O léčení na dálku

Oldřich Janeček

Ukázka z knihy nakladatelství GEMMA89:

J O S E F  P R O U Z A
Ž i v o t  a  d í l o  l é č i t e l e

Léčení na dálku znamená duševní soustředění a léčení myšlenkou. Lidská myšlenka musí tedy v sobě mít energii, kterou je léčitel schopen vysílat na libovolnou vzdálenost a působit jí na člověka, kterého bud' zná, nebo má jeho fotografii, případně nějaké jiné předměty, jež léčené osobě patřily, např. dopis.

Pan Josef Prouza z Batňovic si ověřil a vyzkoušel léčitelskou sílu myšlenky v kritickém okamžiku života své rodiny. Jako špeditér jezdil s autem prodávat textilní výrobky okolních továren do Budapešti a Vídně. Jednou se vrátil domů a manželka mu se slzami v očích oznamovala, že všechny tři děti onemocněly záškrtem a jsou v nemocnici v Náchodě. Pan Prouza jel ihned do Náchoda (vzdáleného asi 22 km od Batňovic). Tam mu primář řekl, že jeho dva chlapce zachrání, ale stav nejmladší dcerušky je beznadějný. Pan Prouza se vrátil domů. Nespal do rána a celou dobu vysílal své myšlenky a modlitby na pomoc nemocnému dítěti. Ráno mu do telefonu řekl náchodský primář: "Stal se zázrak, kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych tomu. Vaše holčička je mimo nebezpečí, uzdravila se." Tu noc se pan Prouza zapřísahal a učinil slib, že když se Zdenička uzdraví, bude do smrti zadarmo léčit nemocné lidi.

Všimněte si, že v této osudové životní zkoušce učinil budoucí léčitel dvojí zkušenost. Nejen tu, že lidská vůle a lidská myšlenka mají obrovskou léčivou sílu. To ostatně věděl z činnosti Břetislava Kafky z Červeného Kostelce, kterého dobře znal. Rozpoznal současně, že lidskou myšlenku lze zmnohonásobit, když ji spojíme s duchovními silami bytostí, které jsou nad člověkem a mohou člověku pomáhat. Soustředění, meditace a modlitba jsou cestou k tomuto spojení. Tyto dvě životní zkušenosti od té doby provázejí J. Prouzu celý život. Vyjadřuje je slovy, že on sám neléčí, nýbrž je jen prostředníkem vyšších a účinnějších sil, bez nichž by léčit nemohl.

Časem jsem se dozvěděl, že pan Prouza léčí také na dálku. Když pacienta neznal, potřeboval k tomu fotografii. Měl u sebe malou kartotéku lidí, které léčil na dálku. Určoval čas na společné soustředění, ponejvíce večerní, když je klid. Čas vybíral podle rytmu tatev. Rakovinu léčil v čase, když působila akaša. Součástí léčení byla krátká modlitba, jíž léčení zahajoval. Průběhem léčení byl kromě jiného veden myšlenkou, kterou vyjadřoval větou: "Ne, Pane, má, ale Tvá vůle se staň při uzdravení našeho bratra, pana A. B. ..." Nejenom říkal, nýbrž vnitřně cítil a věděl, že on je jen prostředníkem vyšších duchovních sil, které uzdravují. On usměrňoval tyto energie k pacientovi. Protože rytmus každé tatvy trvá 24 minuty, délka soustředění a léčení se omezovala na 20 minut. Jelikož věděl, že je možné zesilovat účinek léčení, když se dva (případně tři) léčitelé spojí, přibíral si proto někdy na pomoc spolupracovníka. Tím ho ovšem také zasvěcoval do způsobu léčení.

Měl jsem štěstí, že jednoho dne požádal pan Prouza mne, abych mu při léčení na dálku pomáhal. Tvrdíval potom, že se mnou se mu nejlépe spolupracovalo. Nechtěl jsem tomu věřit. Pokud totiž jde o soustředění, v tom jsem se dokázal vycvičit. Ovšem nebyl jsem jasnovidný, tj. neviděl jsem pacienty duchovním zrakem (jen jsem je někdy pociťoval, silněji nebo slaběji), neměl jsem vlastně žádnou "zpětnou vazbu", abych mohl "vidět" účinek. Zajisté se i takové schopnosti dají časem vypěstovat - dostal jsem rovněž literaturu (například Rudolfa Steinera, O poznávání vyšších světů - v roce 1993 vyšla tato kniha česky v nakladatelství Baltazar). Také jsem na sobě pracoval, ovšem daleko více mě zaujalo bohatství poznatků, které jsem mohl získat zprostředkovaně od duchovědných pracovníků anthroposofického zaměření. Chtěl bych se však alespoň zmínit o dvou případech léčení pana Prouzy, když jsem měl to štěstí s ním spolupracovat.

