O milionech a umění života


Nevěřil jsem svým očím. Jistý muž v Nizozemsku po výhře 1,6 milionu korun řekl, že peníze vlastně nechce. "Skutečně je nepotřebuji, stačila by mi jen malá výhra, doufám, že se to příště nestane." K výběru peněz ho nakonec museli přinutit. Dal je na dobročinné účely. Mnozí si pomyslí - blázen, bloud či vizionář. Asi proto tu glosu zařadili do článku s názvem Šílenci, opilci a jiné kuriozity roku 2000. Hned v sousedství pojednání o rodičích, milovnících psů, kteří svého syna vodili do školy na řemínku se psím obojkem. Vedle na stránce psali o britském vysloužilém důstojníkovi, který, když byl požádán o dodání drobného předmětu připomínajícího tehdejší expedici na Everest, poskytl muzeu v Londýně deset prstů z nohou a pět z rukou, které mu byly tehdy amputovány.

Toho výherce nepovažuji za pomatence. Tím, jak se vzepřel nápisu ze zlatých římských mincí "Skrze mne všechno" (Per me omnia), vlastně naplnil podstatu buddhistického učení - nezávislost. Oceňuji, ale přiznám, že bych to nedokázal. Člověk vždy najde desítky důvodů, proč ty peníze potřebuje - pro rodinu, pro děti, pro zajištění stáří... Na rozdíl od zmíněného výherce většina lidí po bohatství touží, a přestože jsou docela bohatí, necítí uspokojení a sní svůj ideál většího "štěstí". Ale je smyslem života mít co nejvíce zlatých mincí? Možná tak pro numizmatika. Přestože je v Americe míra chudoby nejnižší za několik posledních desítek let, počet depresí se v rozmezí dvou generací zdesetinásobil. Valit si svou kuličku a nabalovat na ni co největší počet "hraček" a hitů za výhodné ceny do vyprodání zásob, to je prototyp západního člověka. Jistou analogii najdeme u zhoubného nádoru, který také potřebuje stále více a rozpíná se. Podlehneme-li reklamě (v Kanadě např. zhlédne člověk za den průměrně 3.000 inzerátů, šotů či reklamních log) a obklopíme se množstvím zboží, pak se můžeme stát otroky těchto věcí. "Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky," přitom píše K. Čapek.

V neustálém shonu a toužení nám uniká to, co je tady a teď. Je sice pravda, že naše žádosti a vidiny posouvají společnost vpřed, na druhé straně však nám často znemožňují prožívat radosti tohoto okamžiku. Vzpomeňme na holuby z tibetského přísloví, kteří celou noc mají napilno, aby si připravili lůžko, a než mají čas jít spát, nastane ráno. Pochopme slova M. Cervantese: "Na velikých hodinách času stojí jediné slovo NYNÍ. Po ulici POTOM dojdeme k domu NIKDY." Omámeni vzrušením z budování domova stavíme svůj život na hliněných základech. Tu iluzi pak často náhle krutě zboří vážná nemoc, neštěstí anebo smrt. A pak je pozdě bycha honit. Četl jsem příhodu ze života mystika Dudžo-rinpočhe. Když ve Francii míjeli květinami ozdobený hřbitov s nabílenými zdmi, řekla mu jeho žena: "Podívej, jak je na Západě všechno hezké a čisté. I místa, kam ukládají mrtvoly, jsou bez poskvrny. Na Východě nejsou tak čisté ani domy, ve kterých žijí a bydlí lidé." Mistr odvětil: "Pravda, taková civilizovaná země. Pro mrtvé mrtvoly mají kouzelné domy. Ale nevšimla sis, že mají krásné domy také pro živé mrtvoly?"

V životě, tak jako v medicíně, je důležitá prevence. Ti prozíraví mluví o zlaté střední cestě (Horatius) či o skromnosti. "Šetrnost i hlad jsou užitečné a v pravý čas též utrácení; rozeznat jej ukazuje řádného člověka." (Démokritos) Čínský mudrc Lao-c napsal před více než 2.000 lety: "Moudrý odmítá vše, co je přehnané, co je výstřední, co je přes míru." O pochopení pravdy jsou i slova neznámého autora: "Plakal jsem, poněvadž jsem neměl boty, až jsem spatřil muže, který neměl nohy." Umění života je nalezení kompromisu a rovnováhy mezi bohatstvím materiálním a duchovním a mezi žitím v přítomnosti a sněním o budoucnosti. V talmudu je psáno: "Kdo je bohatý? Kdo se se svým spokojí!"

MIROSLAV ILGNER, lékař

Z deniku Metro, starší článek

nahoru