Průvodce po záhadných místech České republiky


Jeskyně Smrti a Bezedná propast


Převzato od autora Otomara Dvořáka

,,Zvrchu té hory jest veliká jáma -- hrozno do ní hleděti -- jako propast či radše peklo nějaké, chřtán strašný, smrdutý a žravý, do kteréžto před časy lidé na smrt odsouzení metáni bývali. V té propasti na dně jest louže neb voda stojatá, k níž jak zvěř či jiná hovada přijdou, hned se potopí a zhynou."

Dvorní lékař Tomáš Jordán z Klausenburku roku 1580


Baziliščí dech

Moravskou bránou od pradávna vedly cesty, spojující jih a sever Evropy, procházeli tudy lovci mamutů i kupecké karavany na jantarové stezce. Asi 2 km na jih od Hranic na Moravě míjela stará stezka tajemné, obávané a přesto lidskou zvědavost vábící místo. Vysoké skalnaté srázy zde svíraly řeku Bečvu, z jejíhož dna se na několika místech s hlasitým klokotem valily bubliny. Staré záznamy mluví o různých tajemných puklinách a jeskyňkách, v nichž ,,dýchá bazilišek" a nad nimiž jsou na skalních stěnách nakreslena varovná znamení umrlčích lebek, o poustevníkovi, který dokázal znamením kříže zkrotit podzemní démony a přežít v místech, kde hříšník byl beznadějně ztracen, a dokonce o sklepu pivovaru v nedalekých Teplicích, do kterého nečekaně pronikl démon a začal tam škrtit nic netušící pivovarské pacholky, takže se jen taktak vyvlekli položiví ven. V levém srázu říčního údolí, pod osadou Zbrašov, byl ještě v roce 1921 kamenolom Jindřicha a Čeňka Chromých. Bratři si v zimě všimli, jak z mezer mezi sutí proudí velmi teplý vzduch, odvalili balvany a nalezeným komínem se spustili do hlubin. Objevili úžasný labyrint chodeb, vysokých síní a dómů. A měli neuvěřitelné štěstí, že se ven vrátili živí. Ostatně Čeněk Chromý zde po pár letech, přes veškerou opatrnost, našel smrt. Navzdory neustále hrozícímu nebezpečí se však podařilo ,,jeskyně Smrti" zpřístupnit veřejnosti. Jde o evropský unikát, jenž má obdobu jen na málo místech (jedním z nich je např. pověstná Psí jeskyně v Itálii). O co tu jde? Teplá minerální voda, statisíce let stará kyselka, vystupuje z velkých hloubek podél tektonických zlomů, rozpouští vápenec, modeluje bizarní prostory a vytváří nové usazeniny aragonitu a onyxu. Na dně minerálních jezírek vznikly světově ojedinělé ,,gejzírové stalagmity", jakési malé vodní sopky. Několik posledních je zde dodnes ,,v provozu" na místě zvaném Křtitelnice. Ovšem veškerá ta třpytivá krása podzemí je střežena opravdu záludným a krutým netvorem. Pověsti o baziliškovi nijak nepřeháněly. Přitom jeho podstata je zcela jednoduchá: Minerální vody uvolňují trhlinami do jeskynního systému oxid uhličitý. Protože je těžší vzduchu, vytváří v prohlubních chodeb neviditelná, velmi nebezpečná plynová jezera. V místě zvaném jeskyně Smrti jeho koncentrace dosahuje téměř 100 procent! Když si uvědomíme, že pro člověka je maximální bezpečné množství tohoto plynu v ovzduší 1 procento, je jasné, že z této zóny nevyjde nikdo živý, pokud není vybaven kyslíkovým dýchacím přístrojem. Do jeskyně Smrti se turisté samozřejmě nevodí, mohou tam jen nahlédnout. Vypadá úplně stejně jako místo, kde právě stojíte. Je to mrazivý pocit, když si uvědomíte, že by stačilo udělat pár kroků a zhroutíte se mrtví. A být to před pár stoletími, pak by vaši přátelé, stojící kousek za vámi, jenom zděšeně zírali, jak vás cosi neviditelného rdousí a sráží k zemi. Z takových zážitků mohly vznikat mýty a báje... Dříve turisty vodívali na okraj plynových jezer, aby si mohli alespoň ,,čichnout". Později to bylo zakázáno jako příliš hazardní. Hladina plynu je totiž proměnlivá, stoupá a klesá. Dnes jsou v jeskynním systému instalovány citlivé měřicí přístroje a podle jejich údajů se zkracuje nebo prodlužuje trasa prohlídky. Jsou místa, kde lze normálně projít, ale zemřeli byste, kdybyste si lehli na zem. Právě z tohoto důvodu získala svůj název ona italská Psí jeskyně. Když se v ní pastýři schovali před deštěm, jejich psi se udusili. Hladina plynu totiž lidem sahala po kolena.