Začátkem léta 1978 jsem se dozvěděl od přítele dr. Rostislava Rajchla (historika a astronoma), že dr. Jiří Mrázek je ve Vinohradské nemocnici - má rakovinu. Vyoperovali mu tlusté střevo. Prý je ještě naděje. Dr. Mrázek byl známý jako televizní komentátor z té doby, kdy se začala rozvíjet kosmonautika. Byl zaměstnán v Geofyzikálním ústavu ČSAV, zabýval se astronomií a byl výborný matematik. Osobně jsem se s ním seznámil prostřednictvím dr. Rajchla, když jsem sháněl nejnovější astronomickou literaturu. Pan Mrázek měl tenkrát novou německou publikaci "Děti vesmíru", chtěl ji překládat, ale momentálně neměl čas, a tak přesto, že mě do té doby neznal, ochotně mi nabídl, abych si ji vypůjčil. Když jsem tedy slyšel o jeho onemocnění, zajel jsem k panu Prouzovi a předběžně jsme se dohodli na léčení na dálku. Zašel jsem potom k panu Mrázkovi do nemocnice. On po prvním zaváhání souhlasil, když jsem ho ujistil, že nejde o žádnou černou magii a že pan Prouza je také přesvědčený křesťan. Dr. Mrázek byl hluboce věřící člověk. Jeho paní mi dala fotografii, kterou jsem poslal panu Prouzovi se smluvenými dny a hodinami soustředění. Připojil jsem se k léčení. Dr. Mrázek ve stanovenou dobu spolupracoval. Soustřeďovali jsme se v době akaši, čtyřikrát nebo pětkrát, vždycky po dvou nebo třech dnech. Já osobně jsem v době léčení měl dobrý pocit. Tatva akaša je tatvou smrti, říká pan Prouza. Avšak při zhoubných nádorech a jiných těžkých onemocněních používal k vyléčení právě vibrací této tatvy. Pana Mrázka léčili současně chemickými léky z USA.

Když jsem byl u něho v nemocnici poprvé, obracel už svou mysl k druhému světu. Říkal, že se již ani své astronomii a vědě nebude věnovat, i kdyby se uzdravil. Že jsou pro člověka důležitější věci, jimiž by se měl zabývat. Při svém prvním či druhém soustředění vypravoval (dodatečně), že cítil chvění, úplnou zimnici. Jeho stav se potom zlepšil. Když ho propustili z nemocnice, odjel ve svém voze, s nímž tam původně přijel na prohlídku. Přes léto byl na chatě. Chodíval na procházky a pracoval - vědecky. Nedalo mu to. Podařilo se mu dokončit rukopis, který psal pro nakladatelství Naše vojsko. Nazýval se Kde začíná Budoucnost (vyšel posmrtně začátkem roku 1980).

Na podzim jsem se náhle dozvěděl, že je opět v nemocnici. Sjednal jsem s panem Prouzou a s paní Mrázkovou druhé kolo léčení. Ale už když jsem léčení dojednával (po jednání s panem Prouzou), sdělil mi syn pana Mrázka, že otcův stav je kritický, že má halucinace. Přesto paní Mrázková souhlasila s léčením, poznala, že manželovi v létě prospělo. Jakým způsobem to projednala s manželem, nevím. Sám už jsem se do nemocnice nedostal.

Uvádím dále záznam z poznámek pana Prouzy, jaké on měl pocity; zapisoval si je do kalendáříku. Byl tenkrát na rekreaci v Luhačovicích.

Dne 5. 11. 1978: Navázání spojení trvalo 21 minut. (Pozn. O. J..: To znamená, že pan Mrázek buď usnul a spal na začátku soustředění, nebo nebyl zcela při smyslech. Mluvil jsem po druhém soustředění s pani Mrázkovou. Říkala, že byla v nemocnici na návštěvě a že manžel dostal opět chuť k jídlu, snědl nějaké pečivo, které mu upekla a přinesla. Předtím ho už vyživovali jen uměle.)

Dne 8. 11. 1978: Spojení navázáno, ale pocit neuspokojivý. Dne 12. 11. 1978: Spojení navázáno. Ale čekám velkou krizi. Dne 15. 11. 1978: Řekl jsem manželce: Pan dr. Mrázek už není mezi živými. Byl jsem hluboko v záhrobí. (Pozn. O. J.: Dne 11. prosince 1978, když mi to pan Prouza vyprávěl a ukazoval napsané, doplnil ještě: „Je to nepříjemný pocit. Mozek vám funguje, ale cítíte, že nejste pánem svých sil. Musel jsem se štípat do tváře a tahat za uši, abych se z toho dostal.“)

Neděle, dne 19. 11. 1978: V kostele v Zálesí (po návratu z Luhačovic). Blahý pocit. Už mu je dobře, zbavil se všeho utrpení.

