Úvahy posttelevizní: Média bez paměti


Vladimír Just

Elektronická (ale i tištěná) média mají, na rozdíl ode mne, jedinečnou šanci: uchovávat události a informace ve stále čerstvé, pohotové a neděravé paměti. Média mají však také jednu neblahou vlastnost: až na výjimky jsou náchylná ochořet chronickou informační neofilií, tj. neukojitelnou žízní po stále novějších, dráždivějších podnětech a senzacích bez výběru, rozlišování a kontinuity — co bylo včera, natož pak před deseti či více lety, už naše média nevědí a ani vědět nechtějí. Zaznamenal jsem dokonce, jak si nedávno při jedné anketě někteří vedoucí intelektuální fachidioti nových médií pochvalovali fakt, že pět let staré soubory informací na jejich počítačích už jsou na nových přístrojích nedobytné, zamrzlé, a jaký je to osvobodivý pocit, zbavit se starého balastu a hledět optimistickým okem mankurta už jen a jen do budoucnosti. Když takhle onemocní jednotlivec, je to jeho věc, když to postihne všechny obrazovky v zemi, je to katastrofa. Národu takto zformátovaných mankurtů se pak daleko lépe vládne, nechá si nabulíkovat ledacos, co by jinde neprošlo.

Neznám lepší, koncentrovanější ohnisko všech těchto neduhů, než je pohroma zvaná Temelín. Tato nejabsurdnější, nejzbytečnější a nejdražší stavba v historii země je mj. důsledkem mediálního zanedbání kauzy v rozhodujících letech 1992–93, ale i později. Neselhala tu jen polistopadová politika, selhala i její reflexe, jež se v rámci falešné "vyváženosti" nepustila do hlubších analýz účelových mýtů o největší láci, spolehlivosti, čistotě a nezbytné potřebě zářivé jaderné budoucnosti. Kdyby tehdy šéfredaktoři, reportéři a komentátoři namísto nekritického papouškování oficiálních stanovisek ČEZ a vlády, jež na sebe kontinuálně nenavazovala a jednu velkou lež přebíjela ještě větší, kdyby namísto mediálního preferování na dostavbě závislých expertů a "silových" hospodářských ministrů (Dyba, Dlouhý, Klaus, později Kühnl, jejich dílo pak korunoval Grégr) skutečně konali svou práci, tj. kdyby kriticky mysleli, více důvěřovali nezávislým expertům, občanským iniciativám a méně institucím, kdyby si opatřili skutečná, nevylhaná data o apetitu otesánka, kdyby včas kritizovali umělé navyšování spotřeby vládní podporou přímotopů a kdyby včas naléhali (nenaléhají dodnes!) na okamžitou demonopolizaci ČEZ a na nediskriminující přístup k přenosovým soustavám — kdyby to vše položili včas na jednací stůl, mohlo být dnes všechno jinak. Minulé vlády rozhodovaly, za mlčenlivé asistence médií, na základě zfalšovaných dat jaderných bossů a jejich novinářských "převodových pak" (prosím bez čárky), jimž někteří šéfredatoři dokonce ochotně publikovali i jinde nemyslitelnou tzv. černobylskou lež (Ivan Brezina), nemravnou k obětem jaderné havárie neméně než lež osvětimská, kolymská, katyńská. Kdyby si novináři porovnávali jednotlivá data v čase a bez nápovědy je vyhodnocovali, mohla mít kterákoli kompetentní vláda na stole v letech 1992-93 ta fakta, která ví až dnes, pět minut po dvanácté. A žádný Temelín by Evropu nestrašil. Šikovný ministr chudého státu, který moudře ustoupil, by mohl nějakou tu finanční kompenzaci právem vymáhat od bohatšího rakouského kolegy či z evropských strukturálních fondů (např. příspěvek na paroplynovou elektrárnu, na úsporné programy atd.). Stát by ušetřených 33 miliard mohl vrazit do své budoucnosti, do útlumových a sociálních programů, do alternativních zdrojů (však právě před nimi již v r. 1993 ministr Dlouhý varoval v materiálu orwellovsky nazvaném Rizika dostavby JETE jako před úhlavním nepřítelem — v úhrnu mohou totiž vyprodukovat až 2800 MW, což je víc než Temelín!). Mohli jsme se nakonec připojit k těm evropským zemím, jež si předsevzaly až 20 % energie vyrábět z obnovitelných zdrojů (slunce, voda, vítr, biomasa).

Kdyby média měla paměť a nerozhodovali v nich mankurti, mohla v prime timu, nikoli pouze výjimečně v podvečerním Nedej se, třeba v Tady a teď, ve Faktech, Klekánicích, v jalových Debatách či ve zprávách přítomným politikům připomenout jejich minulé výroky, sliby, prognózy, stanoviska. 1993, vzpomínáte? Maximálně 68 miliard, spuštění nejpozději 1995, žádný vývoz, ale záchrana severních Čech, elektřinu z JETE budeme životně nutně potřebovat — dodnes živě vidím ty grafy zaručeně stoupající spotřeby, jež nám, retardovaným laikům, křídou na tabuli maloval tehdejší premiér, později pan profesor. Proč nám to žádná z obrazovek dnes znovu nepustí, proč nezopakuje Respektování k Temelínu — stejně jako to, jak pan režisér Škrdlant nachytal v přímém přenosu na temelínských švestkách Karla Dybu? Proč nám nezopakují vládní argument z r. 1993 o firmě Tractebel, která definitivně spočítala, že „Temelín by přestal být optimálním řešením teprve tehdy, kdyby náš odhad rozpočtu překročil o 17 miliard!". Překročil nakonec o 32 miliard — a pořád je nejlevnější. A v řadách novinářů vstanou noví "užiteční idioti", kteří tomu uvěří (zatím nemá JETE projekt ani na svou vlastní likvidaci či na likvidaci vlastního odpadu, zázračně však ví, kolik to bude stát).

Hledám-li ovšem hlubší kořen svých temelínských pochybností, o ten média nezavadila zatím vůbec. Ten totiž neleží v oblasti ekonomické či ekologické, ale mravní. Zakopat potomkům, aniž se jich zeptám, nebezpečný radioaktivní dáreček s výdrží, jež mnohonásobně přesahuje dějinné vědomí lidstva, dáreček, s nímž si sice sám nevím rady, ale oni to za mě už nějak vyřeší, to je nemravnost, jež odporuje všem mně známým formulacím kategorického imperativu, od Krista po Kanta: dělej druhému jen to, co by sis přál, aby dělal tobě.

Vladimír Just
Literární noviny č. 30 / 19. 7. 2000

nahoru