Noemova archa a Gilgamešův návrat


Otomar Dvořák


Byla Noemova archa z kamene?

 

 Zpráva ČTK z dubna roku 2002: Bavorští geofyzici Helmut Becker a Jórg Fassbinder pomocí cesiových magnetometrů zaměřili přesný půdorys legendárního města Uruku (na území dnešního Iráku). Hluboko pod troskami staveb z pozdějších dob a pod nánosy zeminy se skrývají dlážděné ulice, základy mohutných hradeb z pálených cihel, paláců, chrámů a především hustá síť vodních kanálů, které zřejmě sloužily k dopravě a vytvářely z pradávného města cosi na způsob Benátek. Město Uruk je archeologickými vykopávkami postupně odhalováno již od roku 1912, ale poprvé se podařilo zpracovat jeho komplexní plán. Vědci pomocí svých přístrojů vytýčili i průběh bývalého řečiště, uprostřed kterého byl zbudován umělý ostrov s jakousi stavbou - snad hrobkou.

 Všechny nově zjištěné údaje až překvapivě přesně odpovídají popisům ze starosumerského eposu o králi Gilgamešovi, který žil asi 2600 let před naším letopočtem.

 

Města bohů

 Gilgamešův příběh začíná a končí popisem monumentálních hradeb města Uruku. Základy k nim prý položilo sedm mytických mudrců a jejich stavbě zasvětil mocný král Gilgameš většinu svého života. Vyrostly z jeho nezměrné vůle, i když k jejich stavbě musel občany města přimět terorem. Urucké hradby, táhnoucí se v délce 10 km a vyztužené osmi sty polokruhovitými věžemi, se staly divem světa, velkolepým pomníkem panovníka a oslavou bohů. Kdykoliv se Gilgameš někomu představuje, neopomene zdůraznit, že je králem hrazeného Uruku. Také bohové, uctívaní v tomto městě, jsou nazýváni pány hradeb. Dr. Veronika Tydlitátová ve své stati Hradby a město píše:

 ,,Hradby jsou zvláštním způsobem, který již dnes zcela nechápeme, důležitější než samo město, jež mají chránit. Cítíme, že jejich význam nemůžeme vysvětlit pouze strategickým zájmem, ani poukazem na megalomanii dávných despotů; hradby, věže a brány mají svůj metafyzický význam. Například v Jerichu, zatím nejstarším známém městě světa, vsazovali kolem roku 6000 př. Kr. obyvatelé do městských hradeb lebky svých předků. Deset nalezených lebek udivuje tím, že jsou na nich sádrou dovedně domodelované rysy obličejů a v očních důlcích vsazeny mušličky caury. Tyto lebky zřejmě posilovaly ochrannou funkci hradeb, ale také z hradeb - a tím celého města - vytvářely posvátnou hrobku předků, prostor nadčasového domova.  Město, takto obkroužené siločarami ochranné moci duchů nebylo možné s lehkým srdcem opustit, bylo sídlem definitivním, konečným domovem..." 

 V této souvislosti je zajímavý starý keltský mýtus, zpracovaný Robertem Holdstockem v románu Les mytág. Vypráví o dívce jménem Swithorlan, která sestoupila do brodu a proměnila se v nášlapný kámen, aby umožnila slavnému vůdci Partholasovi přejít na druhou stranu řeky. Jemu se krásný bílý kámen zalíbil, vzal ho s sebou, neboť jeho rodné hradiště bylo kamenné a v severní zdi zela díra. ,,A tak se toho dne součástí hradiště stala Swithorlan, zasazená do otvoru, aby zastavila zimní větry."

 Jde zřejmě o symbolický příběh oběti; zvířata i lidé byli často zazdíváni do základů staveb, aby se stali jejich duchovními strážci. Hradba je totiž chápána jako předěl dvou světů, nepřekročitelná hranice. Ten, kdo jakýmkoliv způsobem překonává hradbu, prochází proměnou na hranici života a smrti. Násilné překročení hradeb - a to i symbolických - se nemilosrdně trestá. Vzpomeňme na pověst o Romulovi a Removi, zakladatelích města Říma. Remus překročil posvátnou brázdu, vyoranou na obvodu budoucího města, a musel proto být zabit rukou vlastního bratra Romula. Všechny pravěké svatyně byly z okolního prostoru vyděleny příkopem a náspem, někdy též dřevěnou ohradou nebo kamenným valem. Dovnitř se smělo vstoupit pouze bránou, určeným vchodem. Průchod střežili strážci - ať už reální nebo symboličtí - a podmínkou vpuštění bylo podrobení se určitému rituálu.

