Mravní požadavky

Lev Nikolajevič Tolstoj

Převzato z www.ohz.cz
První stupeň (1905), část první  

Přinášíme Vám první část vyprávění L. N. Tolstého o vegetariánství, které napsal v roce 1905.


Pamatuji se, co mi říkal jeden evangelík, který potíral mnišský asketism a byl hrd na svou originálnost: „Mé křesťanství nezná postů a omezování, za to však zná beefsteak. Křesťanství a ctnost vůbec jen s beefsteakem!“

Do našeho života proniklo tolik divočiny a nemravnosti, zvláště pokud jde o onu nejnižší oblast, v níž konáme svůj prvý krok k dobrému životu, tj. o naše stanovisko k jídlu, jehož si posud málokdo všímal, že dnes sotva pochopíme, jak je to drzé a hloupé, mluví-li kdo o křesťanství nebo ctnosti s beefsteakem.

Jen proto můžeme nežasnout nad tímto výrokem, že se s námi stalo něco zvláštního, že se totiž díváme a nevidíme, že posloucháme a neslyšíme. Není zápachu, k němuž by člověk již nepřičichl, není zvuku, jehož by již nezaslechl, a ohavnosti, které by ještě neviděl, že toho, nad čím člověk, jenž tomu ještě nepřivykl, žasne, ani nepozoruje. V oblasti mravní je tomu právě tak. Křesťanství a mravnost s beefsteakem!

Před několika dny viděl jsem jatky našeho města Tuly. Naše jatky jsou zařízeny podle nového zdokonaleného vzoru jako jatky ve velkoměstech, takže se dobytek při zabíjení trápí co nejméně. Bylo to v pátek, dva dny před svatodušními svátky. Dobytka tam bylo mnoho.

Již dávno před tím, když jsem četl krásnou knihu Etika výživy, zatoužil jsem navštívit jatky, abych spatřil na vlastní oči, jak vlastně vypadá to, na co se naráží, když se mluvívá o vegetariánství. Bylo mi to však trapné, má-li se jíti člověk dívat na utrpení a ví-li, že mu nebude moci zabrániti, proto jsem stále odkládal.

Nedávno jsem se však setkal na cestě s řezníkem, který chodíval domů a který se právě vracel do Tuly. Nebyl ještě vycvičen a měl za úkol probodávat dobytek nožem. Tázal jsem se ho, není-li mu líto dobytka, který zabíjí. A jak se na to vždycky odpovídá, řekl mi: „Proč pak líto? Vždyť to být musí.“ Když jsem mu však řekl, že člověk se nemusí živiti masem, dal mi za pravdu a přiznal se také, že mu je dobytka skutečně líto. „Což dělat, jíst se musí,“ pravil. „Zprvu jsem se bál zabíjet. Tatínek nepodřezal za celý život ani slepici.“ Většina Rusů nemůže zabíjet, cítí lítost a tento cit vyjadřují slovem “báti se“. On se také bál, ale pak přestal. Vykládal mi, že nejvíce práce bývá v pátek a že trvá až do večera.

Nedávno jsem mluvil ještě s řezníkem-vojákem a ten se rovněž divil, když jsem tvrdil, že je člověku líto zabíjet, řekl, jako obyčejně, že je to již tak zařízeno. Potom mi však dal za pravdu: „Zvláště když je to dobytče mírné, krotké. Jde tak vesele a věří ti. Jak mi ho nemá být líto!“

Jednou jsme jeli z Moskvy a kus cesty jsme se svezli na nákladních vozech, které jeli ze Serpuchova do lesa pro dříví. Byl Zelený čtvrtek. Seděl jsem na předním voze, vozka byl silný, zarudlý a drsný sedlák, který hodně pil. Když jsme přijížděli do jedné vesnice, viděli jsme, jak z prvního dvora táhli na porážku vykrmenou, hladkou, růžovou svini. Kvičela a její zoufalý kvikot podobal se lidskému křiku. Právě když jsme přijížděli, začali svini zařezávat. Kdosi jí přejel po krku nožem. Zakvičela ještě hlasitěji a pronikavěji, vyškubla se a běžela celá zakrvácena. Jsem krátkozraký a proto jsem také všech podrobností neviděl, viděl jsem jen růžové – jako lidské – prasečí tělo a slyšel jsem zoufalé kvičení. Vozka však viděl všecky podrobnosti a díval se upřeně na to, co se děje. Svini chytili, povalili a začali ji dořezávat. Když její kvikot umlkl, vozka si těžce povzdechl a poznamenal: Což z toho nebudou skládat účty?“

Odpor k jakémukoliv zabíjení je tedy v člověku velmi silný, ale příklad, rozněcování lidské chamtivosti, prohlašování, že to Bůh dovolil, a především zvyk, dovedou způsobit, že se tento přirozený cit docela ztrácí.

V pátek jsem šel na jatky, potkal jsem svého známého – byl to člověk mírný a dobrý – a požádal jsem ho aby šel se mnou.

