Věnováno K.H. Borovskému

 

To jeden z nejlepších, pln ducha, mlád,
ten trpkém u vyhnanství bídně schřad,
že svobodu a právo naše hlásal,
že slovem pravdy národem otřásal...

Rudolf Mayer, Proslov k oslavě Havlíčka 1861, Básně 1873
 

Tak nevysmál se nikdo vrahům svým
ni vrahům rozumu a lidských práv,
takovým slovem z kovu raženým,
by otřás navždy milionem hlav...

Antonín Sova, Neohrožený, Památce K.H. Borovského, Píseň o rovnosti 1951
 

Kuřata pod kvočnou se ukrývala plachá.
A leckdo pobledl, kdo hrdinou se zdál.
Tys bil se, směje se; přes reakci a Bacha
ty jsi se smál, ty jsi se smál.

Viktor Dyk, Dvě básně jubilejní, 1921
 

Jak zříš z karlovarské skicy, klobouk v týle,
s nosem nad vše nosy,
nějak špičatějším, jaks jej přezvídavě
strkal v hnízda vosí.
V jinotajném rouše, satyrům jak sluší,
jaks odkrýval králům jejich dlouhé uši,
a jak monarchických tyránků a carů,
Perunů a popů,
župany jsi proklepával jejich důstojnostem
ve svém kaleidoskopu.
...Z kutnohorských epištol že uslyšeli
vzbouřence se klovat, jali zbojníka,
vlast rakušáckým smradem počli vykuřovat.
Zpátečníky smíchem spráskals, bramarbasy,
tu dals rozum, srdce, zmáhals hloupé časy,
břitce ťals a všude byls, kde třeba hrdinského hledu.
Nad své já jsi zdvihnul národ, o věk hodil kpředu.

Antonín Sova, K věčné slávě K.H. Borovského, LN 1921
 

Všem strunám české "celé lyry" chyběla struna národně satirická, myšlená a cítěná duchem českým, satira, jak, ji mohl vypracovati jedině český duch, odchovaný písní národní a zkazkami českých pověstí a pohádek, celou tou rázovitostí českého člověka, satira pěstovaná soustavně, vědomě, s určitou tendencí a vyjadřující přitom s úsměvem i slzami na tváři celou bytost a podstatu českého člověka, satira smíšená s humorem tklivým a jemným, řízným a rázným zároveň, bodající a žehající, satira - oheň i nůž současně. U ostatních jak je to všechno slavnostní, vážné, abych tak řekl úměrné, dokonalé, skoro v póze tragické modly. Chybí tu škleb ironický, ale zdravý, je to vše hlahol zvonů slavnostních a velebných, chybí tu rolnička humoru, provázející ironickým smíchem rány důtek a karabáče. Havlíček rozhojnil a obohatil satiru živlem prostonárodní poezie a ducha lidového, to je nezvratné, jeho satira je novou satirou a nesmí býti měřena loktem starých poetik...

Jaroslav Vrchlický, Havlíčkova poezie, 1906
 

Havlíčkovy verše volají po doprovodu alšovské prostoty a výraznosti svou konkrétností a lidovostí. Jeho vtip prošel nejúčinnější školou lidové moudrosti, ve které bystře poznal epigramatický švih a znamenitý dar úsečnosti, bodavosti, pádnosti. Množství Havlíčkových epithet a příměrů o slotách, jež potrvají navěky jak juchtové boty, o grobiánu Perunovi, o drábovi jeho a nařízeních; anebo v Kutnohorských epištolách lidově modernizující vysvětlení, co znamenalo Kristovo ukřižování: "to jest konzistoř, biskupové a úředníci dali Ježíše oběsit na šibenici" - to jsou doklady takového česky rezolutního vyjadřování, jež se neostýchá nepěknou věc pojmenovat neslušným výrazem a vyvolává představu člověka, jenž má všech pět smyslů a ústa i srdce na pravém místě. Všech pět smyslů, dobrou vyřídilku, komu čest tomu čest, ale - přisluhujte si mně, poroučejte si mně - vždycky hrdě, sebevědomě, bez poníženosti, demokraticky. "Každému do očí řekneš, co máš na jazyku, a děláš si nepřátele, nemáš politiku," jak to Perunice vyčítá Perunovi... Sedět v arestu a skládat pamflet, být pronásledován a dát se pateronásobně volit za poslance, umírat tubrkulózou a být pomstěn básničkami, které se rozlétnou z chřadnoucích prsou a jednou po pěvcově smrti srazí pány na kolena.

Otakar Fischer, Havlíček básník, 1921
 

Táhnout světem na zkušenou, pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým na cestu svítit.

Tyrolské elegie
 

Z knihy K.H. Borovský 1856-1956, vydané r. 1956 k stému výročí Havlíčkovy smrti.

 

nahoru


Zpátky na Novinky