Kdo to vlastně jsou, ti „ekoteroristé"?


Po stopách ekoteroristů: čtyři kroky

Erazim Kohák


Původně to byli mladí američtí aktivisté, kteří celkem oprávněně dospěli k přesvědčení, že velké obchodní koncerny se vysmívají zákonům a rozumějí jen moci. Proto se uchylovali k násilným akcím na ochranu přírody. Zatloukali hřeby do chráněných stromů, aby otupili pily dřevorubců, zneškodňovali těžební techniku cukrem v benzínových nádržích a v jednom slavném případě potopili islandskou rybářskou flotilu, která protizákonně lovila chráněné velryby. Jejich myšlenkovým vůdcem byl americký guru Edward Abbey, mezi nejznámější aktivisty patřil Dave Foreman, sdružovalo je hnutí Earth First! Sami svou činnost označovali jako ekosabotáž. Vážně se zabývali její oprávněností. Nešlo jim o násilí, jen o to, aby zastavili ničitele přírody, na které je zákon krátký.

Původní ekoteroristé však brzy zjistili, že pokud se úsilí o ochranu přírody přenese na pole síly, ničitelé Země se dostávají do výhody. Disponují totiž nesrovnatelně větší silou než všechny ekologické organizace dohromady - a neváhají ji užít. Čtyři ekologičtí aktivisté, kteří zahynuli za záhadných okolností v Kostarice, představují jednu z mnoha připomínek, že nejdůležitější zbraní slabšího je zákon, ne síla. Proto ač v Americe jsou dnes potomci prvotních ekoteroristů ochotní uchýlit se k občanské neposlušnosti, ve svých akcích svědomitě ostříhají zákon. V Anglii, kde vloni roce sáhli k násilným akcím ochránci zvířat, se prokazuje totéž: v souboji slabšího se silnějším potřebuje slabší podporu zákona.

Pro běžné smrtelníky ve vlastech českých má slovo ekoterorista poněkud jiný význam. Pokud si je vůbec nepletou s anarchisty, jsou pro ně ekteroristé všichni, kdo ve jménu ochrany Země výrazně zastávají změny v našich zvyklostech a samozřejmostech. Běžní smrtelníci vás rychle ujistí, že „mají rádi přírodu" a že nemají nic proti mírné ekologii v mezích zákona a spořádanosti, jenom nesmí jít do extrémů. Tak třeba považují za zcela oprávněný požadavek, aby podél nové dálnice do Saska byl v chráněné krajinné oblasti na každém kilometru koš na odpadky, aby nedošlo ke znečišťování přírody pohozenými kelímky. (Podobně prý bude nový časopis ministerstva životního prostředí propagovat autosport, avšak s doporučením ekologicky šetrného pořádání závodů.) Pokud by se však ekologičtí aktivisté dožadovali, aby ministr neudělil výjimku a dálnice se v souladu se zákonem chráněné krajinné oblasti vyhnula, pak se z nich v očích této společnosti stávají „ekoteroristé" a extrémisté.

To je druhý krok. Tato společnost se obtížně učí chápat nesouhlas jako způsob společenské zúčastněnosti. Při našem tradičním důrazu na konformitu a spořádanost se nesouhlas jeví jako nezdvořilost - a hlasitý nesouhlas jako extremismus. Potom jsou pro nás extremisté či „ekoteroristé" všichni, kdo se ve jménu přírody snaží omezovat lidské nároky, zvlášť když to dělají hlasitě a nápadně.

Jenže... kdo nás opravdu ohrožuje? Či přesněji, kdo ohrožuje to, čeho si v životě vážíme, to, díky čemu život stojí za to - či parafrází nedávné rétoriky, „výdobytky civilizace"? Jsou to opravdu ti, kdo zastávají omezování spotřeby? Ti, kdo propagují třeba hromadnou dopravu místo automobilů či bytovou výstavbu místo nekonečné záplavy rodinných domků?

Tak se nám to obyčejně předkládá: že proti sobě stojí ti, kdo zastávají „rozvoj" (samozřejmě ten „udržitelný", koš na odpadky na každém kilometru a třeba i katalyzátory k tomu) - a proti nim ti nepřející, kdo by nás dovedli zpět do jeskyní, případně na stromy. Pak je „ekoteroristou" každý, kdo zpochybňuje představu neomezeného rozvoje - a dělá to příliš hlasitě.