Pan doktor Mrázek zemřel v noci ze 14. na 15. listopad 1978. Pan Prouza se o tom dozvěděl až z mého dopisu, a já sám jsem ještě 15. listopadu o smrti dr. Mrázka nic nevěděl...

Druhý příběh s léčením na dálku se odehrál o rok později. Někdy počátkem září roku 1979 onemocněli rodiče jedné mé známé. Otec se už z nemocnice nevrátil. Matka zcela ochrnula, manželovu smrt jí ani nemohli oznámit. Ochrnulo celé tělo, ruce i nohy, takže jí museli i jídlo podávat do úst. Lékaři říkali, že nemoc je beznadějná, že není pomoci. Když jsem se to dozvěděl, vyprávěl jsem jejich dceři Janě Neumanové o léčení pana Prouzy, také na dálku. Vysvětlil jsem jí postup i zásady. Ona se toho hned chytila, protože z určitých dřívějších příznaků usoudila, že rovněž ona má patrně v sobě nějaké léčitelské síly. A že se dáme do léčení hned, bez pana Prouzy. Upozornila mě však, že její matka na takovéto způsoby léčení absolutně nevěří. Byla celý život tak přírodovědecko-materialisticky zaměřena, že podobné léčení považovala za pověru a šarlatánství. Rozhodli jsme se tedy, že ji budeme léčit bez jejího vědomí, protože když nebyla naděje na její spolupráci, mohlo být její subjektivní přesvědčení velkou brzdou léčení. Ve smluvené dny a hodiny jsme se soustřeďovali a Jana navíc ještě posilovala účinnost návštěvami v nemocnici. Matka začala nejprve pohybovat rukama, potom už sama jedla, nakonec ochrnutí pominulo. Z nemocníce ji propustili a známí, kteří o její nemoci věděli, to považovali za zázrak. (Zemřela asi po sedmi letech normální smrtí stářím, celou dobu chodila již normálně, ochrnutí se nevrátilo.)

Brzy po tomto léčení chtěla Jana osobně poznat léčitele, který pracuje takovýmito metodami. Zavezl jsem ji k panu Prouzovi. Podíval se na ni, vzal jí za ruku a řekl: "Paní, vy máte v sobě tolik energie, že byste mě přeprala." Jana Neumanová měla opravdu v sobě dar léčitelských duchovních a duševních sil. Asi za půl roku však emigrovala do Vídně. V roce 1977 podepsala Chartu a "střežili" ji tak důkladně, že se už překladatelskou činností nemohla uživit. V dalších letech však několikrát probíhalo mezi Batňovicemi, Vídní a Prahou smluvené léčení na dálku, ať už šlo o pacienta u nás nebo ve Vídni. Měl jsem zájem na tom, aby se Jana učila léčit a rozvíjela tak hřivnu, kterou v sobě nesla. Ale život jiného člověka je silnější a každý si hledá svou cestu. Ještě než Jana odjela, říkal pan Prouza: "Vy se ještě vrátíte." Nevěděli jsme tehdy, že to bude trvat deset let...

Pan Prouza jako léčitel si od mládí bedlivě všímal přírodních rytmů a cyklů, do nichž je člověk na zemi i v nebi zapojen. (Viz jeho Hodiny šťastného člověka - pojednávající o tatvách a léčení.) Jednou v rozhovoru poznamenal: "Hledám tajemství. Chtěl bych najít mezičlánek toho, co vědci neznají. Je to asi 4 - 5 prvků. Mystická cesta za nimi, jak ji dnes doporučuje jóga, je možná pro člověka, který nemá rodinu a je materiálně zabezpečen. Pro normální smrtelníky to u nás v Evropě není možné."

Zde bych chtěl připomenout, že děda pana Prouzy, pan E. Brejtr, mu spiritistickým prostředníkem (tj. mediální cestou) ještě po smrti vzkazoval, že chce-li ve svém duševním a duchovním vývoji postoupit dále, musí opustit spiritismus a kráčet dál cestou mystickou. Pan Prouza si v této době často na svého děda vzpomínal - vždyť měl u sebe jeho kroniky (děda byl písmák ze Slatiny nad Úpou). A chápal, že ho děda nevybízel k tomu, aby se stal středověkým křesťanským mystikem, ale k tomu, aby vstoupil na vyšší duchovní cestu. On po ní skutečně chtěl jít a šel. Ovšem v rámci podmínek a rytmu středoevropského a vlastního života.

Pozn.: Tatvy jsou dvouhodinový rytmus o pěti fázích. První fáze se nazývá akaša, druhá vaja, třetí tedžas, čtvrtá prithivi, pátá apas. Každý z těchto rytmů trvá 24 minuty a celý cyklus začíná vždy při východu Slunce a opakuje se po dvou hodinách celých 24 hodin. Každá tatva působí jinak na různé orgány. '

GEMMA 8/94

nahoru