Otázka svědomí a spolucítění se stvořením


úryvek z knihy Zelená svatozář, autor: prof. Erazim Kohák

"Do Bostonu jsem v semestru dojížděl do zaměstnání - bylo to dvakrát po patnácti týdnech v roce. Autem: veřejná doprava se zhroutila s vydatnou pomocí automobilové, naftařské a pneumatikové lobby. Odtud pochází i můj živelný odpor k automobilům a usilí o záchranu železnic. Co v řídce osídlených Spojených státech bylo neštěstím, by v naší hustě obydlené zemi bylo katastrofou. Tam, kde končí asfaltka a elektrické vedení, jsem pod hvězdami prožil sedmnáct krásných, ač ne zálesácky primitivních let. Bylo to jen tak trochu prosté ve zbytečně zašmodrchaném světě.

U kořene problému - ať v životním prostředí, či v systému lidského bytí, je představa, že stálé stupňování spotřební úrovně je smyslem života i účelem společnosti, který překoná všechny osobní i společenské problémy. Pokud lidé žijí v zajetí tohoto pojetí - a pokud je nezodpovědní demagogové přesvědčují, že mohou dravě hromadit a přenechat následky neviditelné ruce - je ochranářské úsilí marné a systémové řešení nemožné. To je představa o smyslu života, která vznikla v Evropě po třicetileté válce, zakořenila v devatenáctém století a kterou se soudobá euroamerická společnost dostala zcela do vleku nadnárodních průmyslových a obchodních společností. Přežití lidstva závisí na jeho schopnosti vymanit se z konzumní závislosti, hluboce zakořeněné a podporované dealery konzumní drogy. Nemůžeme si dovolit nechat na obchodní reklamě, aby nám ukázala, jak máme žít. Potřebujeme si vědomě vytvořit vlastní představu, slučitelnou s dlouhodobým soužitím lidstva s přirozeným světem.

Apoštolové neviditelné ruky na to obvykle reagují otázkou - proč tak najednou? Vždyť po desetitisíciletí se lidstvo nechalo řídit neviditelnou rukou své přirozenosti! Proč ne dál?

Řada vědců i filosofů poukázala na odpověď. Lidstvo se stalo početné, náročné a mocné. E. O. Wilson poukazuje na to, že pokud by na světě žilo ne víc než půl miliardy lidských obyvatel, mohli by si dělat, co by chtěli. Příroda by snadno zahladila stopy jejich konání. Jenže nás je šest miliard a naše početnost astronomicky stoupá. (...)

Zabíráme místo: vytlačujeme lesy, zelené plíce Země, a s nimi mizí živočišné druhy, protože lidé potřebují půdu. Podobně, kdyby lidstvo nekladlo na přírodu vyšší nároky na hlavu než Amerika v roce 1940 nebo Československo v roce 1960 - a to není chudoba - Země by podle většiny výpočtů naše nároky unesla. Jenže my v nadspotřebních zemích jsme nesrovnatelně náročnější. Stačí si pomyslit, jak daleko větší nárok na omezené společné zdroje klade člověk, který do města jede vlastním automobilem, vytváří exhaláty, zabírá zhruba osmkrát tolik místa kolik chodec, čerpá ze zdrojů a znečišťuje zcela bez ohledu na své bližní. Energetický nárok na obyvatele je dnes ve Spojených státech oproti roku 1940 více než padesátinásobný - a i když u nás je jen čtyřicetinásobný, není únosný ani pro Zemi, ani pro dvě třetiny hladovějícího lidstva. Konečně, kdybychom byli slabí, konkrétně, kdybychom své svaly prodlužovali jen nástroji, ne autonomně pracujícími stroji, nebylo by v naší moci přírodě uškodit. Jenže my disponujeme nejen elektřinou a párou, nýbrž také jaderným štěpením. Naše schopnost proměňovat zdroje v energii a v odpady je prakticky neomezená. Jsme mocní, nároční a početní - a pokud žijeme ideologií nekonečného stupňování spotřeby, zničíme Zemi nutně. Protože jsme superspotřebitelé, musíme se zabývat etikou svého pobývání na Zemi.

Žijeme jako superspotřebitelé nutně? Je to v naší přirozenosti? Neil Evernden poukazuje, že přemnožování a přejídání jsou typickými znaky druhů exotických, vytržených z jejich přirozeného prostředí. Přejídáme a přemnožujeme se nutně? (...)

Ekologická krize mi připadá neřešitelná, pokud se lidstvo vědomě nezhostí úkolu hledání trvale udržitelných způsobů života na Zemi. To platí lokálně, například v požadavku domyslit, jak budeme předmět likvidovat, dříve než jej vyrobíme. Platí to globálně, třeba přijetím závazných mezí vypouštění skleníkových plynů nebo mezí rybolovu na mezivládní úrovni. Platí to především lidsky: my lidé si potřebujeme vědomě vytvářet představy o smyslu života na Zemi, slučitelné s dlouhodobým pobýváním na Zemi. Člověk, schopný ve své představivosti a svobodě obejít bezpečnostní meze přírody, si potřebuje stanovit své vlastní meze.

První reakce na probouzející se ekologické vědomí - v Americe to probuzení představovaly Ztichlé jaro Rachel Carsonové a Meze růstu manželů Meadowsových - byla rozdvojená. Ropná krize v sedmdesátých letech jako by probudila dávné novoanglické ctnosti šetrnosti a pracovitosti, morálku puritánských usedlíků. Zcela v duchu prezidenta Cartera se Amerika orientovala na šetrnost. Za čtyři roky udělala Amerika rozhodné kroky jak v ekologické legislativě, tak v postojích udržitelnosti. Snad nejsymptomatičtěji: Američané začali požadovat malá, úsporná auta.

