stát na rohu svého domu, okamžitě na něho poslal své krvelačné psy.
Jednu přišli k jeho dvoru tři staří žebráci. Marek chtěl proti nim jako obvykle poštvat rozdivočené psy, ale jeho malá dcerka Anastázie ho prosila:
"Milý tatínku, moc tě prosím, splň mi moje přání a dovol jim, aby přenocovali s našimi sluhy."
Otec kupodivu svolil a žebráci mohli jít do malé komůrky. Když v domě všechno spalo, Anastázie vstala a vyšla ze svého pokoje. Nahlédla do komůrky a uviděla tři staré žebráky, jak postávají opírajíc se o své hole a tiše rozprávějí.
"Co nového ve světě?" zeptal se nejstarší.
" Ve vsi Slunečná se narodil chalupníkovi Ivanovi sedmý syn. Jaké mu dáme jméno a jaké štěstí mu vložíme do vínku?"
A třetí žebrák tiše odpověděl:
"Dáme mu jméno Vasil a do rukou mu vložíme všechno bohatství tohoto muže tvrdého srdce, v jehož komoře se nacházíme."
Poté se žebráci pomodlili a vydali na další cestu.
Anastázie, která slyšela každé slovo, se rozběhla k otci, aby mu sdělila vše, co zaslechla. Marek, muž tvrdého srdce, se polekal a vydal se do vesničky Slunečná, aby se zeptal kněze, zda se tam opravdu takový chlapec narodil. Kněz mu odpověděl:
"Včera se chudému Ivanovi narodil syn, kterému jsem dal jméno Vasil. Je to nešťastné dítě. V rodině nemají ani co jíst a chlapci proto nechce jít nikdo za kmotra."
Marek, chvějící se nenávistí, se nabídl, že půjde za kmotra a požádal manželku kněze, aby se stala Vasilkovi kmotrou. Současně dal vystrojit bohatou hostinu. Když dítě pokřtili, dal se Marek do řeči s chalupníkem Ivanem a jakoby mimochodem mu navrhl:
"Milý Ivane, ty jsi chudý člověk a stěží můžeš vychovat dítě. Dej mi toho chlapce, vychovám z něho dobrého člověka a tobě, příteli, dám měšec rublů."
Ivan si vložil hlavu do dlaní a dlouho se rozmýšlel, než pověděl ano. Vzal peníze a dal Markovi dítě. Marek dítě zabalil do kožichu, položil do saní a vydal se k domovu.



Když ujel asi deset mil, zastavil a dítě vhodil do propasti. Mezi zuby sám pro sebe procedil:
"Tady máš, chlapečku, všechen můj slíbený majetek!"
Nedlouho potom tím místem projížděli cizí kupci, kteří mířili do města, aby Markovi zaplatili své dluhy. Jak se blížili k rokli, slyšeli stále zřetelněji dětský nářek.



Zastavili tedy a šli za tím pláčem až k místu, kde na zeleném ostrůvku mezi květy spatřili dítě. Vzali chlapce do náručí a šli nazpět k saním. Jakmile dorazili na Markův statek, vyprávěli mu, co se jim cestou přihodilo. Marek poznal, že se jedná o jeho dítě, ale pro jistotu si nechal chlapce ukázat. Když chlapce uviděl, řekl:
"Ten maličký se mi velmi líbí a rád bych si ho tady ponechal. Budete-li souhlasit, odpustím vám vaše dluhy!"
Kupci souhlasili a odešli. V noci vzal Marek dítě a položil je do sudu, který zalepil smolou a vhodil do rozbouřeného moře. Sud plaval a plaval, až se dostal ke starému klášteru.



Tady sud vytáhli z moře, otevřeli ho a uviděli dítě. Když se tuto novinu dověděl opat, rozhodl se, že dítě vychová, a dal mu jméno Vasilij.
Šestnáct let žil Vasil v klášteře a stal se z něho moudrý, vlídný a pěkný chlapec. Opat ho měl v oblibě nejen pro jeho moudrost, ale i pro jeho umění číst, psát a zpívat. Jednoho dne se v klášteře zastavil jakýsi kupec se šatstvem. Mniši jej s úctou přijali, opat dal otevřít na uvítání chrám a nechal v něm zapálit svíčky. Při bohoslužbě vynikal mezi zpěváky na chóru zvlášť podmanivý hlas.
"Komu patří ten hlas?" zeptal se kupec.
"To je Vasil, náš nejlepší zpěvák!", odpověděl opat. "A jak dlouho je ten mladík ve vašem klášteře?" Opat vyprávěl, kdy a jak se Vasil do kláštera dostal. A tak obchodník Marek v něm poznal svého kmotřence. Velmi znepokojen řekl opatovi: "Váš chlapec se mi velmi líbí Je milý a chytrý, a proto bych ho rád učinil správcem ve svém obchodě. Dejte mi ho a já za to daruji vašemu klášteru dva tisíce rublů."
Opat byl samozřejmě proti této nabídce, ale musel vyslyšet i názory mnichů. Někteří byli pro, jiní zase proti a nakonec se všichni dohodli, že pro Vasilovu budoucnost bude nejlepší, když s Markem odejde.
Marek napsal dopis a dal jej Vasilovi, aby ho donesl domů jeho manželce. V dopise bylo napsáno:
"Kdo ti předá tento dopis, toho zaveď ke kotli naplněnému horoucí směsí a postrč jej dovnitř. Jestliže neuděláš, co ti přikazuji, tak tě přísně potrestám, neboť tento mladík chce zničit celou naši rodinu."




