Sebevraždy I.

Tereza Pánková
Z publikace FENOMÉN SEBEVRAŽEDNOSTI

 

 

 

1. Úvod

O tom, že si lidé sahají na život, se poslední dobou dozvídáme z médií poměrně často. Prudkého rozšíření sebevražd si všímal už před více než sto lety T. G. Masaryk, který prohlásil, že „…dnes je již epidemie, a proto mluvím o sebevražednosti, netoliko o sebevraždách“.[i] V této souvislosti musím zmínit jeho významné dílo, které se tímto tématem zabývá, s názvem Sebevražda hromadným jevem společenským. Mě však k myšlence napsání této práce vedla skutečnost, že si v první polovině roku 2003 sáhla velká spousta lidí na život, a to zejména formou upálení. Já se však v této práci nezabývám vyloženě těmito jedinci, ale zaměřuji se na skupiny jedinců, kteří volí různé formy více či méně dobrovolného sejití z tohoto světa vlastní rukou. Předkládám důvody, které přivádí člověka k tomuto hrůznému činu. Někdy sebevražda může být forma protestu, někdy je to následek duševní choroby. Také ztráta životního smyslu může vést až k sebevraždě. Ač je to možná na první pohled nepravděpodobné, sebevraždu páchají také nábožensky orientovaní lidé v rámci nových i tradičních náboženských uskupení. Tento fenomén je zvláštní zejména proto, že v pojetí náboženské příslušnosti člověk nachází většinou jistotu, zakotvenost, pocit bezpečí a pocit společně sdílených životních hodnot. I přesto zde dochází k sebevraždám, ač je to s učením náboženských společností zpravidla neslučitelné. Na druhou stranu zejména v nových náboženských hnutích dochází k sebevraždám hromadným, motivovaným eschatologickým očekáváním, tedy motivovaným „věroučně“.

Svoji práci zpracuji ve dvou hlavních oddílech. První oddíl by měl shrnout sebevraždu jako fenomén. Vysvětlím, co to sebevražda je, a představím ji jako psychiatrický, sociologický, filosofický a etický problém současnosti.

V druhé části mé bakalářské práce se zaměřím na všechny tři monotheistické náboženské systémy a jejich věroučná stanoviska k tomuto problému. Později se zaměřím na sebevraždy spojené s nábožensky orientovanými lidmi, zejména na ty, které představují největší nebezpečí pro společnost - tedy na sebevražedné atentátníky a na sekty, které páchají hromadné sebevraždy.

Významná literární díla napsaná k tématu sebevražednosti nalézáme v 19. století u sociologů Emila Durkheima - La Suicide, a u Tomáše G. Masaryka - Sebevražda hromadným jevem společenským. Ve 20. století se sebevraždou zabývají zejména psychiatři a začíná být monitorována statistickými ústavy. V České republice jsou to Český statistický úřad (ČSÚ) a Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS). Za lékařské studie je možno jmenovat Sebevražedné chování od psychiatrů J. Koutka a J. Kocourkové nebo knihu anesteziologa Briana Pollarda Eutanazie - ano či ne? Za významné autory z řad psychologů lze jmenovat Josefa Viewegha a jeho knihu Sebevražda a literatura či Jamese Hillmana a jeho knihu s názvem Duše a sebevražda. Téma sebevraždy se ovšem nevyhýbá ani populárnější literatuře - za všechny je možno jmenovat knihu Dějiny sebevražd francouzského novináře Martina Monestiera, nebo českého publicisty Libora Budinského Sebevraždy slavných. V bakalářské práci se však nebudu zabývat jen knihami s tématikou sebevraždy, ale také knihami Fanatismus od Güntera Holea či Islám a Západ Luboše Kropáčka, nebo Netradiční náboženství u nás od Zdeňka Vojtíška, které rozpracuji v druhé polovině své bakalářské práce, kde se budu zabývat religiózními uskupeními, se kterými fenomén sebevražednosti souvisí.

 

2. Vymezení sebevražednosti

Dobrovolná smrt člověka je problémem, jenž od věků provokuje svými těžko uchopitelnými motivy lidskou společnost jako celek. Pohnutky, které vedou jedince a někdy i celé uzavřené subkultury (zmiňuji zejména fenomén hromadných sebevražd v rámci nových náboženských komunit, hromadných „eschatologických“ sebevražd) k rozhodnutí, jež je v rozporu s nejzákladnějším z pudů, kterým je člověk od narození obdařen - s pudem sebezáchovy. Sebevražda je znepokojivým, provokujícím i fascinujícím námětem literárních děl, výtvarného umění, filosofie i teologie. Až od 19. století je předmětem systematického zkoumání, zejména sociologů E. Durkeheima a T.G. Masaryka.