Automobilový a ropný průmysl nastoupily do mohutného protiútoku. Reklamy zesměšňovaly úsporná auta jako "ekonoboxy". Prezidentský kandidát Reagan prohlásil, že šetřit je neamerické, že pravý Američan víc vyrábí a víc spotřebovává. Volby v roce 1980, kdy proti sobě stáli ekologicky orientovaný Carter a apoštol růstu Reagan, byly svým způsobem plebiscitem mezi strategií šetrnějšího lidstva a strategií výkonnější techniky. Malou většinou tehdy vyhrál Ronald Reagan - a Amerika se orientovala na strategii výkonnější techniky. (...)

Připomíná mi však něco z mé americké minulosti. V poslední třetině devatenáctého století došlo ve Spojených státech k dalekosáhlé ekologické devastaci, ze které se země v mnohém dodnes nevzpamatovala. Došlo k plošnému vyhubení bizonů a volně žijících Indiánů, k odlesnění a odkrytí půdy, jímž se z travnatých prérií staly pustiny, k otrávení spodních vod výluhy z hlušin. Lidé, kteří na devastaci budovali pohádková bohatství - přezdívalo se jim robber barons, loupežní baroni - byli často lidé nábožensky založení, jako třeba velkopodnikatel Andrew Carnegie. Ten celý týden bezohledně ničil zemi i své bližní, avšak v neděli si nechal přehrávat na varhany sentimentální pietistické písně - dodnes se zachovala jeho oblíbená, Amazing grace..., Milosti údivná... - a nechal se unášet povznášejícími pocity nad svízele světa. Když čtu o lidech, kteří si zaletí do Nepálu pro inspiraci a pak na Nový Zéland na Shromáždění všech bytostí, než se vrátí do Kalifornie - hodina tryskového letu zatíží atmosféru víc než rok ježdění drahou - a pak se povznášejí souzněním s trpícím tvorstvem na Shromáždění všech bytostí, nemohu nevzpomenout pana Carnegieho.

V nejmenším nepodceňuji důležitost spolucítění se vším stvořením. Bolí mě, když vidím vandaly poničený strom, přejetého ježka nebo olejovou skvrnu a leklé ryby na říčce pod benzínovým čerpadlem. Jsem přesvědčen, že základní motivací osobní ekologické zúčastněnosti nejsou systémové rozbory Římského klubu, nýbrž účinné soucítění - či přímo vcítění, které němčina označuje jako Einfühlung. Jde o to, jaký je vztah mezi takovým vcítěním a sdíleným životem. Někteří autoři, mezi nimi Max Scheler v knize Wesen und Formen der Sympathie, předpokládají, že vcítění, citový souzvuk, je předpokladem sdíleného žití. Jiní autoři, např. Martin Heidegger, jinak zdaleka ne můj oblíbený autor, poukazují, že citový souzvuk vzniká právě ze sdíleného žití. Podle toho si nejlépe rozumím s lidmi, s nimiž sdílím práci a žití. Znám americké "encounter groups", které se o to pokoušejí opačně. Jejich účastníci usilují o citovou vzájemnost tím, že sdílejí své pocity a tajné myšlenky, dotýkají se jeden druhého, cítí svou přítomnost. Vždycky mi to připadalo poněkud umělé, zavánějící narcisismem. Na druhé straně znám kamarádství flanelových ekologů, kteří se nestarají o pocity, nýbrž obracejí se spolu k určitému úkolu. Jsem přesvědčen, že cit pro přírodu stejně jako pro bližního člověk získává aktivní péčí, sdíleným životem. Shrnuje to americké klišé - láska neznamená zahledět se jeden do druhého, znamená hledět stejným směrem.

Pak je tu další námitka, která vychází z údajné bezmocnosti osobní ekologické zúčastněnosti. Všichni jsme ji slyšeli: tím, že pojedu nabitou tramvají a nechám svou alfu-romeo doma, svět nezachráním... V zásadě je to námitka, se kterou jsme se setkali v případě vegetariánství. Tam to znělo, že tím, že si já odepřu vepřo-knedlo-zelo, systém hromadných chovů nezměním, pokud si je dají všichni ostatní. Obdobná je i odpověď. Za prvé, "všichni" sestává ze samých já. Za druhé (...) mé jednání má smysl pro konkrétní bytost, které se týká. Za třetí je to otázka mého vlastního svědomí: i kdybych nic nezměnil, je dobré konat dobro a nepodílet se na zlu. Nejsme odpovědní za výsledky. Ty jsou v rukou Božích. Jsme však odpovědní za své jednání. Na ničení přírody je třeba reagovat jednoznačně: Count me out! Ohne mich! V tom se nevezu!

Učme se všemu, co systémové teorie opomíjejí: učme se milovat Zemi a chovat se k ní s vděčností a úctou. Nejde o to, zda můžeme "zachránit přírodu". To je čirá megalomanie. Snad bychom mohli říci, že jde o to, zda můžeme zachránit lidstvo před následky vlastní krátkozraké chamtivosti. Avšak nejzákladněji nejde o žádné zachraňování. Jde o to, abychom se naučili žít v harmonii, aby naše soužití s celkem života nezatěžovalo Zemi nad meze trvalé udržitelnosti. Či poetičtěji - žít lehce, ať, slovy Bible v Ex 20,12, se prodlejí dnové naši na Zemi."

Právo - 06/08/98


nahoru