 Je zajímavé, že v bibli se mluví o městských branách jako místech důležitých jednání a zasedání soudu. V přeneseném smyslu se pak průchod bránou stal symbolem iniciace a zkoušky. Jsou brány ráje, nebeské brány a brány pekelné...

 Vraťme se však k městu. Hradby vymezují jeho tvar; viděno z nadhledu, z nebe, stává se město symbolickým obrazem, předmětem. Například u starých Inků se taková města jevila jako kuguár, had, ryba, pták či želva. Ztotožnění obrysů města s určitou věcí či bytostí mělo blahodárné, ale někdy i osudné následky. Mnohem častější je však přísně geometrický půdorys měst, symbol univerzálního kosmického řádu.

 Typická je z tohoto hlediska biblická vize Nového Jeruzaléma. Je popsán jako čtverec hradeb o straně dlouhé dvanáct tisíc honů, dokonce i výška zdí je stejná, takže jde vlastně o zářící krychli ze zlata a drahých kamenů. Těch kamenů je dvanáct: jaspis, chalcedon, smaragd, sardonyx, karneol, chryzolit, beryl, topas, chrysopras, hyacint a ametyst. Jsou rozloženy po trojicích pod jednotlivými hradbami Nebeského Jeruzaléma. Dovnitř vede dvanáct bran, které jsou uspořádány tak, že se do každé ze čtyř světových stran otvírají tři brány střežené anděly s plamenným mečem. Číslo tři představuje nebeskou sféru, číslo čtyři pozemskou, to znamená, že vize Nebeského Jeruzaléma je syntézou nebes a země.

 Je příznačné, že na počátku stvoření stojí Eden, zahrada Ráje, vlastně posvátný háj, místo ideální přírody. Člověk se však svým myšlením vydělil z přírody, přestal být zvířetem a proto byl vyhnán z jejího mateřského lůna. Podle Apokalypsy nečeká člověka na konci času návrat do tohoto Ráje zvířat a rostlin - Eden už je navěky ztracen. Vývoj směřuje k vyšší syntéze. Pro spravedlivé je připraven vstup do ideálního nebeského města, do racionální geometrické struktury, do jakéhosi matematického labyrintu, skoro bych řekl do virtuální reality gigantického počítače, v němž probíhají řídicí procesy kosmických zákonů.

 

Dobytí ráje?

 Starý urucký epos ukazuje na jedné straně člověka-poloboha Gilgameše, budujícího posvátné město s bezcitnou, racionální vůlí - a proti němu staví člověka-polozvíře, divého muže Enkidua, který nahý a zarostlý srstí běhá se stády gazel a řídí se jenom emocemi a pudy. Ti dva se musí zákonitě střetnout v nemilosrdném souboji (Enkidu je lstivě vlákán do města jako vůdce vzpoury proti Gilgamešově tyranii), aby vzápětí pochopili, že jsou rubem a lícem téže mince a že teprve jejich těsná spolupráce může přinést dobro všem. Až potud je vše jasné a pro psychoanalytiky je to přímo učebnicová ukázka, že člověk nemá potlačovat animální, živočišnou složku své bytosti, své Temné já, svůj Stín. Teprve ve spojení s Enkiduem se Gilgameš stává chápavějším pro lidské slabosti, city a lásku. Stává se více člověkem a méně bohem.

 Gilgameš posílen podporou divého muže se rozhodne vykonat hrdinský čin; zabít obludného Chumbabu, strážce Cedrové hory a zdroj všeho zla. Zaštiťují se mocí slunečního boha Šamaše a putují spolu k té vzdálené hoře. Cedrová hora je vlastně posvátný háj obklopený plotem a hustě porostlý staletými, mohutnými cedry. Podle popisu, zachyceného v náznacích na hliněných tabulkách, šlo o velmi krásné místo, ušlechtilý les, ze kterého prýští prameny řek, sídlo pradávných bohů. Enkidu sem zná cestu; všechna zvířata sem znají cestu. Cedrová hora je patrně oním biblickým Edenem.