 

2.1 Psychiatrické definice sebevraždy

Pokusím se o stručnou typologii sebevražednosti, jak ji předkládají autoři učebnic psychiatrie.

Pavel Zemek v knize Petra Zvolského Speciální psychiatrie definuje suicidium jako „úmyslné, více či méně promyšlené ukončení života.“[ii] Ovšem nezůstává pouze u paušální interpretace. Nejen z praxe ověřené případy ozřejmují, že příčiny i způsoby sebevraždy jsou mnohé a častokrát se navzájem odlišují.

Ne každou smrt, kterou si člověk sám přivodí, lze nazvat sebevraždou. Někdy se jedná o takzvané sebezabití a to je „rovněž usmrcení sama sebe, ale úmysl zemřít zde nebyl“.[iii] Jako příklad sebezabití Pavel Zemek uvádí sebeobětování známé z historie válek, kdy jedinec vystupuje z horizontu vlastní osobnosti ve prospěch celku. V tomto případě se dle něj o sebevraždu nejedná. V souvislosti s duševními poruchami se sebezabití vyskytuje u „delirií, imperativních halucinací, bludů (únik oknem před předpokládanými útočníky)“.[iv]

Ne vždy, když člověk mluví o sebevraždě a pokouší se ji spáchat, myslí tento akt zcela vážně, - v tom případě psychiatrie mluví o „demonstrativním sebevražedném jednání, které má charakter ´volání o pomoc´“.[v] Při sebevražedném jednání, či pokusu o sebevraždu říkají F. Faltus a J. Raboch:

„je to kvalitativně odlišný psychopatologický projev, než dokonaná sebevražda. Rozdíly jsou jak v typu osobnosti, tak ve způsobu provedení i v motivaci činu. Přesto nelze vymezit mezi oběma jevy přesnou hranici. Existují vážně míněné sebevraždy, které vlivem okolností nekončí smrtí, a sebevražedné pokusy, které naopak nepříznivým vlivem okolností končí smrtelně.“[vi]

Odhaduje se, že sebevražedné pokusy jsou zhruba 8x častější než sebevraždy.[vii]

 

Spáchá-li člověk sebevraždu, aniž by se u něj dala shledat nějaká psychická porucha, ale svůj čin si pod tíhou životních situací rozmyslí, hovoříme o bilanční (biické) sebevraždě.

„Bilanční sebevražda je únikem z neřešitelné nebo tíživé životní situace. Subjekt provede reálný rozbor svého života a dospěje k názoru, že je pro něho nebo jeho okolí lepší, když zemře. S touto formou suicidálního jednání se setkáváme u jedinců trpících nevyléčitelnou chorobou, u starých nemocných lidí bez finančních prostředků, z obavy před dlouholetým vězením apod. Někteří tvrdí, že i v těchto případech musí být přítomna lehká psychopatologická porucha. Jiní tvrdí, že k tomuto jednání může dojít i při neporušené psychice.“[viii]

 

Dobrovolnému sejití z života předcházejí kromě specifických kontextů též specifické myšlenkové pochody, které Zemek definuje jako:

„vývoj suicidální aktivity, který nemá vždy stejný časový průběh. Suicidální myšlenky jsou zprvu zapuzovány, při prohloubení deprese se objevují suicidální tendence a pak jsou suicidální úvahy, při nichž se člověk smiřuje se sebevražednou aktivitou a promýšlí, jak sebevraždu realizovat. Po rozhodnutí způsobu sebevraždy je již dotyčný uvolněný a dochází k vlastní realizaci suicidia.“[ix]

 

Masaryk k psychiatrické typologii sebevraha metaforicky poznamenává o člověku „nastydlém na duši, malátném v duši“[x], že ho přemáhá ´nechuť´ a páchá sebevraždu. Viktor Frankl k tomu dodává:

„Toho však, co nemocný hledá, se mu nikdy nedostane: řešení problému. Neboť musíme člověku, který se rozhodl pro sebevraždu, především a stále znovu připomínat, že sebevražda nemůže vyřešit žádný problém. Musíme mu ukazovat jak velice je podoben hráči šachu, jenž je postaven před šachový problém, který se zdá příliš těžký a - smete figurky ze šachovnice. Tím se nevyřeší žádný šachový problém. Ale také v životě se nevyřeší žádný problém tím, že člověk odhodí život.“[xi]

 

