Jen aby (ne)byly po mně


Převzato z deníku Metro

SLOUPEK

Nevím, jestli děti někdy slyší (nebo si snad dokonce pamatují) něco z toho, co jim říkám. A přitom se tolik snažím. Ale vím, že mě naprosto vždycky pozorují. A nejpečlivěji ve chvílích, kdy bych rozhodně chtěla, aby byly někde úplně jinde a nic neviděly. Navíc děti naprosto přesně napodobují viděné. Ukazují nám, jací jsme, i když si už léta letoucí namlouváme, že jsme docela jiní. My přece nekřičíme, jen tu a tam, vzácně, nám ujedou nervy a mírně zvýšíme hlas. My jsme přece velmi pořádní, vždycky po sobě všechno uklízíme, to se jen zcela výjimečně stane, že snad ten šroubovák zůstal pod oknem, které jsem rozebíral. Že by ponožky zůstaly na křesle? Nesmysl. My si šťávu i pivo naléváme zásadně do skleničky, nechápeme, proč zrovna naše dítě pije rovnou z lahve, nebo dokonce z krabice. (K dokonalosti to dovedl můj kamarád Martin, který si ve čtrnácti dával do pusy lžíci kakaového prášku a zapíjel mlékem z krabice, čímž si, to musí každému být jasné, dělal kakao.) Právě tak nevíme, proč naše děti tu a tam olíznou nůž, zouvají si vždycky boty zavázané, chodí bez čepice a bez deštníku, čtou pod lavicí a občas jim i doma ujede neslušné slovo.

Ona by to mohla být legrace. Když se děti chovají vzorně, tedy kopírují tu osobu, kterou bychom tak rádi byli, bez chyby, bez úletů, jsme na sebe pyšní. Možná je i někdy pochválíme. Když děti kopírují tu kreaturu, kterou jsme taky, ale bojíme se to přiznat i sami sobě, zlobíme se na ně. Možná i někdy zapochybujeme o sobě. Výjimečně. Nám už nehrozí výprask, nikdo nám nevyhubuje. Rodiče, z nichž jsme udělali prarodiče, jsou tak rádi, že nás občas vidí (tedy raději si jejich mlčení vysvětluji takhle, než abych si přiznávala, že zřejmě nad svými pedagogickými schopnostmi a mými možnostmi zlomili hůl), že se jim nechce kárat nás. Svědomí máme asi tak stejně silné jako kdysi, občas nás trošku pohlodá, pak zase pustí, tak si dáme panáka a budeme dál kličkovat životem, jak jen to půjde.

Už déle než dva měsíce to není legrace. Stále častěji se mi vrací jedna momentka z léta. Nebýt 11. září, možná bych na ni zapomněla. Jeli jsme s dětmi k Plitvickým jezerům, a jak je naším zvykem, vybírali jsme neznámé cesty, kudy nikdo nejezdí. Dost dlouho mi nedocházelo, proč jsou domy rozpadlé a zarostlé křovím. "Že tu nikdo nebydlí? Je tu krásně," nadhodila jsem směrem k manželovi. Pochopil, že jsem se ještě neprobudila. "Není to tak dávno, co se tu střílelo," odtušil jemně. Děti vzadu podivně zmlkly, tiše jsme sledovali vypálená stavení, stěny bez oken, nové pomníky, domy s kulometnými dávkami na fasádě. Pravda, i některé opravené a obydlené domy. Děti se zajímaly, kdo střílel, a my se pokoušeli vysvětlovat, pro nás nepochopitelnou, občanskou válku. Pak přišla otázka, na kterou jsem měla být připravena, protože odmalinka tahám děti po akcích solidarity, posílají hračky do sběrných táborů i nemocnic. "Proč jim někdo nepomůže, třeba my?" "Jak pomůže?" "No, dáme jim peníze, aby si zas ty domy postavili." Než jsem složila správnou odpověď, vyběhla zpoza domu parta dětí. Výskaly nadšením. Asi desetiletý chlapeček kropil dávkami z bakelitového samopalu tři holčičky a ty se smíchem padaly a zas vyskakovaly. Maminka přihlížela se založenýma rukama a s úsměvem. Bylo to moc nejen na mě, ale asi hlavně na moje děti. Nechtěly už žádnou odpověď a já jsem žádné nebyla schopná.

Myslela jsem na ty děti, když se prezident Ameriky chlubil, že mu malá holčička posílá svého tátu, protože chápe, jak je válka důležitá. Myslívám na ten bakelitový samopal, když vidím v dokumentech a na fotkách čtrnáctileté kluky ze Severní aliance, co sice neumějí číst, ale jsou mistři rozborky, sborky a střelby. Když se objevily první vtipy o poslední válce, byla jsem v duchu na cestě k Plitvičkám. Zatahujeme děti do světa hrůz, vyhrožujeme si vlastními následovníky. Nemůžeme se spolehnout, že děti budou jiné. Neustále nás pozorují. Dělají přesně to, co my. Jednou nám možná postaví nový dům. Nebo nás zastřelí.

MICHAELA MATUŠTÍKOVÁ
Redaktorka týdeníku Mladý svět

13.11.01

nahoru