Brána pekel

Ovšem skutečnou přírodní záhadu světového významu najdete na druhém, pravém břehu Bečvy, nad železniční stanicí Teplice nad Bečvou. Na náhorní lesnaté planině zde můžete z vyhlídkové plošiny nahlédnout do onoho pověstného ,,pekelného chřtánu". Říká se mu docela obyčejně Propast nebo Hranická propast. Není tak rozlehlá jako Macocha, přesto však nepostrádá určitou monumentalitu. Její mohutný kráter tvoří tři svislé skalní stěny, uzavírající na čtvrté straně strmý suťový svah. Po něm se dá sestoupit až k hladině jezírka, které je v hloubce 69 m (turistům je však sestup z bezpečnostních důvodů zakázán). Toto jezírko, tvořené převážně minerální kyselkou, nepřestává vzrušovat speleology. Je neméně tajemné než legendární jezero Loch Ness; jeho tajemství lze snad srovnávat s pověstnými oceánskými příkopy nebo s povrchem Marsu. I do jeho vod vypouštějí mezinárodní expedice dálkově řízené sondy a krůček za krůčkem postupují -- do neznáma... Ale začněme od začátku, tedy od hladiny. Rekordy jednotlivých hloubkových potápěčů začínají rokem 1963, kdy J. Pogoda sestoupil jezírkem do hloubky 47 m. Objevil zde jakousi odbočku; jde o puklinovou zatopenou chodbu, na jejímž konci se nachází ,,rotunda", izolovaná jeskyně. Šachta Propasti však spadá dál po tektonických zlomech a puklinách, napřed šikmo, poté svisle, člení se a vede pořád níž a níž... Prvního československého rekordu bylo dosaženo v roce 1981, kdy dvojice potápěčů Benýšek a Travěnec s použitím speciální dýchací směsi trimix pronikla do hloubky 110 m. Nejhlouběji se zatím dostal Polák Krzystof Starnawski, který v roce 2000 stanul na ,,kótě" 181 m pod vodní hladinu. Ani v této hloubce však nedosáhl dna propasti! Protože ponory blížící se k předělu dvou set metrů jsou již na hranici lidských možností, musela člověka zastoupit technika. V roce 1995 přišel českým jeskyňářům na pomoc belgický sponzor Carl von Basele, který zorganizoval dosud nevídanou expedici. Při ní do vod Propasti spustili speciální miniaturní dálkově ovládanou ponorku, vybavenou reflektory, televizní kamerou, sonarem a navigačními přístroji. S povrchem byla spojena kabelem, jímž na obří monitor přenášela nejen obraz, ale do paměti počítače ukládala i všechny navigační údaje, potřebné pro následnou rekonstrukci průběhu Propasti. Přístroj během dvoudenního výzkumu sestoupil 204,6 m pod vodní hladinu. Zastavil se až na okraji malé plošiny, odkud jeho kamera nahlížela do pokračující hlubiny, kde se světlo silného reflektoru po mnoha desítkách metrů ztrácelo v temnotách. V dalším postupu bránila změť napadaných a mezi stěnami šachty vzpříčených kmenů a větví. Dokonce byl jednu chvíli drahý přístroj v ohrožení, že se z toho labyrintu nevymotá a výzkumníci o něj přijdou. Po chvíli napětí se ho přece jen podařilo uvolnit a dostat zpátky na povrch. Kde Propast končí? Má vůbec nějaké dno? Odborníci usuzují, že může klesat do hloubek kolem 700 metrů, ale ani to nemusí být konec -- dá se předpokládat, že ještě hlouběji pokračují drobnější pukliny, větvící se jako síť kořenů. Hydrogenouhličitanová kyselka, vystupující podél hlubinných zlomů, unáší mikroskopické uzavřeniny plynů, pocházejících až ze zemského pláště. Tyto agresivní vody rozrušují horninu odspodu směrem k povrchu a občasným zřícením uvolněných skalních bloků se propast neustále rozšiřuje. Spodek šachty může být proto zavalen obřími balvany a sutí. Vybavují se mi obrazy z fantastických románů o cestě do středu Země. Co je tam úplně dole? Zdá se, že další obrovský oceán, starý stamilióny let, jehož přílivy a odlivy, řízené Měsícem, se pohybují skrze póry a kanálky skal. I nitro pevnin je nasáklé vodou jako houba -- jsme vodní planeta. Ostatně zdá se, že voda je ve vesmíru jedním z nejzákladnějších prvků, ovšem jen výjimečně se vyskytuje v tekutém stavu. Je součástí ohnivých plynů hvězd a v podobě ledových balvanů - komet - se řítí vesmírem, aby roznášela zárodky života... Vida, kam až jsme se dostali od jedné propasti na severní Moravě. Hranická propast ovšem k takovým ,,kosmickým" úvahám inspiruje -- je skutečně bránou k nejhlubším tajemstvím hlubin, hranicí, do níž můžeme nahlédnout, ale kterou (alespoň zatím) nedokážeme přestoupit, stejně jako onu neviditelnou hranici plynného jezera v jeskyni Smrti. Hranice na Moravě... Nezní to symbolicky?

Použitá literatura; Kol. autorů: Podzemí v Čechách, na Moravě, ve Slezsku.

nahoru