Osudová varování?


Otomar Dvořák
http://otomar.zigzag.cz


 Zoufalí lidé shledávají v páchnoucím bahně trosky svého majetku; to je obraz konce léta v druhém roce třetího tisíciletí. Nikdo z nich nevěřil, že by voda mohla dostoupit tak vysoko. Lze si vůbec představit místo důvěrně známých ulic, náměstí a parčíků jen jednolitou hladinu kalného jezera? Lidská mysl se tomu vzpírá. Jestliže po řadu let vypadá něco stejně, nedovedeme pochopit, že by to mohlo být jinak.

 ,,Tajemná loterie osudu - či skryté záměry Boží - s námi hrají hru, jejíhož konce nikdy nedohlédneme. Ale je dobré vědět o tom, co bylo, abychom nebyli překvapeni tím, co bude."

 Tato téměř prorocky znějící slova jsem napsal 14. ledna 2002 v závěru své knihy ,,Nebeská stavidla se otevřela", která je připomínkou katastrofické povodně z roku 1872. Předtucha? Nebo jen náhoda, že právě na letošní rok připadlo kulaté výročí osudné události? Ale nebyl jsem to jen já, kdo od začátku roku mluvil o povodních. V Muzeu města Prahy byla na jaře uspořádána výstava, připomínající největší povodně v minulosti hlavního města. Obsáhlé články o tragických povodních minulosti vycházely již od dubna takřka ve všech denících a časopisech. V květnu jsem byl pozván na vzpomínkovou slavnost do Hředel, kde byl obnoven obraz, připomínající oběti tragické povodně z roku 1872. V červnu jsme uspořádali společně s berounskou galerií U radnice besedu s hydrologem dr. Kákalem, v níž připomínal pravděpodobnost extrémních srážek, která se opakuje v určitých historických cyklech a jeden z takovýchto cyklů právě vrcholí. Bohužel beseda nebyla tak navštívena, jako jiné; lidé už zřejmě více mysleli na nadcházející prázdniny a dovolené. Kolega Jiří Svoboda vydal v témž měsíci knihu pod názvem ,,Utajené dějiny podnebí", kde dokládá na mnoha příkladech svoji teorii, že extrémní záplavy, sucha a mrazy měly rozhodující vliv na vývoj lidské civilizace, politiky a mocenských struktur.

A kromě toho všeho na počátku léta puklo srdce svatovítského zvonu; podle starých proroctví to věští hrozící zkázu Prahy a České země.

 Povodně tedy nepřišly bez varování; jakýmsi tajemným a mystickým způsobem ohlašovaly svůj příchod z mnoha stran. To jenom naše navyklá sebejistota nám zakryla oči a ucpala uši.

 A je jakýmsi ironickým paradoxem, že moje kniha o katastrofické povodni Berouna se utopila v knihkupectvích na berounském náměstí.

                              

Otomar Dvořák

nahoru