Bernard Frankel a Rachel Kranzová přicházejí v knize s názvem O sebevraždách[xii] s termínem „inspirované sebevraždy“. Ta se týká toho, jakým způsobem ovlivňuje sebevražda jednoho člověka rozhodování ostatních lidí. Respektive jak ovlivňuje způsob provedení sebevraždy medializace tohoto činu. Inspirovaná sebevražda, ač se to tak na první pohled může jevit, není ničím novým. Už v roce 1774, kdy vyšla kniha Johanna Wolfganga von Goetha - Utrpení mladého Werthera, byli mladí lidé přitahováni vzorem sebevražedné role. Toto klasické dílo německé literatury, napsané jedním z nejlepších světových spisovatelů, bylo napadáno za to, že podnítilo vznik „wertherismu“. Šlo o to, že stovky mladých mužů zvolily v podobné situaci romantickou sebevraždu tak, jak ji Goethe popsal. Už v době vzniku románu se objevily polemiky o tom, zda byl Goethe odpovědný za inspirování těchto lidí, nebo zda se jednalo o „pouhý odraz ducha tehdejší doby.“ [xiii]

V souvislosti s touto otázkou byl podniknut výzkum, jehož účelem bylo zjistit, zda existuje souvislost mezi počtem sebevražd a publikováním příběhů o sebevraždách. Studie Davida Phillipse skutečně potvrdila, že počet sebevražd znatelně vzrostl po každém zveřejnění velkého příběhu o sebevraždě. Děje se tak nejpozději do jednoho měsíce od zveřejnění. Poté vliv této události upadá a počet sebevražd se opět navrací do „obvyklých mezí“[xiv]. Proto se Phillips domnívá, že sebevražedná vlna, která následuje po zveřejnění sebevražedných příběhů, přináší navíc sebevraždy, které by se jinak dříve ani později nestaly.[xv] Ti, kteří s Phillipsovými výsledky souhlasí, vysvětlují tento jev pomocí analogie s účinkem reklamy. Tvrdí totiž, že když prožíváte nějaký nejasný pocit a přitom se díváte na televizi, kde zrovna běží reklama na nějaké jídlo, tak vám tato reklama pomůže určit, že ten nejasný pocit byl hlad. Potom začnete myslet na to, že byste měli něco sníst, možná zrovna takové jídlo, které jste právě viděli. Podobně lze vysvětlit, že lidé s nejasným pocitem neštěstí „mohou být ovlivněni příběhem o sebevraždě takovým způsobem, že i pro ně by se mohla stát sebevražda řešením“.[xvi]

Naproti tomu Judie Smithová, která byla programovou ředitelkou Krizového centra v Dallasu, souhlasí s názorem, že kdo o sebevraždě vážně neuvažuje, se nenechá zprávami o sebevraždách jiných ovlivnit. Zároveň však upozorňuje, že „jestliže se někdo už nachází v rizikové oblasti sebevražedných úvah, mohou mu média nechtěně naznačit, že sebevražda je přijatelným řešením osobních problémů“.[xvii]

Posledním pojmem, jež nesmím opomenout, jsou takzvané „kumulované sebevraždy“. V tomto případě se jedná o sebevraždy, které se vyskytnou v relativně krátkém časovém období v jedné komunitě.

Psychologové a sociologové si už dávno všimli, že například uzavřené společnosti nebo omezené prostory často vedou k řadě sebevražd během krátké doby. Ve vojenských kasárnách, internátních školách, kolejích, psychiatrických léčebnách a vězeních se vyskytly „kumulace sebevražd, kdy jedna smrt se zdá být inspirací pro ostatní“.[xviii]

Dále si autoři všímají, že existuje ještě jakoby jiná varianta sebevraždy napodobením, při které se lidé přímo dohodnou a spáchají společnou sebevraždu. V této souvislosti se budu ještě zabývat hromadnými sebevraždami některých sekt v kapitole 5: . Hromadné sebevraždy u sekt ve 20. století.

 

2.1.1 Sebevražednost a duševní poruchy

 

Z psychiatrického hlediska se rozlišují tzv. patologické (psychoticky motivované) a nepatologické sebevraždy, přičemž i u tzv. nepatologického typu se předpokládá narušení osobnosti (psychopatie, neuróza) nebo přinejmenším závažné vychýlení afektivní rovnováhy. Pro tento přístup je typické tzv. aktualistické pojetí, tj. důraz na popis aktuálního psychického stavu jedince těsně před sebevraždou.[xix]