Jenže ono to je složitější. Ekologické ohrožení již zdaleka není jen otázkou okrajového znečišťování, jako by celková orientace na „rozvoj" byla neproblematická, jen si vyžadovala ty metaforické koše na odpadky. Jak vládní, tak nevládní vědecké zprávy - třeba Human Development Report 1989 Spojených národů nebo Living Earth Report britských nevládních organizací - se shodují z těžko zpochybnitelných vědeckých důvodů, že Země neunese nároky, které na ni klademe. Nejméně třicet let již nestačí nahrazovat škody, které působíme. Doslova: nejpozději od sedmdesátých let už neužíváme přírůstek, nýbrž podstatu. Nejen poškozujeme, nýbrž ničíme Zemi.

Zhruba z jedné pětiny je to údajně následek nárůstu lidské početnosti. Lidé vypalují lesy a připravují ostatní živočišné druhy o biotopy. Ne ze zlé vůle, třeba mají rádi zvířata. Jen někde žít musí. Na harmonické soužití s lesy a zvířaty je nás příliš mnoho. Stabilizace a snižování lidských populací je skutečně naléhavý ekologický úkol.

Či přesněji, je to jedna pětina ekologického úkolu. Podle citovaných zpráv je přetížení Země z asi osmdesáti procent následkem nárůstu náročnosti lidstva v nadspotřebním světě, v severní Americe a v Evropě - či zas přesněji, nadspotřebních vrstev po celém světě. My, privilegovaní světa tohoto, máme prostě naprosto neúnosné požadavky. Chceme toho příliš mnoho - a dokážeme si na přírodě vynutit jejich naplnění i tehdy, když ohrožujeme samu udržitelnost života. Pod stromečkem musí být počítač a elektronické hračky, ne knížka a čepice, i kdyby to mělo zničit Zemi. Přece máme právo mít se dobře!

Nejzákladnějším zdrojem ekologického ohrožení je konzumní životní styl, který u nás tak usilovně propaguje televizní reklama - a kterou se ostatně drtivá většina občanů snaží napodobovat. Ke konkrétním příkladům náleží třeba katastrofické vylovení celých rybích druhů, celosvětové znečišťování zdrojů pitné vody nebo zatížení atmosféry oxidem uhličitým. Dnes už žádný vážný vědec nezpochybňuje závěr ekologicých bádání, že stupňování spotřeby vede k dramatickým klimatickým změnám. Podle některých zpráv (Slovo, 1.12. 98) se vědci na Howard Hughes Institute, který se zabývá genetikou, dnes dělí na pesimisty a optimisty. Pesimisté předpokládají, že náš biologický druh v dohledné budoucnosti vyhyne právě na následky „rozvoje". Optimisté se utěšují, že dojde k prudké evoluční změně, případně s pomocí genetického inženýrství. Třeba lidem naroste srst a oháňky, aby mohli přežít ve změněných podmínkách.

Pokud pro zastánce „rozvoje" je srst a oháňka optimismus, pak lidstvo terorizují především ti, kdo takový „rozvoj" všemožně prosazují. Pokaždé, když vidím vedle trati další mohutný automobil s jednočlenou posádkou, bezděky si řeknu: „Ejhle, ekoterorista!" Každý výfuk je bambitka namířená na mé plíce. Předvánoční katalogy, televizní reklamy na debilofony a těžkou zahradní techniku, prostě všechna propagace náročného zahradního stylu podle televizní reklamy je návodem k ekoterorismu, totiž k ohrožování celé ekologie života. Ekoterorista je každý, pro koho štěstí znamená koupit si, co mají u sousedů.

Jenže jsme v tom my, zastánci udržitelného života, opravdu tak nevinně? Nepřispíváme k tomu sami určitým sklonem k fundamentalismu? Konzumní teroristé od Ronalda MacDonalda po králíčka Azurita se k takovému fundamentalismu s oblibou uchylují. Podle nich není třetí cesty - buď MacDonald nebo jeskyně. Či méně rétoricky, hodnoty civilizace jsou nedělitelné. Musíme přijmout civilizaci jako celek, i se skleníkovým efektem a globalizací, nebo se jí musíme jako celku vzdát a vrátit se do jeskyně. Pak celkem snadno dokazují, že takový návrat je nepřijatelný.