„Ano, slyšel jsem, že to tam mají krásně zařízeno, a chtěl jsem se tam podívat, ale když tam porážejí, to tam nepůjdu.“

„Ne, ne, já nemohu.“

Při tom je pozoruhodné, že ten člověk je lovec a že sám zabíjí zvěř a ptactvo.

Šli jsme. Již před jatkami bylo cítit těžký, odporný, shnilý zápach truhlářského klihu nebo klihové barvy. Čím blíže jsme přicházeli, tím více ten zápach sílil. Budova jatek je červená, velkých rozměrů, je vystavěna z cihel, je klenutá a má vysoké komíny. Vešli jsme do brány. Na pravé straně byl veliký ohrazený dvůr, měl asi 5/4 desjatiny , na toto prostranství přihánějí dvakrát týdně dobytek na prodej. Na okraji tohoto prostranství stojí domek vrátného, nalevo jsou takzvané komory, tj. místnosti se zaokrouhlenými vraty, s asfaltovou svažující se podlahou a se zvláštním zařízením na zavěšování a dopravování zabitých kusů. Před domkem sedělo napravo u zdi šest řezníků v zástěrách potřísněných krví, s vyhrnutými zamazanými rukávy na svalnatých rukách. Právě před půl hodinou skončili práci, takže jsme tentokráte uviděli jen prázdné komory. S obou stran byla sice vrata otevřena, ale v komoře byl těžký zápach teplé krve, celá podlaha byla zhnědlá a lesklá a v dolících na podlaze byly kaluže houstnoucí černé krve.

Jeden řezník nám vykládal, jak se tu zabíjí, a ukázal nám místo, kde to dělají. Nepochopil jsem všecko a učinil jsem si proto o tom, jak zabíjejí, nesprávnou, ale strašnou představu, a, jak již často bývá, domníval jsem se, že skutečnost na mne bude působit slabším dojmem než představa. Ale v tom jsem se zklamal.

Podruhé jsem přišel na jatky včas. Bylo to v pátek před svatodušními svátky. Byl parný červnový den. Zápach klihu a krve byl ráno ještě silnější a pronikavější než za mé prvé návštěvy. Práce byla v plném proudu. Celý zaprášený dvorek byl pln dobytka, dobytek byl vehnán i do všech přehrad u komor.

Na ulici před branou stály vozy a k jejich postranicím a žebřinám byli přivázáni býci, telata a krávy. Přijížděly vozy, tažené pěknými koni, přecpané živými telaty, jež mečela a měla sklopené hlavy, a hned je vykládali, z jatek pak odjížděly právě takové vozy, nad nimiž trčely a kývaly se nohy zabitých býků a na nichž bylo viděti jejich hlavy, jasně červené plíce a hnědá játra. U ohrady stáli jezdečtí koně obchodníků s dobytkem. Tito kupci chodili po dvoře ve svých dlouhých kabátech, s býkovci a biči a poznamenávali dehtem skot od téhož majitele, smlouvali nebo dohlíželi na to, jak voly a býky odváděli ze dvorce do přehrad, z nichž se dobytek dostával přímo do komor. Bylo vidět, že tito lidé jsou pohříženi do peněžních transakcí a do výpočtů a že myšlence, je-li dobré či špatné zabíjeti tato zvířata, byli právě tak vzdáleni jako myšlence na chemické složení krve, jíž byla podlaha komory polita.

Z řezníků nebylo venku vidět nikoho, všichni měli co dělat v komorách. Toho dne bylo zabito asi sto býků. Vešel jsem do komory a stanul jsem u dveří. Zastavil jsem se proto, že pro množství dopravovaných zabitých kusů nebylo v komoře hnutí, a pak proto, že dole tekla krev a shora kapala krev, že krví byli zamazáni všichni řezníci, kteří tu byli, a kdybych byl vstoupil dále dovnitř, zamazal bych se jí jistě také. Jeden pověšený kus snímali, druhý strkali ke dveřím, třetí, zabitý vůl, ležel s nohama trčícíma vzhůru a řezník mu silnou pěstí rozparoval napjatou kůži.