 Gilgameš a Enkidu se hodlají s Rájem vypořádat jednou provždy: zabijí hlídače u brány a Enkidu rozrazí dřevěná vrata. V tu chvíli ochabne jeho ruka. Provedl něco, co neměl, porušil pradávné tabu. Sedne na něj úzkost, i když ještě netuší, jak dalekosáhlé to bude mít následky.

 Hrdinové bloudí temným cedrovým lesem, který je plný křížících se cestiček a marně hledají netvora Chumbabu. Les je labyrintem a netvor je obdobou Minotaura, a snad i bájné Medusy (neboť má býčí rohy a hady ve vlasech). Přivolají ho provokačním činem - skácením posvátného cedru - protože tajemný Chumbaba je především ochranným duchem stromů. Pak obludu zabijí a její hlavu nabodnutou na kopí odnesou triumfálně do města Uruku.

 Vítězství racionálního slunečního řádu vyvolá hněv starých bohů, kteří sídlili na Cedrové hoře. Ti na město Uruk pošlou příšerného Nebeského býka (vlastně souhvězdí Taurus). Býk jediným zafuněním rozmetá domy a zahubí sto mužů. Že by šlo o symbol ničivé vichřice, tornáda? Hrdinové si však i s touto obludou poradí, zabijí ji, zmocní se jejího srdce a předloží ho slunečnímu bohu Šamašovi.

 Nejvyšší z bohů, Enlil, žádá za takovou opovážlivost trest. Ten, kdo se první dotkl brány posvátného háje, musí zemřít. A to je Enkidu. Neblahé tušení ho nezklamalo.

 Enkidu onemocní a zemře. Nad jeho tělem pocítí Gilgameš poprvé zoufalství a úzkost z neodvratné smrti. Opustí své hrazené město Uruk a vydá se do pustin na konci světa, aby se setkal s Uta-napištimem, jediným člověkem, kterému bohové darovali nesmrtelnost, a zeptal se ho na tajemství života.

 

Brána jinam

 Uta-napištim je hrdinou mýtu o Potopě světa. Podobnost jeho příběhu s osudem biblického Noe vyvolala v době, kdy vědci vyluštili první klínopisné tabulky eposu, nalezené v Ninive, velké vzrušení. Jasný důkaz, že nejstarší biblické legendy mají sumerské a babylónské předlohy, způsobil mnoha ortodoxním židům a křesťanům doslova šok.

 Dnes nás však zajímá cosi mnohem záhadnějšího: kde vlastně Gilgameš svého dávného předka Uta-napištima hledal? Napřed po dlouhé bludné pouti dorazil k pohoří Mašu (to jméno znamená Dvě hory), ležícím na samém okraji světa. ,,Dva lidé-štíři střeží bránu těch hor, střeží tam denně sluneční východ a západ..." Již připomínaná Veronika Tydlitátová v knize Gilgameš spojuje představu této brány se souhvězdím Štíra, které v těch dobách označovalo místo, kde ekliptika (dráha Slunce) protíná světový rovník při podzimní rovnodennosti. Zdvojenou horu Mašu musíme hledat tedy spíš na nebi než v nějakém vzdáleném pohoří; byla to podzimní sluneční brána protilehlá jarní bráně mezi rohy souhvězdí Býka.

 Gilgameš se již poučil neblahými zkušenostmi; nevyzývá nebeské Štíry k boji, ale pokorně se jim pokloní a přednese svou prosbu. Následuje vstupní rituál, iniciační výslech, varování - a otevření ,,brány zásvětních krajů".

 Stezka vede hustou tmou, z níž šlehá severní vítr a doléhá úzkost. Teprve po dvanácti dvouhodinách prošel Gilgameš nocí a vstoupil do nádherné, oslnivě zářící zahrady, která leží na mořském břehu.