Připadá mi naprosto nezbytné, aby zastánci udržitelného života takový fundamentalismus jednoznačně odmítli. Není pravda, že udržitelnost je možná jen za cenu primitivity. I udržitelná civilizace je možná. Jenže nabízíme na ni návod? Nechci nikomu křivdit, avšak nevzpomínám si, že by se v ekologickém časopise někdo systematicky zabýval otázkou, co je z civilizace třeba zachovat a bez čeho se můžeme obejít. Jako alternativu k dnešní chorobné civilizaci obvykle nenabízíme představu zdravé civilizace, jen odmítnutí civilizace jako takové. Na obdiv si stavíme usmířenou leč zoufale zaostalou bídu Ladakhu nebo protinožců doby kamenné. Pokud tak spoluvytváříme představu, že lidstvo má na vybranou mezi ekologickou katastrofou a životním stylem australských domorodců, nepodílíme se tím sami na propagaci konzumního ekoterorismu?

Výlučné kategorie „příroda" a „civilizace", byť filosoficky oprávněné mi připadají příliš zjednodušující. Pokud se nechceme dostat do zajetí ekofundamentalismu a tím i konzumnímu ekoterorismu, potřebujeme rozlišit blíže mezi udržitelnou a neudržitelnou civilizací. Proto mi dnes připadá velice záhodné, abychom se my, ekologičtí aktivisté, soustavně zamyslili nejen nad přírodou, nýbrž právě nad civilizací. Čeho se z ní chceme vzdát?

Nemám to promyšlené. Namátkou mi napadá na prvním místě osobní bezpečnost. To, že nežijeme ve stálém strachu z nepředvídatelného násilí, že se nemusíme bát, to považuji za nejdůležitější výdobytek civilizace. Hned po něm přistupuje dostup k lékařské péči. Znám strašnou bezmocnost člověka před nemocí. To, že si můžeme „zajít na obvod", to je veliká výsada. Podobně je tomu se starobním zajištěním. Žít beze strachu ze stáří, i to je výsada. Nemalou výsadou je i přístup k nezávadné vodě a možnost hygienické likvidace odpadu, bez které bychom žili ve stálém ohrožení epidemií. To všechno jsou výdobytky civilizace, kterých se nechceme vzdát.

Následují i další, třeba dostup k základnímu vzdělání či volnost pohybu. Jenže to všechno bychom mohli zajistit nejen pro sebe, nýbrž pro všechno lidstvo, aniž bychom ohrozili udržitelnost života na Zemi. Co si jako lidstvo nemůžeme dovolit, je třeba zbrojní průmysl, kterým „vyvinuté" země vyrovnávají své ztrátové rozpočty, a války ve třetím světě, který vyzbrojují. Nemůžeme si dovolit obrovské rozdíly mezi nesmyslným nadbytkem a zoufalou bídou. Bída je vždy ekologicky neudržitelná, a globalizace nám předvádí spojení mezi nadspotřebou privilegovaných a bídou bědných. Nemůžeme si dovolit plýtvání: na to jsou zdroje této Země naprosto nepostačující.

To všechno je jen namátkový výběr. Leč zamysleme se nad tím. Ať už dojde k dramatickému zhroucení spotřební ekonomiky jako ve třicátých letech nebo k pozvolnému hroucení udržitelnosti, potřebujeme počítat s tím, že v dohledné budoucnosti se budeme muset zabývat ne již teoretickou otázkou „příroda nebo civilizace", nýbrž otázkou předností: co z té naší civilizace chceme zachovat, co chceme poskytnout všemu lidstvu, čeho se vzdát? Není to otázka, kterou si ekologické hnutí tradičně lámalo hlavu. Přesto zamysleme se nad ní. Aby se nám nestalo, že v našem stopování ekoteroristů dopadneme jako Pú a Prasátko na stopách kolčavice a kolasice.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Poslední generace, vydává Hnutí DUHA.

nahoru