Sebevražda je z psychiatrického hlediska jednou z poruch pudu sebezáchovy. Sebevražda je obvykle nejzávažnější komplikací duševních nemocí, jako například „velké deprese (15 % pacientů s velkou depresí ukončí svůj život sebevraždou), schizofrenie (až 10 % pacientů trpících schizofrenií ukončí svůj život sebevraždou), závislosti na návykových látkách či některých poruch osobnosti“.[xx] Z celkového počtu sebevražd „je 70 - 80 % sebevražd způsobeno afektivní poruchou“.[xxi] Mezi afektivní poruchy patří právě již zmiňovaná deprese, dále pak choroba dříve známá jako maniodepresivní psychóza, nyní bipolární afektivní porucha. „15 - 20 % nemocných s diagnózou bipolární poruchy spáchá sebevraždu.“[xxii] Psychiatrie se více či méně přidržuje názoru francouzského lékaře Esquirola, že „sebevražda je vždy projevem psychopatologie, jelikož při neporušené psychice není možno překonat pud sebezáchovy.“ [xxiii] Tím je zpochybněna existence sebevražd u „normálních“ osobností na základě rozumové úvahy. O čemž vypovídá i statistický fakt, že pouze „u necelých 4 % sebevrahů bylo pozitivně určeno, že neměli psychickou poruchu“.[xxiv]

 

Sebevražednost a deprese

William James se v knize Druhy náboženské zkušenosti (r. 1902!) v kapitole Duše a nemoc zaobírá duševními stavy, které lze nazvat depresivními, a popisuje, jaký vliv mají na náboženskou zkušenost jedince. James píše o trýzni, jež by měla být

„zcela neznámá zdravému životu, že se může projevovat jako nechuť, či podrážděnost a roz­hořčení, jindy jako nedůvěra v sebe a zoufalost nad sebou nebo jako podezřívavost, úzkostlivost, zdě­šení nebo strach. Takto nemocný člověk se buď bouří, nebo se podrobuje, stěžuje si na sebe nebo na vnější síly a trápívá se nebo se také netrápívá teoretickou záhadou, proč právě on má tolik trpět. Ve většině případů se tyto druhy melancholie mísí.“[xxv]

William James uvádí kazuistiku Tolstého, který popisuje stavy, jež ho nutily přemítat o smyslu své existence v souvislosti s náboženskou zkušeností. Tolstoj v knize Má zpověď zanechává zprávu o návalu „trudno­myslnosti“, která jej přivedla k jeho vlastním nábožen­ským vývodům. Tato trudnomyslnost se projevuje dvěma podstatnými rysy, kterými jsou především:

“docela zřejmý případ anhedonie, trpné ztráty chuti k životu a smyslu pro jeho veškerou cenu; a zadruhé ukazuje, jak změněný a docela cizí charakter světa nutkal Tolstého rozum k hlodavému úzkost­livému zkoumání a úsilnému hledání filosofické útěchy.“[xxvi]

U Tolstého bylo na čas úplně potlačeno vědomí, že život má vůbec nějaký, ať už jakýkoli význam a smysl. Výsledkem bylo, že se mu úplně změnil celý ráz skutečného světa, který jej obklopoval. Svět se mu zdál „vzdálený, cizí, nepříhodný a ne­bezpečný. Jeho barva byla tatam, jeho dech byl studený, v očích, které na svět upíral, nebylo pochopení“.[xxvii]

Tolstoj vypravuje, že asi v padesáti letech začal pociťovat chvíle zmatení, toho, čemu on říká „zastavení“[xxviii], jako by nevěděl, „jak žíti“[xxix] nebo co dělat!

Tolstoj praví: „Cítil jsem, že se ve mně zlomilo něco, na čem až dosud stále spočíval můj život, že mi nezbylo, zač se zachytiti, a že se můj život po mravní stránce za­stavil. Nezdolná síla mě pudila zbaviti se života ať tak či onak. Nemohlo by se o mně právě říci, že bych si byl přál se zabíti, protože síla lákající mě se světa byla plnější, obecnější než pouhé přání. Byla to síla podobná mé bývalé lásce k životu, jenže mě pudila směrem opač­ným. Má celá bytost si přála sejíti se světa.“[xxx]

Otázky „Proč?“ a „Co dále?“ jej přepadávaly častěji a častěji. O té době říká Tolstoj, že měl být „úplně šťasten“.[xxxi] Žil relativně spokojeným životem. Říká:

„měl jsem dobrou ženu, miloval jsem ji a ona mě; hodné děti a značný ma­jetek, jehož stále přibývalo, ač mě to nic nestálo. Od příbuzných byl jsem více ctěn a od známých vážen více než kdy jindy předtím; cizina mě zahrnovala chválou a bez nadsázky mohl jsem věřiti, že moje jméno bylo již pro­slulé. Rovněž jsem nebyl churav ani duševně, ani tělesně. Naopak, těšil jsem se zdraví tělesnému i duševnímu tak, jako málokdo z lidí mého věku. Mohl jsem hlavou pracovati osm ho­din bez přestávky a necítil jsem zlých následků.“[xxxii]