 Že by další Ráj? Kolik jich vlastně bylo? Ne, tahle zahrada není rájem zvířat: její rostlinstvo je nerostného původu, větve, listy a plody jsou tvořeny z drahokamů. Uprostřed zahrady sedí pod Stromem poznání nymfa Siduri, božská šenkýřka, která mísí podsvětní vody a vylévá jejich sílu ke kořenům světa. Snaží se Gilgameše odradit od jeho úmyslu, ale hrdina naléhá: ,,Bohyně, jaká je cesta k Uta-napištimu? Jaký je její znak? Pověz, udej mi znak!"

 Nymfa mu odpoví: ,,Jak chceš, Gilgameši, přejít to moře? Přijdeš-li k vodám smrti, co budeš činit? Je tu však Uršanabi, Uta-napištimův lodník, tam u těch kvádrů tesaných z kamene..."

 Tyto kvádry jsou nejzáhadnějším prvkem eposu. Dosud žádnému z vykladačů se nepodařilo vysvětlit, co vlastně znamenají. Někteří míní, že šlo o nějaké kamenné modly, amulety, chránící před zhoubnou silou smrtících vod. Ale poslechněme si, co epos praví dále: ,,Jakmile Gilgameš uslyšel ta slova, uchopil sekyru, vklouzl do lesa, sestoupil ke kvádrům, vrhl se mezi ně. Loď stojí u břehu, nikdo ji nehlídá. Volá lodníka, volá ho marně, nepřichází nikdo. I pojme ho zlost a rozbije kvádry..."

 To ovšem neměl dělat. Když konečně Uršanabi přijde, kárá ho: ,,Tvé ruce, Gilgameši, zmařily převoz! Tys roztříštil kvádry, jež mi byly mostem přes tichou vodu smrti; teď nepřejdeme přes ni..."

 Kde vlastně byly ty kvádry? Naložené na lodi? Nebo sestavené na břehu? Šlo o nějaké silové pole? Maně se mi vkrádá představa menhirů, vztyčených kamenů, pravěkých kamenných řad... Kolik bylo kvádrů? Sto dvacet?

 To číslo jsem si nevymyslel. Vzápětí totiž důmyslný lodník najde řešení. Pošle Gilgameše do lesa narubat sto dvacet štíhlých kmenů, dlouhých šedesát loktů. Tyhle kmeny naloží na loď a vyplují. Když se dostanou k vodám smrti, přikáže lodník, aby Gilgameš vzal jednu tyč, zarazil ji do vody a odstrčil loď. Tyč však musí nechat na místě, už ji nemůže - a nesmí vytáhnout. Bere další tyč, odpíchne loď... A další tyč. Až jich spotřebuje všech sto dvacet (desetkrát dvanáct - symbolické číslo). Musí přitom dbát, aby mu voda smrti nepotřísnila ruku.

 Zřejmě jde o převoz přes podsvětní řeku a lodník Uršanabi je jakýmsi sumerským Charónem. Práce s tyčemi je celkem jasná - ale záhadou zůstává, jak mohly fungovat kamenné kvádry, dokud je Gilgameš tak hloupě nerozbil.

 Sám sumerský Noe nám dává podivnou nápovědu. Přečtěme si další úryvek, v němž vidí poutníky připlouvat ke svému ostrovu:

 Uta-napištim vyhlíží do dálky, hovoří se svým srdcem, radí se s vlastním nitrem: ,,Cože jsou rozbity kamenné kvádry lodi a lodí kdos pluje, kdo nemá k tomu práva?"

 Tento úryvek jako by naznačoval, že sama loď byla sestavena z kamenných kvádrů... Loď z kamene? Co je to za nesmysl?

 

Podivná krychle

 ,,Asé lechá tévat acé-gofer". Tuto větu pronesl Hospodin ke spravedlivému Noemovi. Je to proslulá výzva k postavení archy, doslova znamená ,,udělej si truhlu ze dřeva gofer". Když pomineme záhadný původ dřeva gofer (nikdo dodnes neví z jakého stromu vlastně pocházelo - pokud to vůbec bylo dřevo!), je zajímavé, že Bůh nemluví o lodi, ale o truhle. To je logické, řeknete si, loď musela být i shora, podobně jako truhla, uzavřena před vodním přívalem. Vždyť i slovo archa - schránka - vlastně znamená něco podobného. Proslulá archa úmluvy měla zcela zjevně podobu zdobené truhly, určené pro přechovávání posvátných předmětů (ponechme teď stranou její funkci elektrického akumulátoru).

