Právo zabít, právo přežít


Je dítě sledující krvák v televizi ztělesněním lidské svobody?

PAVEL ŘÍČAN

Vyděšené Německo se ptá a my se ptáme s ním: Proč? Jak se to mohlo stát? Kde se najde v mladém muži tolik zla, že vezme zbraň a pobije své učitele? Je člověku vrozen agresivní pud, který občas vybuchne dělej co dělej, nebo se dopouštíme nějaké osudné chyby ve výchově? A hlavně, co dělat, aby se taková hrůza nemohla opakovat?

Co se vlastně stalo? Perfektně vycvičený a vyzbrojený devatenáctiletý střelec naplánoval krvavou pomstu na svých učitelích, navlékl si filmový kostým zabijáka a střílel tak dlouho, jak dokázal - nakonec si toutéž zbraní sám sáhl na život. Vlastně se nestalo nic tak mimořádného. Na naší planetě vraždí devatenáctiletí střelci nevinné lidi po desítkách dost často - na rozkaz nebo bez něj. A nejednou se jejich krutost, povzbuzená "pachem krve", nespokojí s rychlým zabitím; všechny druhy mučení, které lze vidět na obrazovce, se odehrávají i ve skutečnosti. Děsivé je to, že tentokrát vraždění nezůstalo kdesi na zapomenutém Kavkaze nebo v zemích "osy Zla", jak je nazval prezident Bush, nýbrž vtrhlo do naší staré dobré Evropy, do města podobného našim městům, do školy, jaké stojí i u nás, a že účastníci, včetně Roberta Steinhäusera, jsou napohled k nerozeznání od našich studentů a učitelů. Takže bychom v tom stejně dobře mohli být my a naše děti.

Každý psychiatr ví, že podobným událostem nelze předejít. Choroba mozku nebo plíživě se rozvíjející psychóza může nepředvídatelně rozvrátit duši člověka, naplnit ji zoufalstvím, úzkostí a zlobou, zkreslit normální vnímání a usuzování. Ale i člověk, na němž ani při pečlivém vyšetření nenajdeme chorobného nic, se ve svém vnitřním životě může dostat na podivné cesty, které vyústí ve vražednou nenávist. Můžeme snížit pravděpodobnost, přičemž některá opatření jsou prostá.

Můžeme přísněji vážit důvody pro držení střelné zbraně a náročněji psychologicky vyšetřovat žadatele. Bude to však stát peníze a navíc narazíme na ostré hochy, kteří ty zbraně vyrábějí a obchodují s nimi, ohánějíce se "svobodou jednotlivce, kterou chápeme - právem - jako nejvyšší hodnotu", jak napsal v úvaze na naše téma Ondřej Neff (Lidové noviny, 29. 4.). Můžeme zákonem omezit prezentaci násilí v médiích, zejména tu souhlasnou, oslavnou a návodnou, tak jak to pro Českou televizi plyne z Mathého kodexu, který však nemá platnost zákona. Přední americký psychologický časopis publikoval loni přesvědčivou souhrnnou studii, podle níž je vliv krváků (v termínu "akční film" je pěkný kus pokrytectví) na agresivitu prokázán stejně bezpečně jako vliv kouření na rakovinu plic - i když vliv rodinné výchovy je bezpochyby většinou významnější a dětskou agresivitu povzbuzují i nedostatky ve školní výchově. Naše veřejnost si takové omezení přeje, jak dokazují agenturní průzkumy a také řada občanských petic z devadesátých let, podepřených více než 130 000 podpisů. Ty bohužel leží už čtvrtým rokem na stole (nebo už dávno pod stolem?) předsedy petičního výboru parlamentu Cyrila Svobody, který vytrvale dělá mrtvého brouka.

Logika požadavků je jednoduchá: regulovat mediální násilí včetně počítačových her stejným způsobem, jakým je regulováno v kulturních zemích (příkladem může být třeba zrovna Německo) a jakým je i u nás s jakýms takýms úspěchem regulována pornografie podle § 205 trestního zákona, ostatně nedávno zpřísněného tak, aby odpovídal evropským normám. Nechceme cenzuru tvorby, vždyť i umění, jehož svoboda musí být nedotknutelná, nejednou znázorňuje násilí s šokující drsností, před kterou je třeba děti chránit. Staré dobré "mládeži nepřístupno" neznamená přece cenzuru. Samozřejmě - omezit dostupnost určitých filmů, videokazet a počítačových her mládeži znamená sáhnout na "svobodu projevu" těch, kteří na kečupové kultuře báječně vydělávají. A svého prospěchu dbalý politik, nemusí být zrovna zkorumpovaný v běžném smyslu slova, se třese před kamerou TV Nova, jíž stačí vás ignorovat, nebo se na vás křivě podívat - a jací jste byli!

Je svoboda jednotlivce opravdu nejvyšší hodnotou? Záleží na tom, co slovem svoboda rozumíme. Pro naše předky, kteří s myšlenkou svobody přišli, to byla svoboda svědomí, na to jsme skoro zapomněli. Svoboda se stává hodnotou podle toho, čím ji naplníme. Svoboda ve smyslu libovůle, svoboda prostě dělat, co chci, nejvyšší hodnotou není. I když pocit svobody, který má naše doba často na mysli, když se řekne "svoboda", nabývá psychologicky nejvyšší intenzity právě tehdy, když prosazuji svou vůli bez ohledu na druhé. V tomto smyslu prožívají někteří masoví vrahové - netvrdím, že zrovna Robert v Erfurtu - vyslovenou extázi svobody.

Nad svobodou stojí spravedlnost, princip, který říká, že moje právo dělat si, co chci, končí tam, kde naráží na právo druhého být před takovouhle mou svobodou chráněn.

zdroj: Mladá fronta Dnes, 02.05.2002 - autor PAVEL ŘÍČAN, psycholog

nahoru