Děti v říši tajemna II.


Magazín 2000
13/98


Rozmlouvání s bohy · Vstup do světa snů a fantazie · Podivná vidění · Žádný strach ze smrti

Jsou děti jenom fantastové a vymýšlejí si, nebo jsou to skuteční kouzelníci, kteří si vlastní svět utvářejí svou představivostí? V minulém čísle jsme se nad dětmi zamýšleli z hlediska jejich nevysvětlitelných představ, přátelství s duchy, kontroverzního vnímání rodičů. Dnes půjdeme dál.

Text psaný 200 let před naším letopočtem praví: "Jenom dítě může rozmlouvat s bohy, neboť je čisté jak ráno a jeho světlo mu všechno odhaluje. Což si ústa nečistá mohou činit nárok na Slovo bohů?" Parafrázujeme-li poselství bible, pokud chceme vstoupit do složitého světa dětské magie, musíme se stát znovu dětmi a získat opětovně ztracenou nevinnost. Telepatickými a prorockými schopnostmi disponují mnohé děti. Veškerý dosavadní výzkum ovšem potvrzuje, že věštecké schopnosti a telepatie se vyskytují u nadaných dětí častěji než u běžné dětské populace. Jejich výjimečnost má ale mnohdy také svůj rub.

  Chlapec Rodney měl při svém nadprůměrném nadání a obrovském hudebním talentu často melancholické krize, v nichž se nezajímal o nic, co ho obklopovalo, a prožíval stavy apatie. Rovněž jeho kamarádka Betty s podobným talentem a schopnostmi propadala trudnomyslnosti, při níž její chování připomínalo spíše dítě retardované než nadané. Lékař navíc zjistil, že dívka trpí lehkou mozkovou disfunkcí, která by se dala odstranit jen operativně. Betty se operaci podrobila, jenže po jejím úspěšném průběhu se zásadně změnila. Ztratila úplně své nadání a stala se z ní "normální" bytost.

Únik do paranormálního světa

Do jaké míry ovlivňují paranormální jevy mládež v období dospívání? Existuje nějaký vztah mezi okultními praktikami a špatnou citovou a sociální přizpůsobivostí? Tyto problémy zkoumal španělský psycholog Eduardo Gracia Ruiz a jeho skupina. Do výzkumu bylo zahrnuto 264 dospívajících (104 dívky a 160 chlapců) ze Zaragozy.

Zájem o různé okultní praktiky projevilo 69 % dotazovaných, ale jenom 40 % je skutečně realizovalo. Některé dívky tvrdily, že tyto různé praktiky zkoušely, přestože v dotaznících se vyjadřovaly spíše pro teorii. Chlapci se vyslovovali převážně pro praxi, ale praktickou činnost měli vyzkoušenou v menší míře než dívky. Z celkového počtu praktikujících komunikovalo 53 % s rodiči a 26 % na sobě po skončení okultních pokusů pocítilo psychické změny. Nejčastějšími zkouškami byly hypnóza, spiritismus a astrální putování. Podle Eduarda Gracii je logické, že bez pomoci lidí, kteří se v tom vyznají, vzniká kromě nervozity, strachu a jiných forem psychických následků "víceméně přechodná citová nerovnováha". Co přimělo tyto dospívající, aby vstoupili do paranormálního světa? Hlavně zvědavost. Podle badatelů je v těchto věkových kategoriích únik do paranormálního světa útočištěm, v němž dokáží uskutečnit své hry a fantazie a porušit jednotvárnost svých životů, které je obvykle velmi málo uspokojují. Dominantní je touha po všem záhadném a neznámém, co je nutí, aby poznali a zkusili jinou, nadčasovější "zábavu". Hledají odpovědi na jisté otázky, na které jim společnost, v níž žijí, odpovědět nedokáže.

Pokusy na vlastních dětech

Průkopník výzkumu v této oblasti, americký psychiatr Berthold Schwarz, shromáždil za více než deset let 1500 případů dětské telepatie. Schwarz se rozhodl studovat spolu se svou ženou Ardiss tento druh komunikace na svých dětech Lise a Erikovi. Jak se záznamy postupně hromadily na papíru, zjišťovali rodiče s rostoucí jistotou, že jejich děti mají výrazné telepatické schopnosti. Obě čtou myšlenky otce a matky tak často, že se to nedá přisuzovat pouhé náhodě. K jednomu z takových případů Berthold Schwarz dokládá: "Chtěl jsem na dopis, jenž měl být okamžitě dodán, napsat slovo PILNÉ, nemohl jsem však najít červenou propisovačku, která obvykle ležela na mém psacím stole. Nakonec mne napadlo, že ji manželka použila pro psaní vánočních pozdravů a nevrátila ji. V tom okamžiku Erik - tehdy tříletý - vstoupil do pracovny se slovy: "Tati, tady máš tu červenou propisku."

