KAZI, TETA A LIBUŠE

Milan Balabán

 

První století našich dějin jsou i renomovaným dějepiscům neprůhledná. Byly to báje? Nebo dost zapomenutá historie? Co můžeme říci o českých bájích na základě nejstarších psaných pramenů? Výsledná skepse Chaloupeckého a Urbánkova skoro zazdila realistický přístup k nejstarším českým dějinám. Historik se většinou bojí mýtů jako čert kříže. Sám ovšem zaslepen vírou ve fakta (tzv. fakta) si upravuje historii podle svých výchozích hledisek a vkládá do svých sestav řadu pseudomytických prvků. S Krokem, jeho údajnými dcerami Kazi, Tetou a Libuší, a Přemyslem Oráčem si nikdo z učených pánů příliš neporadil.

Příliš (vý)mluvná se nezdála ani nejstarší česká kronika sepsaná kapitulním děkanem Kosmou. O nový přístup se pokusil pokrokový marxista Záviš Kalandra, popravený za bolševické éry tyranskými komunisty, kteří chtěli rozhodovat o samotné pravdě. Kalandrův obrovitý pokus rozplést záhady našich "prvních dějin" (můj výraz - mb) v Českém pohanství (Praha 1947) upřímně a s plnou váhou své autority schválil a podpořil historik Otakar Odložilík (v úvodu ke Kalandrově knize).

Slovutný Pekař a jeho ideoví souběžci viděli v českých pohanských bájích jen výplody obrazotvornosti kronikáře Kosmy. Sošný Palacký se řešení cudně vyhnul: ve starých pověstech jde o "chudá rozpomínání národa našeho z prvního jeho mládí" (Kalandra, s. 13). Kamil Krofta (Dějiny československé, Praha 1946) mluví o českých pověstech. Ale Kalandra se pokusil, užívaje etymologických rozborů a srovnávání s obdobnými jevy u jiných národů, prokázat, že jde o náš český panteon, ne nepodobný řeckému. Neztrácíme, spíše získáváme, zjištěním, že my Češi máme svá božstva. Proč se za to stydět? I hebrejské dějiny mají na počátku řadu mýtů (například mýtus stvořitelský, Kain a Ábel aj.). Křesťanské evropské dějiny vynesly v uctívání (někdy povinné) světce a světice; kteří byli důmyslným, někdy rafinovaným zpracováním božstev nebo božanů (například svatý Jiří - zabíjející draka). Také zakladatel izraelského státu Saul byl povolán vlastně "od pluhu" (1S 9) jako Přemysl Oráč. Doslova od pluhu povolal Prorok Eliáš svého pokračovatele Elíšu (1Kr 19,19nn). Kalandra vycházeje z Kosmovy kroniky postupoval trochu jako S. Daněk v exegezi Starého zákona, který za tzv. biblickou (izraelskou, židovskou) historií odkrýval (prý) původní mytické kontury. Tak dehistorizoval Kalandra údajně historické nebo pověstní osoby a představil je jako osoby mytické, božské. Krok, srovnej Kronos, řecký bůh, syn Uranův a Gaiin, je "božstvo koloběhu životní síly" (Kalandra, s. 287). Krokovy tři dcery jsou naše české bohyně. Nejstarší byla Kazi, jakási odbornice na byliny a zaříkávání. Jméno Kazi souvisí se slovesem kaziti, a to v radikálním smyslu; radikálně kazí jedině smrt. Kazi je božskou vládkyni zkázy (Kalandra, s. 304). Jméno její sestry Teta souvisí s řeckým téthis nebo téthia, to znamená kojná nebo "bába" a odpovídá řecké bohyni Thetis.