Přesto se Tolstoj tázal po smyslu svého bytí. O otázkách tohoto smyslu soudí, že jsou „nejprostší věc na světě“.[xxxiii] Dále píše: „Zakusil jsem, že není možná dále jíti životem, nemáš-li k nim odpovědi.“[xxxiv] Takovýmto přemítáním dochází k řešení situace sebevraždou, kterou je „pevný důsledek, který ukládal logický rozum“.[xxxv]

James tedy ukazuje že deprese spíše než k víře vede k nevěře. Proti Jamesovi stojí takzvaní spirituální vykladači depresí. Ti tvrdí, že utrpení má v sobě skrytou nabídku vstoupit do nové budoucnosti.

Poláková píše, že existuje tzv. „metafyzická únava“[xxxvi]. Stejně jako výše zmíněný Tolstoj dochází k myšlence, že člověku poté, co se hnal od jednoho cíle k druhému, chybí nakonec dostatečně silný integrující důvod, proč takové bytí zachovávat. A vzhledem k neustále klesající pravděpodobnosti zastavení nejrůznějších zhoubných trendů „roste naléhavost hledání absolutní opory“[xxxvii]. Reakcí, která se nabízí, je „hledání absolutní transcendence“[xxxviii], dodává a zároveň cituje Heideggerovo „už jenom nějaký bůh nás může zachránit“[xxxix]. Z toho tedy vyplývá, že

„hledáním transcendence není co ztratit. Přicházíme-li o všechno, můžeme se vnitřně uvolnit k nepředpojaté zaměřenosti k tomu, co je dostatečně svébytně nezávisle mimo nás, aby nás snad ještě - pokud o to doopravdy stojíme - mohlo v nějakém smyslu zachránit.“[xl]

Vidina blízkého konce (smrti) není tak hrozná jako „vnucující se vědomí, že život určitých kvalit nestojí za to, aby byl za každou cenu zachraňován“[xli]. To je dle Polákové „paradoxně osvobozující“.[xlii]

„Vědomí takovéto absurdity dosavadního lidského bytí je sice nepříjemnější než vědomí blízké smrti, uvolňuje ovšem člověka od všech iluzí. Hledání absolutní transcendence postupně přestává být kontaminováno vedlejšími zájmy - zdá se, že svět zájmů končí. Hledat absolutní transcendenci nemá už smysl kvůli nějaké relativní lidské perspektivě, ale kvůli Transcendenci samé.“[xliii]

Španělský mystik Jan od Kříže nazývá stav, kdy člověk stojí tiše a tázavě před ničím nezacloněnou nicotou, názvem „temná noc“.[xliv]

Člověk, který prochází temnou nocí, je chráněn „jednak právě tím, že ho nic menšího než Bůh nemůže zaujmout a uspokojit, jednak i tím, že absolutní transcendence se tu dotýká člověka v nejhlubším středu jeho bytosti, který je přístupný pouze jí“.[xlv] Temná noc tedy neprobíhá jako zvenku viditelný zvláštní stav, ale uprostřed všedního života jako nenápadné otevírání se Boží transuniverzalitě.

Na tomto místě jsem se pokusila ukázat spirituální výklad deprese, který tvrdí, že člověk po prodělání deprese dosahuje osobního růstu. Jinými slovy prodělá fázi přechodu od relativního hledání transcendence k plné transcendenci. To sice je možné, ale z praxe psychiatrů je zřejmé, že tomu tak většinou není. Tvrdit tedy, že na neléčené depresi člověk vyroste, je antipsychiatrické a nebezpečné, neboť neléčená těžká deprese, jež bývá nazývána „temnou nocí“, může vést až k sebevraždě.