  Noemova archa byla tedy také schránkou, ale schránkou jiného typu, určenou pro přestup z jedné sféry života do jiné. Byla plavidlem mezi různými světy, neoddělenými od sebe vzdáleností, ale časem. Třípatrový kvádr (podsvětí - země - nebe) o rozměrech 150 x 25 x 15 metrů byl vlastně jakousi svatyní.

 Ovšem proti arše sumerského hrdiny Uta-napištiho to byla celkem nepatrná krabička. Když dávný nesmrtelný hrdina vypráví Gilgamešovi historii Potopy, na níž se usnesli bohové v městě Šurippaku (sumerští bohové bydleli totiž ve městech mezi lidmi, chrámy byly jejich paláci), popisuje i stavbu své gigantické lodi.

 Rozměry napovídají, že je to loď prazvláštní, loď-neloď, jakási krychle. Měla sedm pater. V eposu se říká: ,,Nechť stejná je šířka i délka její."  Ta šířka a délka - a také výška - činily úctyhodných 70 metrů. Z hlediska stability při plavbě na rozbouřené vodě je tak vysoký objekt zcela nesmyslný a vlastně nebezpečný; židovští redaktoři Starého zákona si to zřejmě uvědomovali, a proto se snažili více přiblížit reálnému tvaru lodi.  

 Dr. Tydlitátová k tomu ve své knize dodává: ,,V pozadí je astrologické schéma: jednotlivá patra znázorňují 5 planet + měsíc + slunce na vrcholu. Loď byla tedy symbolem celého kosmu: byl to malý kosmos určený k přežití uvnitř velkého kosmu, jehož zemská část měla propadnout zkáze. Vnitřek stavby byl v horizontální rovině rozdělen na 9 částí. Devítka byla posvátným číslem Sumeřanů. Jde o údaj časový i prostorový: znamená spásně potřebné načasování záměru, který má vyústit v záchranu, a právě tak spásné prostorové rozmístění."

 Ve vztahu k devítce mě ještě napadá další zajímavá souvislost: Nezrodí se snad za devět měsíců od početí nový člověk?

 Na sumerském Noemovi je navíc pozoruhodné to, že kosmickou krychli pro něj obětavě staví ,,všechen lid", dokonce i ženy a děti. Uta-napištim všechny živí, denně poráží býky a ovce, olej a sezamové pivo teče proudem, ,,víno pijí jako vodu z řeky". Do nitra krychle je dopraveno úžasné množství zlata a vzácných předmětů, naloděno bylo živé sémě, dostala se sem zvířata a rostliny, jeho manželka, služebnictvo a dokonce všichni řemeslníci. Lidé věří, že včasné dokončení stavby přinese městu Šurippaku nebývalý blahobyt. Lhůtu vstupu na loď určil sám Šamaš - sluneční božstvo a garant spravedlnosti.

 Konečně byl Uta-napištim se svými průvodci, zvířaty a předměty zapečetěn ve své krychli. Co bylo dál? Přežil strašlivou Potopu, byl přívalem zahnán na vrchol hory Nisiru, kde se mu dostalo od shromážděných bohů odpuštění a byl uveden mezi nesmrtelné. Od těch dob přebývá v ,,daleké dáli u ústí všech proudů".

 Nenapadá vás něco? Představte si, jak všichni obyvatelé města budují monumentální hrobku pro svého vládce, jak jeho nabalzamované tělo obloží vzácnými předměty, obětovanými zvířaty a rituálně zabitými služebníky. I manželka musí následovat zemřelého chotě do podsvětí. Tomu by odpovídala i velkolepá pohřební hostina pro všechny zúčastněné při zapečetění hrobky... A je tu ještě jedna možnost. V očekávání konce světa je vážený muž vyslán k bohům, aby prosil za svůj lid - čili obětován a pohřben se vší pompou v malém modelu vesmíru.

