Kamenná záhada na Kysúci

 

 

 

napsal Miloš Jesenský, přeložil Vladimír Mátl

 

Cesta za jednou ze světových záhad ležících na Kysúci vedla mimo turistické trasy a byla již od samého začátku spojená s velkými problémy. První výprava v létě 1996, na které mě provázel pracovník Lesní správy a můj dlouholetý přítel Milan Tomášek, přinesla pouze těžko skrývané zklamání. Za místem, které jsme hledali, jsme se vydali jen s minimálními informacemi. V odporném mrholení jsme se téměř celý den trmáceli v náročném kamenitém terénu pod korunami vysokých smrků. 0rientační smysl, na který jsme jako rodilí Kysučané spoléhali, však zklamal. Jako by hory nechtěly vydat svoje tajemství. A tak jsme v pozdních odpoledních hodinách rezignovali. Stalo se tak ve vlhkém lese s pokroucenými kořeny bizarních stromů, uprostřed výparů, které se v chuchvalcích zvedaly z promáčené půdy a hnijícího dřeva, v Bohem zapomenutém koutě na hranicích Slovenska a České republiky...

 

Na neslavný konec této první cesty jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy se začátkem října tohoto roku přede mnou vynořil za zatáčkou lesní cesty obrovský amfiteátr s balvany rozstřílenými tak jako v každém jiném lomu. Mezi nimi se však nacházelo něco, co ve světě téměř nemá obdoby: dokonale pravidelné koule různých rozměrů, z nichž ta největší vypadala, jako by se už už měla dát do pohybu dolů strmým svahem, a oblé negativní formy ve skalních stěnách okolo. Ve chvíli, kdy kola našeho auta zaskřípala na okraji jazyka kamenné suti a my pohodlně vystoupili, jsem se mohl zasmát trápení Erika von Dánikena, který tak namáhavě hledal tajemné kamenné koule v deltě řeky Diquisy v Kostarice, což popisuje v knize Zpátky ke hvězdám:

 

"Brodil jsem se bahnem řeky a našel celá seskupení koulí ve zvláštním, nesrozumitelném členění, ve kterém však bylo zřetelné záměrné uspořádání..."

 

Když jsem si však vzpomněl na trampoty našich prvních výprav, pocit veselosti mě v té chvili zcela opustil.

 

Návrat do historie

 

Zhruba před půlstoletím byly současně ve třech osadách severokysúcké obce Klokočov (Kornica, Klin a Hlavice) objeveny geologické artefakty, kterým dali místní lidé název "kamenná jablka", protože svým oblým tvarem zmíněné ovoce připomínaly. Šlo o pískovcové koule s průměrem od 0,2 metru do 3 metrů, které se nacházely v otevřených kamenolomech v blízkosti osad z vrstev tzv. ciežkovkého pískovce. Dvě z těchto prapodivných koulí z kornického kamenolomu dopravili budovatelé cesty č. 484 na rozcestí v Klokočově zřejmě v roce 1928, kde při okraji komunikace odpočívají dodnes. Další koule potom putovala do zahrady jistého klokočovského občana.

 

Od počátku třicátých let došlo ke zničení obrovského počtu těchto unikátních kamenných koulí. Několik exemplářů místní obyvatelé za pomoci dynamitu odstřelili v korytě potoka Predmieranka, když bránily volnému průtoku vody, neboť hrozilo nebezpečí záplav, které těžce postihují tento kraj.

 

V osadě Klin však dodnes zůstaly tři koule, které se do potoka skutálely z kamenolomu v bezprostředním sousedství. Další artefakty se nacházejí na severozápadním svahu návrší "Na skale", kde vyčnívá ze skalní stěny koule s průměrem asi 80 centimetrů, a jsou tu i skalní negativy.

 

Naše v pořadí druhá výprava na podzim roku 1996, kdy jsme zkoumali místní geologické zvláštnosti, byla vcelku úspěšná. Klokočov, do něhož se dostanete slušnou cestou, je obec, která se - jak je na Kysúci obvyklé - skládá z většího počtu osad. Po detailním průzkumu výše zmíněných útvarů jsme jednu z tajemných koulí uviděli dokonce před místním pohostinstvím a fragmenty koulí v potoce Predmieranka, těsně nad mostem vedoucím k restauraci, kde jsme regenerovali své síly před dalším pochodem. Krátce nato jsme se vydali opět do osady Hlavice-U Flintov, kde ani ne sto metrů nalevo od cesty začíná nevýrazný hřeben, zprava porostlý smrky a zleva listnatými stromy.

 

Postupujeme úzkou vrcholovou stezkou, jež je občas hustě zarostlá pichlavými keři, až na místo, kde pokračuje úsek, který jako by byl vyložen pískovcovými deskami. Po namáhavé chůzi se celí utrmácení ocitáme na místě známém jako Klokočské skalie. Vpravo před námi je strmá stěna padající do hloubky téměř deseti metrů. U posledního odkryvu, který tvoří hrubozrnný pískovec, scházíme z hřebene a uprostřed nacházíme kouli s průměrem 80 centimetrů, částečně zasazenou do flyšového pískovce, a tři kulovité negativy, v nichž byly původně uloženy koule velikosti fotbalového míče.

 

Na základě informací místních lidí byly v této oblasti - v lese nad osadou Klokočov-Kornica, na louce Kopčisko v Rakovej-Korcháni - zmapovány další artefakty. I když se nacházejí v tomtéž stratigrafickém horizontu, vždy se od sebe něčím liší - tvarem, velikostí, zrnitostí horniny nebo charakterem odkryvu. Prvenství však patří jednoznačně útvarům, objeveným v lomu Vyšné Megoňky, jen několik desítek metrů od česko-slovenské hranice.

