Šok ve Fort Benningu


Magazín 2000, 11/98

Bylo tisíc tři sta vojáků uneseno mimozemšťany, nebo se stali oběťmi pokusu na lidech? · Osamocený vojín pátrá po pravdě.

Svědkem záhadné a děsivě události se podle svých líčení stal 2. září 1977 John Vasquez, tehdy voják na americké základně Fort Benning ve státě Georgia. Sám Vasquez byl po léta bezvýhradně přesvědčen, že jejich prapor čítající asi třináct set mužů unesli mimozemšťané. Po pozadí šokujících událostí začal pátrat až v roce 1991. Podle Vasqueze jsou jen dvě možnosti: Ve Fort Benningu skutečně přistálo UFO, nebo šlo o testy tajných zbraní, o kterých vojáci nesměli být informováni. Očitý svědek své zážitky vylíčil na konferenci ufologů v americkém Laughlinu.

Stalo se to za večerního nástupu. Shromáždili jsme se v útvaru asi tři­nácti set mužů. V jednu chvíli mě kdosi upozornil na podivný jev na obloze. Podíval jsem se tím směrem a spatřil světlo, které se pomalu pohybovalo. Pomyslel jsem si, že to je družice. Zničehonic se však světlo zastavilo a začalo se vzdalovat. Za chvíli změnilo směr a blížilo se k nám. Pak ale za­zněl povel "Pozor!", takže jsem ten podivný jev ztratil z očí. Když jsem uslyšel "Pohov!", na obloze už nic nebylo. Vzápětí vyšel z budovy kapitán naší jedno­tky Delta, který nás měl seznámit s programem zvláštního několikatýdenního výcviku. Právě když se chystal pronést řeč, zaslechl jsem po­divný syčivý zvuk. Nalevo jsem spatřil inten­zivní jasné světlo. V prvním okamžiku mě na­padlo, že je to džíp nebo nákladní automobil, který pomalu jede k nám. Jenže to světlo bylo příliš jasné a mělo jako by namodralé okraje, takže mi rychle začalo být jasné, že to žádné vozidlo není.

V hlubokém spánku

Někteří z nastoupených mužů se polekali a snažili se uhnout světlům z cesty, jiní, mezi nimi i já, v údivu zůstali na místě a pokoušeli se zjistit, co se vlastně blíží. Chtěl jsem se ze­ptat vojína stojícího blízko mne, jestli neví, co se děje, jenže tomu začala hlava klesat na prsa. Měl přitom zavřené oči a očividně vestoje spal. V tu chvíli jsem i já pocítil, že ztrácím ponětí o prostoru i čase. Když jsem se probral, nemohl jsem se po­hnout. Zoufale jsem se snažil dostat pryč, ale byl jsem jako přikovaný. Kolem mě běželi vo­jáci, kteří se chtěli schovat v budově. Byl mezi nimi i můj přítel Alan. Zavolal jsem na něho, aby mi pomohl. Musel vynaložit veškerou sílu, aby se mnou vůbec pohnul. Na pódiu před útvarem jsme uviděli našeho velitele, kapitána. Také on spal vestoje a nehýbal se. Snažili jsme se ho probudit, ale on ani další se vůbec ne­pohnuli. Alan se ohlédl na světlo a ve tváři se mu ob­jevil k smrti vyděšený výraz. Rozběhli jsme se k nejbližší budově. Najednou jsme uslyšeli volání a spatřili jsme, jak zevnitř vybíhá ser­žant Santini, pronásledovaný jakousi světel­nou koulí. Svítící střela to ale určitě nebyla. Zmizel ve vedlejší budově a my utíkali za ním. Našli jsme ho ležícího, nehýbal se. Vypadal, jako by ho něco dostihlo a porazilo. Pojednou jsme zvenku uslyšeli křik. Při­cházel z místa, kde předtím stály nastoupené jednotky. Někdo zoufale volal: "Maminko!" Napadlo nás, že bychom se měli začít bránit. Než jsme se však stačili dostat ke zbraním, ko­lem se opět rozlila ta podivná záře.

Záhadné hlasy

Celé okolí bylo osvětleno jako za sluneč­ného poledne. Zrak mi padl náhodně na pod­lahu. Tam jsem k svému údivu objevil malého vystrašeného živočicha, který se mě otázal, zda nevím, co se děje. V okamžiku, kdy jsem pře­kvapeně odpověděl, že netuším, jeden z vedle stojících mužů se zeptal, s kým to mluvím. Když jsem jim to vysvětlil, bylo chvíli ticho. Pak se ozval vojín Hackett, původem americký indián: "Nevím, jestli to pochopíš, ale mluvíš se samotnou Přírodou!" Náhle se objevila jednotlivá světla a blížila se k nám. Připadal jsem si jako hypnotizovaný. Pak jsem uslyšel nějaký hlas. Říkal: "Všechno je v pořádku. Neboj se a pojď se mnou." Vy­šel jsem z budovy na travnatý násyp u ná­stupního prostoru. Ta světla zářila přímo proti mně a od nich se ke mně blížila neznámá po­stava. Chtěl jsem si rukou zastínit oči a vtom mě něco jako by uhodilo. Upadl jsem na zem. Pokusil jsem se zavolat na pomoc kamarády, ale pocítil jsem další úder do zad a po něm jsem upadl do bezvědomí. Když jsem přišel k sobě, někdo přikazoval, abych neotvíral oči. Cítil jsem, jak mě něčím přikryli a odnášejí pryč. Znovu a znovu jsem slyšel příkaz neotvírat oči. Pak zazněl ženský hlas. Říkal: "Pamatuješ se?"A já se zeptal: "Na co?" Ale přitom jsem ústy nepronesl jediné slovo. Naše komunikace se odehrávala pouze v mentální rovině.