Dveřmi, které byly naproti těm, u kterých jsem stál, přiváděli právě červeného vypaseného vola. Táhli ho dva lidé. Ještě ho ani nedostali dovnitř, a tu jsem spatřil, jak mu jeden řezník napřáhl nad šíjí nůž a jak ho zarazil. Vůl, jako by mu podrazili najednou všecky čtyři nohy, svalil se na břicho, převalil se rychle na bok a tloukl nohama a celým zadkem. Hned tu byl řezník, který se vrhl býkovi na předek ze strany, kam býk nohama netloukl, uchopil ho za nohy, přitlačil mu hlavu k zemi a druhý řezník mu podřízl nožem hrdlo, z pod hlavy se řinula černočervená krev a umazaný chlapec podchytil její proud do plechové nádoby. Po celou dobu co to dělali, vůl škubal bez ustání hlavou, jako by se pokoušel povstat a všema čtyřma nohama kopal do vzduchu. Nádoba se brzy naplnila, ale vůl byl stále živ a nazdvihuje břicho, bil těžce zadníma i předníma nohama, takže se mu řezníci vyhýbali. Když prvá nádoba byla plna, chlapec ji odnesl do továrny na bílkoviny, druhý chlapec nastavil druhou a také ta se plnila. Ale vůl stále škubal břichem a tloukl zadníma nohama. Když přestala téci krev, řezník zvedl volovi hlavu a začal stahovati s něho kůži. Vůl sebou házel dále. Hlava byla obnažena, byla červená, bíle protkaná a zůstávala ležeti tak, jak ji položily řezníci. Po obou stranách visela z ní kůže. Nato druhý řezník vzal býka za nohu, vyvrátil ji a odřízl. Na břichu a ostatních nohách bylo ještě pozorovat škubání. Odřezali i ostatní nohy a naházeli je na místo, kam odhazovali nohy skotu patřícího témuž pánu. Pak vytáhli mrtvé tělo na jeřáb a pověsili je, tu se již nehýbalo.

Tak jsem se díval ze dveří i na vola druhého, třetího, čtvrtého. Bylo to stejné se všemi, všem jim stáhli hlavu se zuby zakousnutými do jazyka a všichni tloukly zadkem. Rozdíl byl jen v tom, že ten, kdo zabíjel, nezasáhl pokaždé pravé místo, aby vůl hned padl. Řezník někdy chybil a tu se vůl vzepjal, zařval, zaléval se krví a pokoušel se vyškubnout. V takovém případě ho však přitáhli pod trám, dali mu druhou ránu, a vůl se svalil.

Vešel jsem potom dveřmi, kterými dobytek přiváděli. Viděl jsem odtud totéž, co dříve, ale z větší blízkosti a proto jasněji. Spatřil jsem tu především něco, čeho jsem od druhých dveří neviděl: jak totiž dostanou voly do těchto dveří. Pokaždé, když vyváděli vola z přehrady a provazem, přivázaným za rohy, táhli ho ku předu, vůl cítil krev a proto se vzpouzel, řval a couval. Prostou silou by ho dva lidé jistě nebyli vtáhli dovnitř, a tu pokaždé jeden řezník přistoupil ze zadu, vzal vola za ocas a kroutil jím tak,že ho lámal až v něm praštěly chrupavky, potom se vůl pohnul.

Když byli hotovi s voly jednoho majitele, přivedli dobytek druhého. Prvé dobytče ze stáda tohoto majitele nebyl vůl, nýbrž býk. Byl to býk dobrého chovu, byl krásný, černý, s bílým znamením a s bílýma nohama – mladé, svalnaté, energické zvíře. Chtěli ho táhnout. Sklonil hlavu a rozhodně se vzepřel. Ale řezník, který kráčel za ním, uchopil ho za ocas, právě tak jako strojník bere za kohoutek píšťaly, zakroutil jím, chrupavky zapraštěly, býk se vrhl kupředu, porazil ty, kdož ho táhly za provaz a vzepřel se znovu, jeho černé oko mělo bělmo zalité krví a hledělo úkosem. Ale ocas zachroupal podruhé, býk se vrhl ku předu a již byl tam, kam se měl dostat. Muž, který zabíjel, se přiblížil, namířil a zasadil ránu. Rána nepadla tam, kam měla.

Býk poskočil, zakroutil hlavou, zařval a celý zakrvácen, se vytrhl a hnal se zpět. Všichni, kdož stáli ve dveřích, uskočili. Ale zkušení řezníci s odvahou, jaké je naučilo nebezpečí, chopili se hbitě provazu, zase ocas, a býk je podruhé v komoře, kde ho dostali hlavou pod trám, odkud se již nevyprostil. Muž, který zabíjel, namířil rychle na ono místečko, kde je srst hvězdovitě rozčísnuta, našel je, třeba bylo zalito krví, zasadil ránu a krásné dobytče, plné života, se svalilo a po celou dobu, co mu pouštěli krev a stahovali hlavu, tlouklo hlavou a nohama.

„Proklatý čert, a svalil se tam, kam neměl!“ bručel řezník, rozparuje mu kůži na hlavě.

Pět minut nato trčela tu již hlava nikoliv černá, nýbrž červená, zbavená kůže a se skelnýma ztrnulýma očima; před pěti minutami měly tyto oči ještě nádhernou barvu a lesk.

 

Zdroj: Knihovna L. N. Tolstého - svazek IX.: Mravní požadavky,Nakladatel B. Kočí, 1924, překlad: Vladimír Vendyš

Články na podobné téma:
Cesta za Ježíšovým nenásilím I.
BSE - šílenství lidí!

nahoru


Zpátky na Novinky