Schwarzovy telepatické zkušenosti s dětmi vyprovokovaly jeho přítele a souseda pediatra Bartholomewa A. Ruggieriho z Montclairské nemocnice v New Jersey, aby to zkusil také se svými dětmi a s dětmi svého přítele. Jednoho jarního dne roku 1965 chtěl jeho čtyřletý syn Mark zatelefonovat Erikovi Schwarzovi, kterému bylo tehdy sedm let. Maminka mu to nedovolila, neboť bylo na telefonování příliš brzy, a řekla mu, aby počkal na pozdější dobu. Mark, který nebyl dosud oblečen, začal fňukat: „Já chci zavolat Erikovi.“ Za chvíli někdo zazvonil u dveří. Matka šla otevřít a tam stál úplně oblečený Erik: „Už Mark vstal? Smí si jít se mnou hrát?“ Bylo to poprvé, co Erik přišel pro Marka tak časně.

Kromě zkušeností se svými dětmi a s dětmi Schwarzových publikoval Bartholomew Ruggieri své osobní poznatky z práce s dětmi a dospívajícími postiženými těžkými tělesnými i citovými poruchami. Podle autora docházelo k většině mimořádných situací ve chvílích, kdy byl jejich původce uvolněný a mentálně naprosto bdělý: "Zjistil jsem tento typ komunikace, když jsem dosáhl významného stupně emocionálního vztahu se svými pacienty. Téměř všechny případy se staly spontánně a nečekaně, aniž byly plánovány."

Dětská vidění duchů

V kultuře, jako je naše, kde je smrt stabilně oddělena od každodenní životní reality, není zvykem věnovat pozornost tvrzení některých dětí, že před smrtí viděly bytosti dříve zesnulé. Podobná svědectví jsou však hojnější, než se obvykle domníváme.

Počátkem století se tomuto fenoménu věnoval dublinský lékař a spoluzakladatel Společnosti pro psychický výzkum, první společnosti, která se zabývala parapsychologií, William Barrett. Ve své práci na toto téma přinesl mnoho příkladů, kdy měly děti před smrtí podivná vidění. Někdy to byli duchové rodinných příslušníků, jindy přátel nebo sousedů, kteří jim něco sdělovali.

Ve stejné době, kdy byla běžnou velmi vysoká dětská úmrtnost, uveřejnil psycholog James Hyslop výsledky seriózního a podrobného výzkumu tohoto fenoménu. V průběhu výzkumu objevil knihu rodičů Daisy Drydenové, dívenky, která zemřela v Marysvillu v Kalifornii 9. září 1854. Příčinou úmrtí byl akutní střevní katar, který trval pouhé čtyři dny. Během kritických dní se dívka stala tak jasnozřivou, že podle poznámek matky, která je zapisovala u lůžka umírající, viděla Daisy po svém boku řadu "duchů". Většinou to byli zemřelí příbuzní, ale také přátelé a příbuzní sousedů. Všichni s ní mluvili.

Euforie smrti

Nedávný výzkum švýcarské lékařky Elisabeth Kublerové-Rossové o psychickém světě umírajících dětí dokazuje, že nejde jen o dětské fantazie. Podle případů, které analyzovala, se zdá, že tyto děti připravuje na smrt jakýsi druh zkušenosti. To ji přesvědčilo o existenci onoho světa. „Po léta; co sbírám informace od Kalifornie po Sydney, říkají bílé i černé děti, eskymácké, jihoamerické či libyjské, že je někdo očekává, a mluví o jakési osobě, která je ve smrti předešla, byť to bylo jen o několik okamžiků. Žádné z těchto dětí nebylo předem informováno o smrti uvedených příbuzných či známých. Náhoda? Dodnes mne žádný vědec nedokázal přesvědčit, že je to výsledek nedostatku kyslíku či jiných vědecky zdůvodnitelných příčin."

Ve své práci Děti a smrt rozebírá autorka dětské vnímání v těchto okamžicích a dokazuje, že se jejich mimosmyslové schopnosti v blízkosti smrti nebo její hrozby výrazně zostřují. Cituje mnoho případů dětí, které oznámily svou smrt, aniž existoval zjevný důvod pro jejich domněnku, že mají zemřít, a na rozdíl od dospělých projevovaly nesmírnou sílu a bohatství ducha.

Nejvíc na autorku zapůsobil případ, kdy se jistá holčička ráno vzbudila ve stavu extrémní euforie a vzrušení. Po celou dobu nezavřela pusu a mluvila o krásách, které viděla v ráji, a říkala mamince, že ji bude z nebe hlídat. Několik hodin nato byla zavražděna. Jiný zajímavý případ jasnovidectví se týká osmileté dívenky, která se náhodou během cesty letadlem uhodila do hlavy. Když ji rodiče dopravili do nemocnice, bylo již příliš pozdě a holčička za dvacet minut zemřela. Až později si uvědomili, že dívka předem tušila, že zemře. Důkazem je dopis, který napsala a za letu odevzdala své sestře.

Podle doktorky Kublerové-Rossové je pro nás velmi znepokojivé, že se děti smrti nebojí a téměř ji vítají. Těžko uvěřit, jaká dramata se odehrávají v pestrobarevné dětské psychice. Zdá se, že z hlediska duševních procesů bude pro nás, dospělé, svět dětí ještě dlouho těžko proniknutelným tajemstvím.

Podle zahraničních materiálů (jil)

nahoru