 Zdá se vám to přehnané? Úzkost z pádu do předzačáteční Nicoty ovládala všechna starověká náboženství. Jako jediná jistota se jevilo každoroční opakování. Proto o každém novém roku začínalo všechno jakoby znovu, od stvoření světa. Tím se symbolicky zamezilo hromadění negativních jevů; chaos posledních dnů roku byl smeten ,,potopou", starý král ,,odplul" přes podsvětní řeku k bohům a nový mladý král stoupal po stupních na vrchol spásné hory - umělé hory zikkuratu, aby tam ve chvíli slunovratu slavil božskou soulož s Hvězdnou pannou a založil na zemi nové pokolení lidí, zvířat a rostlin. Frazer v knize Zlatá ratolest říká: ,,V dávných dobách ztráceli babylonští králové na konci ročního panování nejen korunu, ale i život"  Později se od tohoto zvyku upustilo a byl prováděn jen symbolicky. Ale v případě mimořádného ohrožení záplavami, neúrodou a zhoubnými epidemiemi se k němu mohla sumerská města vrátit.

 Jméno Uta-napištim znamená Nalezl jsem svůj život a Noach (Noe) se dá přeložit jako Odpočinutí. Kde nalezli život a odpočinutí? Za vodami smrti, kam je převezla kamenná loď, vlastně hrobka. Je zřejmé, že Gilgameš při hledání nesmrtelnosti putoval za svým předkem Uta-napištim do říše mrtvých, do hlubin podsvětí, kde tento hrdina dávné potopy získal díky mimořádnému způsobu dobrovolně podstoupené smrti výjimečné postavení.

 

Gilgamešův návrat

 Zajímavá je pasáž, kdy Gilgameš v Plavcově domě usne a spí smrtelným spánkem sedm dní a nocí. Pak je probuzen, rituálně očištěn v koupeli a poslán domů. Lze to pochopit jako součást mystérií, kdy zasvěcovaní adepti (či léčení nemocní) odcházeli spát do podzemních krypt chrámů, do hrobek a pyramid, aby zemřeli a byli znovu vzkříšeni, čili odpoutali na čas své astrální tělo od jeho hmotné schránky, setkali se s bohy a pochopili zákony věčnosti. Gilgameš dostane na rozloučenou od Uta-napištima skryté slovo. Toto slovo-tajemství se týká rostliny života. Je to rostlina nebezpečná, plná trnů jako růže - a navíc roste na dně hlubokého moře. Ale Gilgameš necouvne před ničím: přiváže si k nohám těžké kameny, nechá se jimi stáhnout ke dnu, utrhne pichlavou rostlinu, přeřízne provazy a je vymrštěn k hladině.

 Může teď tajemnou podmořskou růži sníst... Nesmrtelnost má na dosah! Ale on zaváhá - uvědomí si, že by si ji zasloužili okusit všichni lidé z města Uruku. A tak se s bájnou rostlinou vrací. Je zvláštní, jak symbol růže jako květu znovuzrození prochází napříč civilizacemi. Co je vlastně Šípková Růženka z naší známé pohádky? Princezna - či spíše vegetační bohyně - spící věčným spánkem pod ochranou trnitého keře života.

 Jenže na Gilgameše čeká poslední pokoření. Vzácnou rostlinu ukryl ve studni, ale ze studně, přiváben její vůní, vylezl had a zhltl ji. Vše je ztraceno! Gilgameš je zdrcen; jeho cesta byla marná! Had zde vystupuje v přesně opačné úloze, než v biblickém příběhu o Adamovi a Evě.

 Gilgameš nakonec nachází jedinou jistotu v pevných hradbách svého města Uruku. Město je věčným symbolem trvání - ne jednotliví lidé! A tak se urucký král vrací tam, kde začal; kruh se uzavírá. Ale hrdina je jiný než byl na začátku, zmoudřel a protrpěl se k hlubokému poznání smyslu života.

 Němečtí badatelé objevili před několika měsíci v troskách města Uruku původní koryto řeky Eufratu a v něm umělý ostrov se základy velké krychlové stavby. Je to snad ona Uta-napištimova kamenná archa, podsvětní loď, která vzdorovala vlnám potopy? Těžko říct. Každopádně by tato hrobka měla být podle dochovaných popisů místem posledního odpočinku legendárního polobožského krále Gilgameše.

Otomar Dvořák


 

nahoru