Vasil se vydal neprodleně na cestu, na níž zanedlouho potkal tři žebráky, kteří se ho ptali:
"Kampak jdeš Vasile?"
"Ále, obchodník Marek posílá psaní své manželce a já jí ho mám osobně předat!"
"Ukaž nám ten dopis!" řekli žebráci.
Vasil jim list podal, žebráci na něj třikrát foukli, a vrátili ho Vasilovi se slovy:
"Běž, jak nejrychleji můžeš, do Markova domu a odevzdej tam dopis. Bůh tě ochrání."
Jakmile si Markova manželka přečetla dopis od svého muže, nechtěla věřit vlastním očím a nechala rychle zavolat svou jedinou dceru. V dopise totiž stálo:
"Ženo, tomu, kdo ti přinese toto psaní, dej naši dceru za manželku. Vystroj jim nádhernou svatbu. Jestliže neuděláš, co ti přikazuji, přísně tě potrestám!"
Anastázie, Markova dcera, si dopis přečetla, podívala se na Vasila, a protože se jí zalíbil, souhlasila. Vasila ihned oblékli do překrásných šatů a na druhý den vystrojili svatbu. Za několik dní přijel domů Marek. Manželka i dcera jej přivítali a vyprávěli mu všechno, co se od jeho odchodu odehrálo. Marek se velmi rozzlobil a zlostně se na manželku rozkřičel:
"Jak jsi se jenom mohla opovážit dát naši dceru tomu trhanovi?" "Vždyť jsem jen splnila tvůj příkaz! Jen si přečti, cos mi napsal!" Marek četl dopis, poznával svůj rukopis, ale slova nepoznával.



Marek si tedy pomyslil:
"Třikrát jsi unikl ze spárů smrti, Vasile, ale počtvrté neunikneš. Pošlu tě tak daleko, že ani vrány tvé kosti nenajdou!"
Celý měsíc žili všichni pohromadě a Marek byl vlídný na svou dceru i na Vasila. Jednoho dne si však zetě zavolal a řekl mu:
"Půjdeš do země, která se nachází až na konci světa. Tam vládne můj dobrý přítel, hadí car. Je to už dvanáct let, co si postavil zámek na mé půdě, a od té doby nezaplatil ani jednou daň. Proto od něj vyzvedneš peníze, které mi dluží, a zeptáš se ho, co se stalo s dvanácti loděmi, které jsem tam do jeho země poslal před třemi lety."
Vasil nechtěl Markovi odporovat a proto souhlasil. Rozloučil se se svojí ženou a odebral se na dlouhou cestu.
Šel a najednou za sebou uslyšel nějaký hlas:
"Vasile, Vasile, kam kráčíš?"
Vasil se otočil, a i když nikoho neviděl, zeptal se:
"Kdo mě volá?"
"Já," ozval se starý rozvalitý dub. "Pověz mi, Vasile, kam máš namířeno?"
"Tam, do země hadího cara, neboť dosud nezaplatil daň mému tchánovi."
"Vzpomeneš-li si, zeptej se, jak dlouho ještě tady budu stát?" Rozloučili se a Vasil pokračoval v cestě. Když přišel k řece, našel převozníka, který se ho zeptal:
"Kam jdeš, příteli?"
"Tam, do země hadího cara!" odpověděl Vasil.
"Už třicet let stále někoho převážím na druhou stranu řeky. Zeptej se hadího cara, jak dlouho ještě se budu trmácet sem a tam?!"
A Vasil šel dál, až dospěl k mořské zátoce, v níž uvízla velryba. Tak dlouho již nemohla na volné moře, že na jejím hřbetu lidé už vyšlapali cestičku. Velryba Vasila zastavila a zeptala se ho: "Pověz mi Vasile, kam jdeš?"
A Vasil do třetice odpověděl:
"Tam, do země hadího cara!"
"Až tam dorazíš, nezapomeň na naše setkání a zeptej se, jak dlouho ještě tady budu ležet?"
Vasilij jí to slíbil a šel dál svou cestou, až přišel na zelenou louku, na které stál mramorový zámek se stěnami pokrytými perlami a s křišťálovými okny. Vasila z té nádhery až zrak přecházel. Málem by se bál do zámku vstoupit. Když zámkem procházel, v poslední komnatě nalezl překrásnou dívku sedící na loži.
Dívka ho oslovila:
"Nikoho jsem tu nečekala, jsi to opravdu ty, Vasile?"
"Já!" odpověděl Vasil.
"Jak jsi mohl najít cestu sem na toto zakleté místo?"
Vasil jí vyprávěl, proč a kam ho Marek poslal a také s čím se kde setkal na cestě, a dívka mu na to řekla:
"Marek tě oklamal! Neboť tě neposlal tam, kde je hadí car, ale sem rovnou do chřtánu hrozného hada!"
Sotva to dořekla, zdi zámku se otřásly a oba uslyšely hrozný hlomoz.
Dívka schovala Vasila pod lože,na němž seděla, a ještě mu stačila pošeptat:
"Pozorně poslouchej a všechno si zapamatuj!"
Náhle se otevřely dveře a do místnosti se vplazil obrovský had. Stočil se na loži a řekl dívčině:
"Já jsem dnes přehlédl celou ruskou zemi. Nechci už nic než spát. Vyprávěj mi něco, aby se mi lépe usínalo!"



