TAJEMNÁ MÍSTA ČR: Tajemství posvátných hor


Převzato od autora Otomara Dvořáka
1.5. 2002

Každý ví, že hora Říp je legendárním symbolem našeho národa, možná si ještě vzpomene na Blaník, odkud vyjedou rytíři, až bude zemi nejhůř... Málokdo si však uvědomuje, že každý kraj, každá oblast má svoji centrální horu, že tyto magické dominanty tvoří smysluplnou síť, jejíž funkci můžeme dnes už jen odhadovat...

Zkusme si například odpovědět na otázku, proč kaplička na vrcholu Řípu je zasvěcena svatému Jiří? O tom není v pověstech ani zmínka. Za mlčením lze tušit záměr křesťanských ideologů (s proslulým dějepiscem Kosmou v čele) vymazat z paměti národa vzpomínky na původní kulty. Někde se jim to podařilo více a někde méně. Na Řípu byli dost úspěšní. Za postavou světce, který se na takovém místě vyskytuje, však tušíme atributy původního božstva. V lidové víře vlastně světec převzal funkce původního boha. Jiří (z řeckého slova geórgos) znamená rolník, ten, kdo obdělává půdu. Symbol zabití draka vyjadřuje zkrocení přírodních sil, vítězství nad negativními vlivy, překonání zimy a smrti, nastolení vlády dostatku a blahobytu.

Praotec Čech říká na vrcholu této hory: "Vidím zemi oplývající mlékem a medem!" Sám název Říp (rip, ripo) spojuje v sobě mnoho významů. Je to starobylý výraz pro oblý kopec, pro oblinu vůbec, v přeneseném významu i pro ženský prs. Prs dávající mléko. Ano, tahle hora je prsem Matky země, do jejíhož lůna Oráč ponořuje radlici a vpouští semeno. Pověst o mýtickém Oráči s párem plemenných býků, který se spojuje s duší Země, symbolizovanou bílou klisnou, najdeme ve zdeformované podobě v rodové přemyslovské pověsti. A samo slovo Čech je zřejmě původní výraz pro oráče (dodnes používáme sloveso "čechrat" ve smyslu "kypřit"). Říp, tyčící se nad úrodnou nížinou Polabí, nejstarším zemědělsky využívaným územím u nás, byl tedy kultovním místem oráčů, zemědělců, kteří sem každoročně přinášeli oběť, daň ze své úrody božstvu, jehož jméno se nám nezachovalo.

Jméno boha však najdeme v názvu jiné hory, která se vytratila z obecného povědomí, ačkoliv bývala ještě do 11. století místem tuhého zápasu s úporně přežívajícím původním kultem. Je to Velíz, hora boha Velese, ochránce stád a pastýřů. Najdeme ji asi čtyřicet kilometrů západně od Prahy, v jižní části křivoklátských lesů.

Postupujeme-li Křivoklátskem a Zbirožskou pahorkatinou dále na západ, dostaneme se do zajímavé oblasti, sahající vlastně až k Plzni, jejíž vliv se však objevuje v celém povodí Mže.

Jejím duchovním centrem je příkrý vrch Radeč (hlavní svatyně kultu byla patrně později přenesena do Radyně u Plzně). O zde uctívaném bohu Radovi (také Rodovi nebo Rodenovi) se zachovalo množství velice pozoruhodných údajů, které jsou ovšem pouhými zlomky dřívější souvislé mytologie. Je popisován jako podivný skřet s oslíma ušima, kozí bradkou a velkými křivými zuby, který usilovně vozí kolečko plné kolomazi (v celé oblasti se kolečko lidově nazývá radvanec). Zabil prý svých šest manželek, jejichž bílé přízraky věší za mlhy na lesnatých svazích Radče prádlo. Jeho symbolem je kruh a také šestilistá růže. Na jeho počest se pekli koláče radovance, mazané švestkovými povidly.

Zajímavé je, že všechna zmiňovaná místa leží podél jedné linie. Když si na mapě narýsujete přímku, spojující horu Říp s Radčem, najdete na této trase kromě Velízu i další posvátné vrcholy, např. Slánskou horu, z níž kdysi vytékal slaný pramen, a kde byly uctívány hvězdy. V jejím okolí se nachází nejvíce stop po vztyčených kamenných stélách - menhirech. Dalším významným bodem je Budeč, místo zasvěcení a poznání, sídlo bájného soudce Kroka (možná obdoby řeckého Kronose, stvořitele Času) a jeho tří dcer: Casi, Thety a Lubossy, zosobňujících jednotlivé stupně magických umění. I první křesťanská škola v Čechách navázala právě na Budči na starou tradici.

Podobné přímky můžete vést různými směry a najdete spojnice dalších, vždy nejméně tří posvátných míst. Možná, že kdysi tato místa skutečně tvořila záměrný topografický systém.

Poutě na hory mají dávnou tradici. Putováním od jedné dominanty k druhé zřejmě člověk procházel jakousi cestou poznání, obdobou vnitřní duchovní cesty zasvěcenců. Většina těchto bodů byla také proměněna v křesťanské svatyně, váže se k nim mnoho zpráv o zázračných uzdraveních, zjeveních a prorockých vizích. Jsou to možná uzlové body podzemních a kosmických sil, průsečíky a křižovatky proudící energie.

Jejich význam se v průběhu věků podařilo zamlžit a přesto nezanikl. Cítíme ho kdesi ve svém podvědomí a bezděky se k těmto místům pořád vracíme. Nadarmo lidová moudrost neříká, že v hlubinách posvátných hor jsou ukryty poklady. Nejsou to ovšem hrnce zlaťáků, ale poklady duchovní.

Otomar Dvořák pro www.fenomen.cz

nahoru