PROTI ZOBECŇOVÁNÍ A O ZODPOVĚDNOSTI AUTORIT


Převzato od Maria z: www.sweb.cz/tirusabai

Kvalitu lidského života ovlivňují podstatnou měrou mezilidské vztahy. Rozhlédneme-li se kolem sebe, můžeme si všimnout, že jejich vliv bývá pro jedince nezřídka osudový.

Významnou a často neblahou roli však hraje také zobecňování. Mnoho obecných zkušeností pomáhá člověku přežít a orientovat se v tomto světě. Zde je zobecňování nejen na místě, ale přímo nezbytné. Domnívám se však, že nemá co dělat v přístupu člověka k člověku a koneckonců i v přístupu člověka k sobě sama. Zobecňováním bývá často přístup k člověku dokonce znemožněn, protože se člověk jeho vinou ztrácí v abstraktních masách zvaných křesťané, židé, muslimové, běloši, černoši, duchovní, materialisté, národ, lidstvo, atd. A podobně člověk dokáže za některou ze zmíněných mas dovedně ukrýt sám sebe. Před kým? No přece - před sebou samým. A tak se domnívám, že mnoho osobních střetů je důsledkem zobecňování. Z několika vět si člověk o druhém udělá obecný názor a zařadí jej mezi ty špatné a nebo mezi ty dobré, mezi přátele a nebo mezi nepřátele. Ale není možné s někým plně souhlasit a s někým zcela nesouhlasit. Protože nikdo není černý nebo bílý. Někde mezi těmito póly lze nalézt styčné odstíny šedé. A ty se objeví, opustíme-li své obecné závěry o dané osobě. Přestaneme ji vidět zjednodušeně, černobíle. Jinak řečeno, poznáme ji lépe a hlouběji. Vznikne prostor pro to, abychom byli schopni vidět i ty odstíny osobnosti, pro které si budeme toho druhého vážit, mít k němu respekt a úctu. Odstraněním obecného přístupu k člověku by se osobní střety mohly přenést na úroveň střetu názorů, který může být obohacením pro obě strany. Oproštění se od obecného přístupu ke skupině lidí umožní místo skupiny vidět člověka.

A umožní-li oproštění se od obecného přístupu k člověku či skupině poznat lépe ty druhé, pak velmi překvapivé výsledky může přinést oproštění se od obecného přístupu k sobě sama. To znamená oprostit se od příslušnosti k abstraktní mase či skupině a vidět sebe sama jako konkrétního člověka. Jak již bylo výše zmíněno, střety na osobní rovině, které mají málo společného s přínosnou výměnou názorů, souvisejí s osobnostmi jejich účastníků. A tady se pomalu dostáváme k roli a zodpovědnosti autorit. Navzdory výše uvedenému, nezbývá nám, než pohled obecný.

Každý člověk v dané chvíli je jakousi výslednicí svých životních zkušeností. Jeho současný stav je ovlivněn lidmi, se kterými se v životě setkal. A nejvíce člověka ovlivnili lidé, které pro jejich kvality, ať už domnělé nebo skutečné, přijal dobrovolně za autoritu. Zde je třeba říci, že autority se samy o sobě nevyskytují - dokud nejsou někým za autoritu uznány. Stanou se autoritami buď přirozeně, aniž by to bylo jejich cílem, a nebo samy usilují o to stát se autoritou, ať už z pohnutek čistých nebo s úmyslem “vytřískat z toho co se dá”.

Člověk, který usiluje o předání nějakého poselství, musí počítat s tím, že se dříve nebo později autoritou může stát. Nezáleží na tom, jestli pro jednoho člověka nebo pro tisíce. Nelze se tomu ani při nejlepší snaze vyhnout a nelze zavírat oči před zodpovědností, která z tohoto postavení plyne. Vždycky se najdou lidé, kteří jej budou alespoň do jisté míry po jistou dobu napodobovat, aniž by si toho často byli vědomi. Napodobuje-li někdo člověka, který umí pouze podmanivě mluvit, ale nenaplňuje ideály, o kterých hovoří, prakticky ve svém životě, dá se čekat, že dopadne stejně. Naučí se totiž, že k dosažení ideálů - které pro něj představuje zvolená autorita - stačí právě to mluvení. Na druhé straně napodobuje-li někdo člověka, který svoje poselství podporuje odpovídajícím konáním, začne také konat. Začne se sebou odpovídajícím způsobem pracovat, přiblíží se sám sobě a stane se dostatečně silnou osobností, aby pro příště přešel od napodobování ke svému vlastnímu způsobu naplňování podstaty přijatého poselství, aniž by jej přitom jakkoli deformoval. Projevy účastníků diskuse jsou takové, jací jsou sami účastníci. A ti jsou do určité míry obrazem svých autorit. Vstupuje-li tedy někdo na pole, kde se má stát autoritou, musí počítat i se zodpovědností z této role plynoucí. Proto vážené autority, myslíte-li to s ostatními opravdu dobře, važte svoje slova a naplňujte je svým životem. Jste-li právem autoritami, pak musíte vědět, že slova vám mohou autoritu sjednat, ale moudrost vám přineslo až praktické naplnění vašeho poselství. Nevíte-li to, pak je vaše účinkování v roli autority nezodpovědné a motivy vašeho setrvávání na této pozici přinejmenším diskutabilní.

Abychom však nesváděli všechnu vinu pouze na autority veřejně uznávané, mějme na paměti, že každý z nás se může stát v kterémkoliv okamžiku pro někoho autoritou, a to dokonce aniž by si toho byl vědom. A tak nevědomky svými slovy i skutky předáváme svoje malá poselství, v té chvíli přispíváme i my k obrazu světa, ve kterém žijeme. Je důležité být si toho vědom v každém okamžiku, neboť na tom záleží, jaká ta naše poselství budou a jaký bude svět. A ten není takový, jaké je lidstvo. Svět je takový, jaký je - člověk.

7. 9. 2001

nahoru