 

Sebevražednost a neurózy

Ač se skutečné fyzické násilí proti sobě nejčastěji vyskytuje u těžkých depresí nebo psychóz, tak ale i neuróza může být příčinou sebevraždy. Karen Horneyová v knize Neuróza a lidský růst popisuje, jak vývoj a průběh neurózy zotročuje lidské životy. Neuróza, která často začíná již v dětství, může mít mnoho příčin. Jejich společným jmenovatelem je únik před nevlídnou realitou do vlastní fantazie, kde si člověk idealizuje svůj obraz. Problém nastává, když se tento svět fantazie, začne promítat do reálného života. Pak tedy následuje takzvaná tyranie „měl bych“, kdy jedinec zapomíná na své já a hnán touhou oněch „měl bych“ se snaží dosáhnout svého idealizovaného obrazu (například si říká, že by „měl být“ nejpravdomluvnější, nejspolehlivější, nejlepší kazatel apod.). Neurotik však při dosahování tohoto svého idealizovaného obrazu „nadčlověka“ opomíjí neproveditelnost svých „měl bych“. Jeho vnitřní diktáty ho dohánějí k tomu, co nemůže splnit. Postupně tak začne vznikat „válka“ mezi sebeidealizovaným a pravým já. Neurotik tedy začne na své pravé já pohlížet z výšky, pohrdat jím a začne jej nenávidět. „Svým způsobem jsou všechny podoby sebenenávisti trestem za nenaplněná ´měl bych´ - což je pouze jiný působ jak vyjádřit to, že člověk by nepociťoval žádnou sebenenávist, kdyby byl nadčlověkem.“[xlvi] Tato sebenenávist pak nakonec

„kulminuje v čistých a přímých sebedestruktivních impulsech a činech. Ty mohou být akutní nebo chronické, otevřené útočné nebo spíše zákeřné a pomalu působící, vědomé nebo nevědomé, reálně provedené nebo probíhající pouze ve fantazii. Míří neomylně k fyzické, psychické a duchovní sebedestrukci.“[xlvii]

Vezmeme-li tedy v potaz vše, co je výše o neurotickém vývoji napsáno, sebevražda přestává být nevysvětlitelnou záhadou. „Existuje mnoho způsobů, jak zabít něco, co je pro náš život zásadní. Skutečná fyzická sebevražda je prostě nejextrémnějším a konečným vyjádřením sebedestruktivity,“[xlviii] dodává Horneyová.

Pokud se zmiňuji o neurózách, nesmím opomenout jmenovat tzv. noogenní neurózu, tedy ztrátu životního smyslu, jíž se budu blíže věnovat v kapitole 3.2.1 Noogenní neuróza.

 

3. Vymezení sebevražednosti pohledem společensko-vědních oborů

3.1 Hledisko sociologické

V druhé polovině 19. století převažuje sociologický přístup, pro nějž jsou typické kvantitativní metody. S prvním přehledem ohledně sebevražd přichází Émile Durkheim, který ve svém díle Le Suicide (1897) sdružil statistický, lékařský, historický a legislativní pohled na sebevražednost jako společenský jev.

Durkheim (1897) chápal sebevraždu „jako každý případ úmrtí, který je přímým nebo nepřímým výsledkem činu nebo opominutí spáchaného jedincem, o němž věděl, že vede ke smrti“, což zahrnuje různé typy předčasné smrti, které jsou vnímány a hodnoceny odlišně, jako je např. ukončení života z nešťastné lásky, válečné hrdinství, sebezabití z nedbalosti nebo smrt při záchraně života jiné osoby.[xlix]

 

Sebevraždě Durkheim rozlišuje mezi třemi druhy sebevraždy jimiž jsou:

„egoistická sebevražda, motivovaná přetržením vazeb jedince (ego) k druhým, altruistická sebevražda, charakterizovaná zdůrazněním pocitu identity se sociální skupinou, který vede až k odhodlání obětovat za ni svůj život, a anomická sebevražda, k níž dochází v důsledku porušení sociální rovnováhy, tedy prudkého otřesu životního standardu, a to jak v době hospodářské krize, tak i v období vysoké konjunktury, v okamžiku, kdy přestávají platit závazné normy chování, a soudržnost skupiny či většího společenství se rozpadá“.[l]

Sociologie chápe suicidium jako sociální jev. Zaměřuje se především na objasnění vztahu mezi četností sebevražd a demografickými, ekonomickými a jinými charakteristikami sociálních systémů. Jako argument pro oprávněnost tohoto přístupu slouží od dob Durkheima statistická stálost výskytu sebevražd v jednotlivých zemích a její různá četnost v různých společenských systémech. Klasický koncept É. Durkheima uváděl sebevražednost do souvislosti s anomií, jak již bylo výše řečeno. Jiní autoři, např. T.G. Masaryk, ji spojují s postupující sekularizací, jež bere člověku pocit zakotvení ve světě a smysl života.

Vazba na náboženství (a je nahrazující společenské ideologie) je častým námětem sociologických studií. Vesměs naznačují, podobně jako mezinárodní komparativní výzkumy, význam protestantismu (zejména jeho rigoróznějších sekt) pro rozvoj epidemiologie sebevražd.[li]

 

 

3.1.1 Demografické vymezení sebevražednosti

Na statistickém vyjádření sebevražednosti se v České republice podílejí Ústav zdravotních informací a statistiky (ÚZIS) a Český statistický úřad (ČSÚ).