 

Největši kamenné koule jsou na Kysúci!

 

Cesta k nim nebyla nikterak složitá. 4. října, krátce před polednem, nasedám do auta. Řídí můj bratr Michal, který se už těší na náročné horské terény, zbytek skupiny tvoří inženýr Dušan Tomášek, fotograf, a jeho na mých badatelských cestách neodmyslitelný bratr Milan. Po rychlé jízdě jsme nad Čadcou odbočili směrem na Podzávoz a pokračovali do Megoňky. Po pravé straně jsme nechali odbočku vedoucí k hraničnímu přechodu a potom už nic nestálo v cestě na Vyšné Megoňky. Události, na rozdíl od auta se řvoucím motorem, se valily přímo samospádem. Minuli jsme otáčku poslední autobusové linky na tomto konci světa a o necelé tři minury později jsme stáli uprostřed kamenolomu, ktetý je viditelný už od posledního domu v osadě.

 

Obraz, který se nám naskytl, na nás zapůsobil velkolepým dojmem, navzdory tomu, že jsme měli zkušenosti z dříve navštívených lokalit. Ihned jsme se rozběhli k největší kouli o průměru víc než tři metry, která byla poznamenána erozí a zřejmě i dynamitem v době, kdy byl lom v provozu. Nicméně se jedná o největší kamennou kouli nejen na Slovensku, ale zřejmě i v celosvětovém měřítku. Po krkolomném výstupu na její vrchol jsme se sice ocitli v pozici, v jaké jsem kdysi viděl klauna při jedné návštěvě cirkusu, ale nakonec se nám podařilo přebalancovat až k oblouku další koule, ze tří čtvrtin zaražené do země, hned nalevo od giganta, na kterém jsme stáli. Další kamenné koule a nespočetné více či méně celistvé úlomky se zaobleným povrchem nás uvedly v úžas. Vypadá to tak, jako bychom narazili na sklad kulečníkových koulí bohů, přičemž obliny vyčnívající z kamenných stěn nasvědčují tomu, že zásoba pro další hry není dosud vyčerpána...

 

Registrujeme i kulovité negativy, ze kterých se kdysi musely uvolnit koule dosahující průměru neuvěřitelných pěti metrů. Můj bratr dostává do rukou pásmo a škrábe se k jednomu z nich, těsně pod vzdáleným převisem. Mně se zatím třesou kolena, s výškami jsem totiž nikdy nebyl kamarád.

 

Dušana, který si začíná rozbalovat stativ a aparát, necháváme na místě a v trojici procházíme obloukem nad kamenolomem skrz březový háj k jehličnatému lesu. Zde čekají další a další koule, jejichž zachovalost a forma nás přivádí do pravého objevitelského nadšení. Odhrabáváme hlínu a kamení, vytrháváme a sekáme porost okolo zaoblených kamenných tvarů, které vystupují stále zřetelněji. Jeden z polovičních negativů, vysoký asi 50 centimetrů, je jakoby vysekaný s neuvěřitelnou přesností.

 

Ukazuje se, že v lomu není ani zdaleka soustředěn největší počet objektů. Některé z nich nacházíme až za hraničními patníky v Moravsko-slezských Beskydech - takže fotografujeme, měříme a popisujeme i "za čárou", kam se některé koule "přikutálely" ze slovenských Javorníků. Celková bilance měření je však potěšující - docházíme k závěru, že největší kamenné koule jsou skutečně na Slovensku.

 

Útok na světově prvenství

 

Protože tyto pozoruhodné objevy na Kysúci nevešly ve světě (ostatně ani na Slovensku) ve známost, není divu, že se za podobnými objekty Erich von Dániken trmácel až do Jižní Ameriky. V Kostarice je prozkoumal nejen v bujné vegetaci pralesů, ale i v městech před veřejnými budovami a v zahradách místních občanů.

 

Kostarické koule jsou ze žuly, přičemž největší známá má průměr 2,5 metru. V Klokočově je však exemplář minimálně o půl metru větší, a proto se zdá, že je jen otázkou času, kdy přijde Kostarika o prvenství v nejsenzačnějším nálezu tohoto druhu. "Kostarické koule budeme muset zařadit k nevyřešeným megalitickým záhadám tohoto světa," uzavřela k ničemu nevedoucí diskuse americká archeoložka Doris Stoneová. Protože ve světě nebyly objeveny negativy těchto kulovitých objektů, máme právo se domnívat, že alespoň část rozluštění tohoto rébusu leží na území severního Slovenska.

 

A jak se na kamenný superproblém dívají domácí? Zatímco v Jižní Americe místní obyvatelé značnou část kamenných koulí rozbili v mylném přesvědčení, že se v nich skrývají poklady, lidé z kysúckých kopanic "své" kamenné koule považují za jakési zkamenělé plody obrovských pravěkých rostlin. Ať už zní toto vysvětlení jakkoli kuriózně, koule na Kysúci to v mnoha případech zachránilo před zničením.

 

Závěr cesty se neobešel bez dobrodružného finále, do nějž však nepočítám příjezd policejní hlídky - ta totiž naší činnosti věnovala minimální pozornost. Dániken, který prolézal kostarické pralesy a močály, si celkem oprávněně stěžoval na obrovské ohavné pavouky, tkající svoje sítč na stezkách. Nám zpáteční cestu překřížil houf vesnických psů, z nichž ten nejmenší se z nepochopitelných důvodů neustále vrhal pod kola naší škodovky. A tak se stalo, že jsme odjížděli za doprovodu psího štěkotu a vytí, pohyby nohou mého bratra na pedálech připomínaly hru virtuóza na varhanním koncertě a za námi se ztrácel kamenolom s tajemnými koulemi, představujícími špičku "megaliticke hitparády"...

 

nahoru