Ven z klece


Převzato z diskuse na: www.stampach.cz

Sociální neodarwinismus

Kolem prohlášení několika evropských premiérů a jednoho presidenta na podporu USA byla debata v České televizi. Německý politolog českého původu tam opakoval (pokud jsem správně pochopil), že Spojené státy jsou nejmocnější zemí světa a proto je v českém zájmu s nimi spolupracovat. Český politik oponoval a označil podřizování nejsilnějšímu za sociální neodarwinismus. Upozornil, že tento přístup k politice byl i na mezinárodním veřejném fóru odmítnut. Neodvažuji se být iniciátorem debaty, je-li válka proti Iráku namístě či ne. Jde mi o něco jiného.

Čistě mocenský přístup k politice je starou záležitostí. Donedávna však nikdo netvrdil, že pravdu má ten, kdo má nejúčinnější výzbroj. I dříve bylo nutno někdy couvnout před mocnými a přizpůsobit se jim. Etika svědomí musela někdy ustoupit před etikou odpovědnosti. Dnes a právě dnes v postkomunistickém období převládl v politice "západního" politického bloku materialismus. Vztahy mezi jedinci, sociálními skupinami a státy se vykládají jako vztahy ve smečce a mezi konkurenčními smečkami. Principy, zásady, morálka, ohledy, solidarita se slabými, to vše je podřízeno moci. Vše to je relativní. Kdo by chtěl podřizovat mocenskou vnitřní a zahraniční politiku právu a morálce, je prý "právní purista". Šikovný odborník najde právní odůvodnění, hlavně, že moc se rozhodla jednat. Moc se rozhodla obhájit strategické zájmy, přístup k surovinám, výhodné trhy, levné pracovní síly ap. Vše ostatní je nepodstatné. Ekonomizace a militarizace (a já bych řekl i "zoologizace") politiky je už zcela otevřená. Už to není vynucený ústupek poměrům, nýbrž veřejně vyhlášený program. Jsem rád, že se ještě vyskytnou politici, kteří se nepo...ají před imperiálními nároky a věří svým politickým programům. Skoro by se mi chtělo věřit, že i v našich nevalných poměrech jsou ještě politici ochotní obhajovat ušlechtilé evropské hodnoty a nepodřizují se kovbojským manýrám.

**************************************************************************************************************

Ven z klece?

V poslední době si čím dál tím více uvědomuji, jak jsou lidé vůči sobě lhostejní, bezohlední a někdy i krutí. Projev obyčejné spravedlnosti a poctivosti, neřkuli laskavosti člověka dojme, jakoby to bylo něco nesamozřejmého a mimořádného. Jak se s tím vyrovnat a nemoralizovat? Mlčet, protože se nesluší o tom mluvit? Jistě napřed je třeba se pořádně podívat na sebe a nevidět sebe jako světlého a ty druhé jako temné. A pak: Nechtít především napomínat a trestat, snažit se spíše pomoct. Jenže jedno ani druhé není konečným řešením. Od profylaxe je třeba přejít k vyšetření kořenů. Teď je módní vidět je v lidské živočišnosti. Tedy jinými slovy říkat: Řešení neexistuje, tak to musí být, být nesobecký je protipřirozené. Současným vzdělávacím a osvětovým institucím a médiím se daří šířit vulgární materialismus, který se nepodařilo prosadit komunistické propagandě. Za všechno prý mohou geny, za všechno může prostředí, nebo kombinace obojího. Hlavně, že člověk je produktem mimolidských, přírodních sil. Není za žádnou cenu subjektem. Jeho mysl a srdce, jeho hlava a srdce jsou nepodstatné.

Tuto materialistickou resignaci na řešení nepřijímám. Jisté je, že by vztahy mezi lidmi nemusely být tak špatné. Dívám-li se na to historicky, nepřipadá mi doba před vítězstvím "demokracie a svobody" v Evropě jako temný středověk. Tato doba se s oblibou pomlouvá, ale fakta ukazují, že poslední dvě století po velkých revolucích jsou vcelku (přes dílčí změny k dobrému v detailech) krutější a temnější než předcházející věky. Hořké plody moderní civilizace jako gulagy, nacistické vyhlazovací lágry, hromadné zabíjení civilního obyvatelstva po desetisících všemi bojujícími stranami za II. světové války (zejm. Drážďany, Hirošima, Nagasaki), kambodžská genocida za Rudých Khmérů, pinochetovský teror v Chile, vybíjení Kurdů Iráčany a Turky, etnické čistky na Balkáně za asistence vojenských sil "svobodného světa", to všechno je obžaloba ideologií a praktik vycházejících z vítězného osvícenství. Je tedy třeba se nějak postavit před moderní objev svobodného individua? Je vůbec možné se nějak vrátit ke středověkým poměrům, jak naznačovali významní autoři 20. století Romano Guardini, Nikolaj Berďajev, René Guénon, Julius Evola, Titus Burckhardt, Frithjof Schuon?

Nejsou-li prosté návraty možné, můžeme se jistě aspoň pokusit navázat na linie přetnuté na počátku novověku a jako svobodná individua je rozvíjet dál. To se ovšem zdá ušlechtilé, leč naprosto nerealizovatelné. Jak lidi o tom přesvědčit? Lidé zbavení duchovní zkušenosti předávané v tradici ztratili potřebu spirituality. Krásná slova je nezískají. Vytovřili špatné systémy, které administrativní nebo ekonomickou silou potlačují všechny pokusy o nápravu. Jsme v kleci, z níž není úniku? Myslím, že ne. Lidé se po několika generacích experimentování nabažili moderní civilizace, redukcionistické a mechanistické vědy, znevažování lidské důstojnosti. V duchovní a intelektuální půdě, do níž je zasazena mocná, ale problematická euroatlantická civilizace, klíčí něco nového. Už se to objevuje na povrchu. Radikální nespokojenost začíná být masovým jevem. U nás méně, v kulturně vyspělých evropských zemích a v některých částech Ameriky více. Jeden pokus o obrodu společnosti selhal, protože ještě příliš závisel na osvícenských myšlenkových schématech. Spirituálně-sociální obnova však na sebe nedá čekat. Dramata prvních let 21. století mluví jasnou řečí a lidé se už jen tak snadno nedají umlčet.

nahoru