Teta (Tetka) je pohanské ženské božstvo, "pod jehož ochranu se dávali živí i mrtví a které uctívali pod jménem, užívaným vůbec k uctivému oslovení žen" (Kalandra, s. 312). Křesťanskou obdobou je svatá Kateřina, v jejímž resortu je také odvracení přírodních (živelných) pohrom. (Kateřina byla uctívána na Tetíně, kde má také svůj kostel). Nejslavnější ze tří božských sester je ovšem Libuše, "nejmladší, ale moudrostí nejstarší" (tak Kosmas, Kalandra, s. 312). Podle Kosmy to byla "hadačka", kterou kmen po (mytické) smrti Krokově ustanovil za "soudce". Kronikářský portrét její mravnosti neharmonuje se scénou, v níž si soudící Libuše vedla jako "rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály". Její jméno je odvozeno od slovanského kmene l'ub - miláček, l'ubice - milenka, srov. něm. Liebe, lat. lubens; libido je smyslná rozkoš; v katolické hagiografii odpovídá Libuše svaté Markétě, právě ona je "ochránkyní mladého osení už při vynášení Smrti na konci zimy" (Kalandra, s. 316). Tři svaté panny jsou snad podnes uctívány v Porýní i jinde a jsou ve všem podstatném totožné s helénskými Hórami". Kalandra pak míní, že "pod slaboučkým křesťanským pozlátkem se v nich skrývají stará pohanská božstva" (Kalandra, s. 319). V případě našeho (českého) pohanství jsou tři Krokovy dcery "božskými reprezentantkami od sebe co nejpřesněji odděleného počátku, středu a konce oné dynamiky ročních koloběhů" (Kalandra, s. 318). Tři sestry neunikly ovšem euhemerizaci. Euhemeros z Messény (340-260 př. Kr.) byl řecký mýtograf; podle tohoto myslitele byli bozi původně velcí vládcové, kteří byli po smrti uctívání za své zásluhy jako bozi. Takzvaný Libušin soud je ve skutečnosti mytické drama. Libušin manžel Přemysl Oráč byl "mytická postava nejstarších českých dějin" (Malá československá encyklopedie V. Academia, Praha 1987). Orání tu znamená kultický obřad, svatou orbu, zajišťující zemědělský a v jistém smyslu i politický zdar roku. Doložitelný i ve Starém zákoně, i když ve starší vrstvě (viz Balabánovy studie: CH-R-Š ve Starém zákoně). Prvním historicky doložitelným Přemyslovcem byl Bořivoj I, knížetem kmene Čechů se stal roku 868. Nemíním nyní podat přehled (i pozdější zotazníkování) Kalandrova díla. Jde mi jen o připomenutí mytických počátků českých dějin.

Na počátku našich dějin je mýtus. V mýtu jde o to základní ve smyslu naturální: o úrodu, chléb, ochranu před nemocí a smrtí. To nelze ani v "reálných" dějinách podceňovat. Pozůstatky starých ritů se zračí (i když dnes jen chabě) například v ritech velikonočních i jiných. Historizací vznikla tzv. dívčí válka (Kalandra, s. 365). Zhistorizovány byly i "starobylé lidové obyčeje dožínek, v nichž se dosud zachoval jejich účelný, magický řád obřadů s Babou a Nevěstou ... " (Kalandra, s. 472). Z času lineárního přeskočil český mýtus do času cyklického, jenž chrání strukturu našich trvalých životních potřeb. Kromě toho nahradila, jak jsem již dříve podotkl, chytrá (katolická) církev mnoho mytických postav světci a světicemi. V neposlední řadě posloužily původně mytické osoby jako národní a osvětově-pedagogická reklama: Libuše věští slávu Prahy. Mytickými událostmi se nechali inspirovat nejen umělci (Smetana aj.), nýbrž i vypravěči "starých pověstí českých" (Jirásek aj.). To mytické, opékané v tvorbě lidové představivosti, umožňovalo dosti širokým vrstvám národa povymknout se z železných chapadel "žité reality" ke "snu nadějí" (můj výraz - mb), byť ve tvaru kýče. Ostatně nejsou, viděno z druhé strany, jakékoli národní dějiny tak trochu kýč? Nejde-li o faktografii (ve smyslu faktomanie), vychází každý historik, natož uznávaný letopisec, z nějakého nefaktologického přesvědčení, jež je někde skoro myticky kolorováno. Nechat ladem mytická vyprávění s jejich ritualitou a magickým aroma - to by bylo nehistorické. I ti historicky důležití badatelé (Masaryk, Pekař aj.) vdechli do svých koncepcí trochu svého ducha a pozabalili je do čehosi zčásti mytického, zčásti kýčovitého. Pardonujeme-li je,je to namístě, neboť na sama fakta dost nevidíme, a nahlédnout za ně, to znamená nadějnost: "nedej zahynouti nám, ni budoucím".

Autor je religionista.
Publikováno v Křesťanské revui 5/2007 (http://www.krestanskarevue.cz)

Články na podobné téma:
Příběh praotce Čecha
Duchovní kultura Slovanů
Praha? Pragaja kupců prajágských
Svantovít a svatý Vít v Jemnici
Peredur (Purandara) a svatý grál
Sv. Martin a Martanda, sv. Ondřej a Indra
Původ slov runy a čert
Mokošin den - svátek matky Země
Ve jmému kříže - pokřesťanštění Čech, nebo...?
Tajemná místa ČR - Tajemství posvátných hor
Posvátné stromy
Blaník a Aes Sidhe
 

nahoru


Zpátky na Novinky