Tři otázky k směřování lidstva


Tři otázky

Erazim Kohák

Děkuji všem, kdo přiložili slovo k dílu. Jsem rád, že i v této nadspotřební zemi jsou lidé, kterým Třetí svět není lhostejný. Samozřejmě si v žádném případě nemyslím, že by nadspotřební země měly zasahovat svým nešťastným životním stylem do té hrstky dosud nenarušených kulturních oblastí v jižní Americe či v Asii. Stejně tak nemyslím, že naším republikám prospěl nárůst automobilismu, polarizace privilegovaných a okrajových vrstev a regionů či záplava nadnárodních výrobků, od bílých jogurtů po černé limonády.

Jenže na mých názorech opravdu nezáleží. Jde o meritum věci a tu se potýkám se třemi otázkami.

1. První je aktuální již dnes. Jaký postoj mají občanská sdružení a ekologičtí aktivisté zaujmout sami a doporučovat vládám a veřejnosti ve vztahu k oněm třem a půl miliardám obětí sociálního a ekonomického zhroucení, válek, bídy, ekologického zhroucení po celém světě?

Jsou lidé, jež jsou přesvědčení, že je třeba poskytnout masivní ekonomickou pomoc, aby se umírající v Sudánu či v Eritrei dostali na západní ekonomickou úroveň se vším všudy. Až potom bude čas na ekologii. To je v podstatě známá „šlehačková" teorie ekologie.

Pak jsou lidé, kteří naprosto odmítají jakoukoliv zahraniční pomoc jako vývoz západních neřestí. Podle nich jsou lidé Třetího světa sami nejlépe schopní vyřešit své problémy. Kde už jsou společnosti narušené jako v Súdánu, je podle nich třeba nechat ránu vyhnít. Pokud nebudeme zasahovat, místní obyvatelé se se svými problémy nejlépe vypořádají sami.

Konečně jsou tu ti - např. Médécins sans frontieres, kdo podporují některé formy pomoci, např. lékařskou a humanitární, ne však konsumerizaci společnosti. Ti pak si chtě nechtě musí klást otázku, co je na západní civilizaci záhodné, a tudíž hodné vývozu, a co jen zavržitelné.

Odtud tedy první, naléhavá otázka: Jaký postoj máme zaujmout a doporučovat vládě a společnosti ve vztahu k zoufale zbídačené polovině lidstva v Sudánu, v Indii, v Mexiku? Co jim máme nabídnout z naší hluboce narušené civilizace? Všechno? Nic? Pokud jen něco, co?

2. Pak druhá otázka, která se sotva stane aktuální v těch deseti či kolika letech, jež mi na světě zbývají, avšak bude naléhavá pro vás. Předpokládám, že v budoucnosti vám dohledné dojde k postupnému zhroucení nadspotřební civilizace, podobnému pádu Římské říše. Že dojde k selhání rozvodu vody a energie, ke kolapsu kanalizace a dopravy. Co pak? Či přesněji: Jaký postoj by měly zaujmout mimovládní organizace a ekologičtí aktivisté v situaci rozpadu této hluboce narušené civilizace?

Jsou lidé, kteří by řekli, že je třeba zachránit všechno alespoň pro ostrov vyvolených. Podle nich je třeba obětovat svět, ale zachovat třeba Evropskou unii jako zahradu Epikurovu, kde za neprodyšně uzavřenou schengenskou zdí by civilizace mohla přežít tak, jako římská kultura kdysi přežila barbarské invaze v irských klášterech.

Jsou další, kdo by řekli, že není co zachraňovat, je třeba odejít co nejdál na venkov a hledat osobní záchranu v samozásobitelském zemědělství. Podle tohoto názoru byla civilizace omylem. Pro přírodu i duši člověka bude nejlepší, když hrstka přeživších začne znovu jako lovci, pastevci a oráči.

Konečně jsou ti, kdo by řekli, že v prostředí rozpadající se civilizace je třeba se soustředit na zachování určitých vybraných výdobytků. Snad když se obejdeme třeba bez individuálního automobilismu, bude možné zachovat dostupnost základní lékařské péče. To ovšem předpokládá, že se vážně zamyslíme nad otázkou, co z této narušené civilizace stojí za zachování - a co můžeme bez lítostí opustit.

To tedy je ta druhá otázka: Jaký postoj sám zaujmout a doporučovat druhým při postupném rozpadu civilizace? Zachovat ji jako výsadu? Nechat ji bez lítosti rozpadnout? Či zachraňovat výběrově?

3. Protože jsem svůj celý (dosavadní) život zasvětil systematické filosofii, nemohu se vyhnout ještě třetí otázce: Jak nejlépe chápat lidské dějiny jako celek? O čem je člověk?

Jedna možnost je chápat dějiny jako pozvolný postup od okrajového přežívání ke společenství, které zajišťuje svým členům vyšší úroveň bezpečí před hladem, násilím a nečekanou, náhodnou smrtí. Podle tohoto pojetí je lidskost úkolem, ke kterému směřujeme na pouti dějinami. To je v podstatě vzestupné pojetí dějin, které si vyžaduje strategii pokroku.

Druhá možnost je chápat dějiny opačně. Podle takového pojetí byl kdesi na počátku zlatý věk, možná zahrada rajská, možná údobí lovců a sběratelů, možná údobí pastevců a zemědělců či maloměstských řemeslníků a trhovců, prostě doba, kdy život byl opravdu lidský. Od té doby se postupně odcizujeme pravému lidství a zhoršujeme. To pak je sestupné pojetí dějin, které si vyžaduje strategii návratů.

Konečně je možné popřít, že by dějiny měly celkový směr, ať vzestupný či sestupný, a chápat je jako příběh neustálého zápolení dobra se zlem, ve kterém nejsou žádná konečná vítězství, avšak je tu úkol stálého vyrovnávání, stálého překonávání nedokonalosti, stálého úsilí o sociální a ekologickou udržitelnost. Nebylo zlatého věku kdesi na počátku. Nebude zlatého věku - či zářných zítřků - někde na konci. Ani strategie „pokroku", ani strategie návratů nepostačuje. Je třeba průběžného úsilí.

Tento článek "Tři otázky" byl uveřejněn v časopise Poslední generace vydávaném Hnutí DUHA.

nahoru