Sebevražednost v Československé republice střídavě klesala a stoupala. Stoupla zejména v době hospodářské krize ve třicátých letech, v době komunistického puče ve čtyřicátých letech a v šedesátých letech v době okupace. Zhruba od roku 1975 sebevražednost klesá. (viz. Příloha 1)

Porevoluční klesající trend sebevražednosti je do určité míry ovlivňován měnícími se životními podmínkami ve společnosti. Příkladem může být skutečnost, že stále více lidí vyhledává psychiatrickou pomoc pro odstraňování nebo zmírňování svých depresí, na jejichž léčbu jsou vyvíjeny stále kvalitnější a účinnější léky.[lii]

Mezi lety 1996 - 2002 můžeme hovořit o stagnaci počtu sebevražd. Ročně je to okolo 1600 sebevražd.[liii] (viz. Příloha 2)

K zemím s vysokou sebevražedností patří „Maďarsko, Rakousko, skandinávské země a Švýcarsko, ve kterých je sebevražednost obvykle vyšší než 25 osob na 100 000 obyvatel na rok“.[liv] Naopak k zemím s nízkou sebevražedností patří „Itálie, Irsko, Egypt a Španělsko, kde je počet osob nižší než 10 na 100 000 obyvatel“.[lv] V České republice se o sebevraždu pokusí „pod 20 osob na 100 000 obyvatel“.[lvi] Na sebevražednosti se podílejí kulturní, religiózní, zdravotní, klimatické a jiné vlivy. Alarmujícím je zejména to, že „sebevražda patří mezi deset nejčastějších příčin smrti.“[lvii] V ČR je „poměr mužů a žen u dokonaných sebevražd 3:1“.[lviii] Naopak sebevražedný pokus je „asi 3x častější mezi ženami“.[lix] Graficky znázorněná křivka sebevražednosti podle věku sebevrahů by měla tvar písmene „U“. Uvádí se, že „nejčastější je sebevražda ve věkové skupině nad 70 let“.[lx] Další významnou věkovou skupinou v počtu sebevražednosti je „pozdní adolescence spolu se začátkem třetí dekády života (15-24 let)“.[lxi]

Se zvýšenou sebevražedností je spojeno mnoho demografických faktorů: „rodinný stav (svobodní, rozvedení a ovdovělí jedinci), izolovanost, náboženská příslušnost (protestanti páchají sebevraždu častěji než katolíci nebo židé), nezaměstnanost, rasová příslušnost (sebevražednost je vyšší u bělochů), bezdětnost, vysoký životní standard (sebevražednost je všeobecně vyšší v zemích s vyšším ekonomickým standardem), nedostatek sociální integrace (Émile Durkheim jako první pozoroval nepřímý vztah mezi sebevražedností a integrací jedince do sociální skupiny), závažné tělesné onemocnění (25-75 % obětí sebevraždy trpí závažným tělesným onemocněním). K onemocněním se zvýšeným počtem sebevražd patří různé formy rakoviny, epilepsie, roztroušená skleróza, demence a AIDS.“[lxii]

Nejčastějším způsobem dokonané sebevraždy je oběšení, uškrcení či udušení
(60%).[lxiii] V pořadí dalších nejčastějších způsobů realizace sebevraždy dochází v posledních letech ke změnám.

Až do konce 80. let byla druhým nejčastějším způsobem otrava plynem používaným v domácnosti, od počátku 90. let to byla již otrava pevnou nebo kapalnou látkou a také zastřelení. Kolem roku 2000 se zvýšila sebevražednost skokem z výše. Ve struktuře způsobů provedení sebevražd je mezi muži a ženami zřetelný rozdíl. Nejpočetnějším způsobem pro muže i pro ženy je sebevražda oběšením, podíl na celku je však u mužů podstatně větší a to téměř dvě třetiny, zatímco u žen je to méně než polovina. Druhým nejčastějším způsobem je u mužů sebevražda střelnou zbraní a u žen otrava pevnou nebo kapalnou látkou. Dalším početným způsobem je u mužů i u žen sebevražda skokem z výšky, ovšem u žen s podstatně větším podílem na celku.[lxiv]

Při sebevražedném pokusu je nejčastějším způsobem provedení „otrava pevnou nebo tekutou látkou (73 %), na druhém místě je poranění řezným, sečným nebo bodným nástrojem (16 %)“.[lxv]

Závěrem této kapitoly bych ráda napsala, že byť statistiky nemusí být zcela přesné, (o čemž vypovídá i fakt, že se údaje ČSÚ a ÚZIS v počtu sebevrahů mírně liší), máme díky nim velmi blízkou představu tom, jaké množství dokonaných suicidií bylo spácháno, a tím pádem i potvrzení toho, že suicidium je závažným problémem současnosti, který by měl být výrazněji řešen.