Obraz planety

Potom následovalo cosi jako tělesná pro­hlídka. Hleděl jsem do zdi, na které byly vy­značeny půlměsíc a klikatá čára. Přívěšek se stejnými znameními nosím dodnes na krku. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem řadu lůžek, na nichž leželi muži. Vedle mě stála dvě stvo­ření, jaká jsem nikdy předtím neviděl. Jedno z nich mi poručilo, abych usnul, a já jsem ho bez problémů poslechl. Další má vzpomínka zaznamenává muže, který mi pořád opakoval, abych se mu díval do očí. Nechtělo se mi, protože mi naháněl strach. Po několikerém naléhání jsem ho nakonec po­slechl. V jeho očích jsem uviděl tři obrazy. Na prvním jsem byl já, jak stojím sám v oceánu, s modrou oblohou nad hlavou. Na druhém byla naše planeta, která se kousek po kousku roz­padala. A třetí byl obraz lidské tváře, nesku­tečně bledé, s očima jako tekutá rtuť.

Hodinky se zastavily

Pak jsme zase jakoby filmovým střihem stáli všichni nastoupení v šiku. Jenže původně jsme s Alanem stáli ve druhé řadě, a teď jsme se ocitli ve čtvrté. Zjistili jsme, že na vymě­něných místech stojí i další vojáci. Připadali jsme si jako opilí. Pak jsme dostali pokyn, aby­chom se vrátili do svých ubikací. Napadlo mě, že jsme ještě neslyšeli kapitánův projev, ale ten už se nekonal, tak jsme se rozešli. Mnozí vojáci se motali, byli jako pod dro­gami. I já jsem ztratil rovnováhu a upadl jsem. Bylo mi hrozně špatně, někteří začali zvracet. Když jsem se dostal do budovy, bylo na mých hodinkách 19.40. Zastavily se. Zjistili jsme, že hodinky se zastavily všem, ale kaž­dému v jinou dobu.

Mezery v kartotéce

Na to, co se ve Fort Benningu odehrálo, se Vasquez začal pozvolna rozpomínat až v roce 1989. A teprve v roce 1991 věděl dost, aby se rozhodl pátrat po pozadí záhady. Obrátil se na kongresmana ze San Diega, aby dal podnět k oficiálnímu vyšetřování. Ten požádal ústřední kartotéku americké ar­mády v St. Louis ve státě Missouri o Johnovy osobní údaje. Dostal odpověď, že žádný do­kument o tom, že by Vasquez někdy sloužil na základně Fort Ben­ning, neexistuje! Udivený Vasquez  tedy zahájil pátrání sám. Napsal řadu dopisů vo­jenským i politickým či­nitelům včetně kanceláře prezidenta a viceprezidenta. Obrátil se i na ministerstvo zdravotnictví, protože při listování starými novinami narazil na článek nazvaný "Epidemie spalniček mezi vo­jáky". Mluvilo se v něm o epi­demii spalniček ve Fort Ben­ningu, která se týkala právě jeho praporu. Na dotaz v armádním zdravotnickém středisku ve Was­hingtonu však dostal odpověď, že o podobné epidemii nemají žádné záznamy!

Podivná nabídka

Tehdy si Vasquez vzpomněl, že právě v roce 1977 se ve Fort Benningu měl zkou­šet takzvaný projekt JAWS, Systém zbraní pro společný útok, a začal po něm pátrat. Na svůj dotaz však dostal z kanceláře Sboru ná­čelníků štábů odpověď, že ve Fort Benningu se žádné testy JAWS neprováděly. Jenže už předtím mu vojenské letectvo potvrdilo, že se takové testy na jeho základně konaly, a poslalo mu kopii příslušného dokumentu! Později se ovšem telefonicky ozval jeden z činitelů vojenského letectva a požádal ho, zda by nemohl dotyčný dokument vrátit. Výmě­nou nabídl Vasquezovi tři sta dokumentů tý­kajících se UFO. Z nabídky nebylo jasné, jak jsou staré a o co v nich jde, ale podle Vasqueze se některé týkaly Roswellu. · Vasquez říká, že mu nejde ani o peníze, ani o slávu. Prohlašuje, že je jen obyčejným vojá­kem, který se pokouší najít pravdu. Ani on za­tím nemůže prokázat, zda popsané události souvisely s UFO, nebo zda se jednalo o ne­bezpečné pokusy uskutečněné na vojácích bez jejich vědomí. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy americká armáda použila své vojáky jako laboratorní králíky. Ať už se ovšem ve Fort Benningu odehrála kterákoli verze, její vý­znam daleko přesahuje důsledky pro 1300 mu­žů 1. praporu 15. pluku. Pravda by měla vyjít najevo. (gwb)

nahoru