Dívka ho pohladila po hlavě a potichu povídala:
"Co ti mám nyní říci, když víš o všem, co se ve světě stalo a znáš vše, co se má stát. Zdál se mi právě dnes podivný sen. Kráčela jsem po široké cestě, na níž stál starý dub. A ten dub se mě ptal, jak dlouho ještě bude tady na tom místě stát. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět."
"Až přijde někdo, kdo se ho dotkne nohou, dub padne a on mezi jeho kořeny najde zlato a stříbro. Takové bohatství nemá ani Marek boháč." Dívka však povídala dál:
"Včera se mi zdálo o převozníkovi, který už třicet let převáží přes řeku sem a tam. Jak dlouho ještě musí konat svou práci?"
"Až přijde někdo, kdo vstoupí sem na převozníkův vor a bude chtít převézt tam na druhý břeh, ten bude novým převozníkem, jestliže starý převozník ihned vor opustí!"
Dívka pokračovala:
"Zdál se mi ještě sen o velrybě, která nevěděla, jak dlouho ještě bude ležet uvězněná v zátoce?"
"Až vyvrhne dvanáct Markových lodí, které před třemi lety pohltila, dostane se snadno na volné moře!" Had se převrátil na druhý bok a tvrdě usnul.
Dívčina doprovodila Vasila až k mramorové bráně, Vasil za všechno poděkoval a vydal se na zpáteční cestu domů. Když došel k mořské zátoce, řekl velrybě, co věděl. Velryba byla ráda, že na ni Vasil nezapomněl, a vrátila se do moře, když vše udělala tak, jak řekl Vasil. Když došel k řece, ptal se ho starý převozník:
"Mluvil jsi s hadím carem?"
"Ano!" odpověděl Vasil, "ale nejdříve mě převez na druhý břeh!"
Když Vasil vystoupil na druhém břehu z voru, řekl převozníkovi, co věděl a pokračoval v cestě k rozvalitému dubu. Kopnul nohou do jeho kmene, dub padl a mezi jeho kořeny se objevilo mnoho zlata a stříbra.



Tu se ke břehu přiblížilo dvanáct lodí, které velryba vyvrhla ze svého nitra, a tři žebráci, kteří stáli na první z nich, Vasilovi řekli: "Vidíš, Vasile, Pán ti požehnal!" a zmizeli jako pára nad hrncem. Za sedm dní se Vasil vrátil bohatší než kupec Marek a od té doby žil se svojí ženou šťastně po celý život v Markově domě.
A Marek? Vydal se na cestu k hadímu králi, aby se ho zeptal, jak sprovodit Vasila z tohoto světa. Když však došel k řece, převozník učinil to, co mu Vasil poradil a Marek se stal převozníkem.





 
Poznámka:

Číslo 1 na titulní straně označuje 1. díl ediční řady pohádek. Případné další díly pokračující řady si můžete objednat u svých knihkupců nebo přímo na adrese nakladatelství PDN.




Adresa redakce a nakladatelství Přátel Duchovních Nauk:
Křížkovského 14
771 00 Olomouc
tel. číslo: 068/55 08 470

Z říše světla a temnoty I.
ilustrace Pavla Spurná
převyprávěl -zmp-
technická příprava pohádek Ivana Dostálová, Hana Ošancová
Vydalo nakladatelství Přátelé duchovních nauk
Olomouc,
Křížkovského 14, 771 00 Olomouc, tel. (068) 55 08 470
jako svoji 9. publikaci
Olomouc 1993