 



[i] T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství, Praha: MÚ AVČR 2000, s. 15

[ii] Petr Zvolský a kolektiv, Speciální psychiatrie, Praha: Karolinum UK 2001, s. 189

[iii] ibid., s. 189

[iv] Höschl Cyril (ed.), Psychiatrie, Praha: Tigis 2002, str. 323

[v] Petr Zvolský a kolektiv, Speciální psychiatrie, Praha: Karolinum UK 2001, s, 189

[vi] Petr Zvolský a kolektiv, Obecná psychiatrie, Praha: Karolinum 2001, s. 83 kapitolu napsali F.Faltus a J. Raboch

[vii] Höschl (ed.), 2002, str. 638

[viii] Petr Zvolský a kolektiv, Obecná psychiatrie, Praha 2001, s. 82-83

[ix] Petr Zvolský a kolektiv, Speciální psychiatrie, Praha 2001, s 189-190

[x] T.G. Masaryk, 2000, s. 21 Základní teze Masarykova pojetí je ztráta osobního religia.

[xi] Viktor E. Frankl, Lékařská péče o duši, Brno: Cesta 1995, s. 67

[xii] Bernard Frankel, Rachel Kranzová, O sebevraždách, Praha: LN 1998, s. 17

[xiii] ibid., s. 18

[xiv] ibid., s. 18

[xv] ibid., s. 18

[xvi] ibid., s. 19

[xvii] ibid., s. 23

[xviii] ibid., s. 22

[xix] Eva Dragomirecká, Sebevražda jako jev sociální patologie - hledisko filosofické, sociologické a psychologické, Amireport, 6,28, 1998, s. 28

[xx] Höschl (ed.), 2002, str. 638

[xxi] Höschl (ed.), 2002, str. 434

[xxii] Höschl (ed.), 2002, str. 434

[xxiii] Eva Dragomirecká, 1998, s. 27

[xxiv] Höschl (ed.), 2002, str. 434

[xxv] William James, Druhy náboženské zkušenosti, Praha: Melantrich 1930, s. 116

[xxvi] ibid., s. 116

[xxvii] ibid., s. 118

[xxviii] ibid., s. 119

[xxix] ibid., s. 119

[xxx] ibid., s. 120

[xxxi] ibid., s. 120

[xxxii] ibid., s. 120

[xxxiii] ibid., s. 121

[xxxiv] ibid., s. 122

[xxxv] ibid., s. 122

[xxxvi] Jolana Poláková, Perspektiva naděje, hledání transcedence v postmoderní době, Vyšehrad, Praha 1995, s. 67

[xxxvii] ibid., s. 67

[xxxviii] ibid., s. 67

[xxxix] ibid., s. 67

[xl] ibid., s. 67

[xli] ibid., s. 68

[xlii] ibid., s. 68

[xliii] ibid., s. 68

[xliv] ibid., s. 68

[xlv] ibid., s. 70

[xlvi] Karen Horneyová, Neuróza a lidský růst, Praha: Triton, Pragma 2000, s. 111

[xlvii] ibid., s. 132

[xlviii] ibid., 2000, s. 132

[xlix] Eva Dragomirecká, 1998, s. 27

[l] Kol.: Velký sociologický slovník I, UK Karolinum, Praha 1996, s. 77

[li] Kol.: Velký sociologický slovník II, UK Karolinum, Praha, 1996, s. 974

[lii] http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/o/4012-01-1996_2000-vyvoj_poctu_sebevrazd

[liii] http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/o/4012-01-1996_2000-vyvoj_poctu_sebevrazd

[liv] Höschl (ed.), 2002, str. 638

[lv] ibid., str. 638

[lvi] ibid., str. 638

[lvii] ibid., str. 638

[lviii] ibid., str. 434

[lix] ibid., str. 638

[lx] ibid., str. 638

[lxi] ibid., str. 639

[lxii] ibid., str. 639

[lxiii] ibid., str. 434

[lxiv] http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/o/4012-01-1996_2000-sebevrazdy_dle_zpusobu_provedeni

[lxv] Höschl (ed.), 2002, str. 434

nahoru



Zpátky na Novinky